Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Děkuju vám všem za trpělivost, kterou se mnou máte, někdy mi to prostě trvá strašně dlouho... :-D A samozřejmě moc děkuju za komentáře...
Možná by měl mlčet a dělat jako by nic. Vlastně nemá žádné právo na to být naštvaný, tak proč má pocit, že mu každou chvíli exploduje hlava, pokud nezačne okamžitě ječet nesmyslná nařčení? Ten pocit byl o to víc tragický, protože si i on sám uvědomoval jeho nesmyslnost. Tohle byla slepá ulička. On ale prostě potřeboval odpovědi a potřeboval je hned. Na druhou stranu ze sebe možná udělá jenom hlupáka a to není nic, co bych chtěl vložit do rukou Severuse Snapa. Ale ať už problém s Charlesem dopadne jakkoliv, teď potřebuje vědět ještě něco jiného, důležitějšího. Tiše seděl ve svém oblíbeném křesle a sledova,l jak Severus hledá cosi v obrovské, kůží vázané knize.
"Severusi? " jeho hlas zněl chraplavě, plný potlačovaných emocí. Odpovědí mu byl zamračený pohled.
"Řekneš mi, co se děje s Remusem? "
"Jak jistě víš, ředitel si nepřeje, abych ti cokoliv říkal, " zabručel a opatrně zalistoval v knize o dvě stránky dál.
"Poslušný Severus Snape. " Šlehl po něm pohledem a chvíli si ho nerudně měřil, potom se vrátil pohledem ke knize. Hm, provokace dnes zřejmě nezaberou. Pak ho napadlo něco zcela logického, ale ve Snapeově případě zcela nemyslitelného.
"Ty se ho bojíš!" vykřikl překvapeně a začal se nevěřícně culit. Severus-netopýr-Snape se něčeho bojí. Z nějakého důvodu ho zaplavila vlna hrdelního smíchu. Všichni se Albuse Brumbála svým způsobem bojí, ale u Severuse by to prostě nečekal.
"Absurdní," odfrkl si znechuceně a knihu pečlivě založil a zavřel.
"Takže mi to řekneš?" zbystřil a zavětřil příležitost jako lovecký pes.
"Ne." lakonická odpověď nebyla to, co chlapec očekával, ale nehodlal se vzdát.
"Proč?"
"Už jsem řekl!!!" pohled, který mu byl věnován nepatřil mezi nejvlídnější. Na chvíli Harrymu připomněl minulá léta u Dursleyů. Pokoj se ponořil do ticha. Severus se usadil naproti do křesla a pročítal si ranní noviny, které nestihl přečíst. Mladý čaroděj přemýšlel. Možná by to z něj mohl dostávat postupně. Alespoň tohle zabíralo na Dudleyho, když z něj potřeboval dostat, kdy se vrátí Vernon ze schůze firmy.
"Tak mi aspoň řekni, kdy se vrátí?" upínal své zelené zorničky na Severusova ústa.
"Za pár dní." z přední stránky na něj mávala pohledná čarodějnice s ohnivým salamandrem u nohou.
"Je v pořádku?" tiše si odkašlal, nervozita mu stáhla hrdlo, proč má pocit, že se každou chvíli zadusí? Starší muž dlouhou dobu váhal, jako by přemýšlel, co říct.
"Bude." Mozek mu šrotoval na plné otáčky, okamžitě se vzpružil a vletěl do skříně v jejich ložnici. Pobertův plánek vylovil na první pokus. Pečlivě si prohlédl ošetřovnu i Remusovi pokoje. Muž nikde nebyl, to znamenalo, že buď je u Svatého Munga a nebo se o něj Poppy stará někde jinde. Plánek složil a vrátil mezi trika ve skříni. Definitivně rozhodnutý dozvědět se pravdu, vkročil zpátky do obýváku.
Severus si mezitím stihl nalít ohnivou whisky a rozhodně tekutinou nešetřil. Denní věštec ležel opomenut na opěradle křesla. Při pohledu na mladíka se mu mezi očima utvořila hluboká rýha.
"Fajn, jdu za ředitelem." dvěma přískoky stanul u krbu a dřív, než si to stihl rozmyslet nabral hrst letaxu a zmizel v plamenech. Ještě stihl zaregistrovat Severusův planoucí pohled.
Z krbu vyletěl jako vystřelený šíp a skončil na všech čtyřech. Zpoza masivního dubového stolu se ozvalo pobavené uchechtnutí. Tak aspoň někdo se baví.
"Harry, čemu vděčím za tak pozdní návštěvu?" Brumbál seděl za stolem, který byl pokryt pergameny všech velikostí a s různými pečetěmi, které převážně nesly tmavě modrou barvu, znak ministerstva.
"Potřebuju vědět, co se děje s Remusem." bez vyzvání se posadil a pohledem zkontroloval jestli si nedovolil už příliš. Ředitel mu mlčky přisunul hrneček s čajem a ve svém, tak typickém gestu spojil konečky prstů k sobě.
"Harry musíš pochopit, že některé věci je lepší držet v tajnosti."
"Jako bych měl v plánu to někomu říct," zabručel, znovu na něj lezla mrzutá nálada.
"Minimálně pan Weasley a slečna Grangerová by se to od tebe dozvěděli." ten vědoucí pohled chlapce skutečně rozčiloval, ale musel uznat, že má pravdu.
"Jo, Ronovi a Hermioně bych to řekl, ale nebyl jste to náhodou vy, kdo mě pořád nutil jim všechno říkat?" tento útok byl poněkud nesmyslný, ale teď nehodlal couvnout. Odpovědí mu byl poněkud shovívavý pohled.
"Harry, máš dobré přátele, měl bys jim věřit." Hm, dobrá, parodovat ředitele, když po něm něco chcete, asi není nejlepší metoda.
"A měl jsem pravdu." skrytý smích v ředitelových slovech mladého Nebelvíra ještě víc rozčílil.
"No samozřejmě, a proto jim nemůžu říct pravdu o tom, proč jsem si musel vzít Severuse." po tomto prohlášení nastalo ticho, které rušilo jenom rozpačité mumlání obrazů a chrápání jednoho kouzelníka, který ve svém rámu visel přímo nad hlavou Brumbála.
"O tom se ale bavit nehodlám, chtěl bych vědět, co je s Remusem. Severus mi nechtěl nic říct, protože jste mu jako obvykle zakázal mluvit." Ředitel se pohodlně opřel a zatvářil se nadmíru spokojeně, Harry okamžitě pojal podezření, že zase něco nepochopil.
"Remus se brzy uzdraví, je v sídle Řádu a Poppy dělá doslova zázraky."
"Dobře." část strachu z mladíka opadl. Vyzývavě se zahleděl na staršího muže a čekal, jestli se dozví i druhou část toho, co chce vědět.
"Jak jistě víš, Remus Lupin už pár měsíců chodí v utajení mezi vlkodlaky a snaží se je získat pro stranu světla. Za tu dobu dokázal získat už pět vlkodlaků, což je skvělý výkon, i když se to někomu tak nezdá. Před třemi dny ho chytil Šedohřbet a předal ho Pánovi zla. Voldemort se rozhodl, že uspořádají lov. Ten večer byl úplněk a Voldemort na Remuse poštval všechny své věrné vlkodlaky. Díky lektvaru si Remus udržel zdravý rozum i po přeměně." ředitel se odmlčel a chvíli se upřeně díval na chlapce před sebou.
"Utekl jim?"
"Ano, právě díky lektvaru dokázal zablokovat vlkodlačí pudy, jinak by byl již mrtvý. Jak jistě víš, tak vlkodlaci nikdy neutíkají. Vlkodlačí přirozeností je útok. Neumím si ani představit, jak hrozné by to bylo, kdyby Remus na ty vlkodlaky zaútočil. Takhle ale dokázal unikat celou noc, i tak utrpěl spoustu tržných ran a kousanců. K ránu se přeměnil a z posledních sil se přemístil rovnou před vchod Fénixova Řádu. Za dvě hodiny ho našla Molly, ležel na chodbě pod obrazem Siriusovi matky."
"Budu...Budu moct za ním?"zelené oči měly velikost tenisáků. Očekával cokoliv, ale rozhodně netušil, že Remuse lovili jako divou zvěř. Srdce mu bušilo jako splašené, mohl přijít o dalšího blízkého člověka. Co je to za přítele, když se tři dny nezajímá, kde je? Cítil se strašně. Byl zmítán v hurikánu pocitů. Byl šťastný, že Remus žije, byl podrážděný ze své bezohlednosti a byl rozzuřený, že dovolí, aby něco tak odporného jako Voldemort dál ničilo životy jeho přátel.
"Myslím, že o víkendu ho Poppy pustí do domácí péče, tady v Bradavicích, potom ti v návštěvě nic nebrání." řediteli zmizela ustará stopa v očích a už zase zářil jako sluníčko. Harryho zcela nepatřičně napadlo, že nikdy nepoznal nikoho více splachovacího.
"Dobře...Děkuju vám, pane řediteli," řekl a myslel to skutečně vážně.
"Nemáš za co. Teď, pokud je to všechno, tak se s tebou rozloučím. I já potřebuji spánek."
"Oh, jistě. Dobrou noc," popřál a vstoupil do krbu.

V obývacím pokoji mu padl pohled na Severusovo křeslo, které zelo prázdnotou.
"Dobrou noc." Tlumený, poněkud veselý hlas ho donutil prudce se otočit. Severus stál u vchodových dveří, které právě zavíral. Harry stihl zahlédnout záda odcházejícího. Jeho vztek byl zpátky, jako když škrtne zápalkou. Ten chlap byl neuvěřitelný. Někdo by mu měl říct, že hospodaří na cizí půdě. Lektvarista se otočil a zarazil se v půlce kroku.
"Už jsi zpět!." tak tohle mu bylo podobné. Budeme dělat jako že nic, to je přeci úplně normální, že za ním večer chodí urostlí chlápci, se kterými dřív spal. Muž si znovu sedl do křesla a popadl Denního věštce, kterého už musel mít přečteného nejmíň dvakrát. Och, ovšem kdyby se nezabýval bývalým přítelem. V Harrym kypěla žluč. Měl sto chutí vzít ty hloupý noviny a nacpat je Severusovi do chřtánu. Místo toho si sedl naproti a vší možnou silou se snažil nedat najevo své rozhořčení. Věděl, že mu to moc nejde, protože se nedokázal přinutit, aby přestal drtit opěrky křesla. Chtěl ho vyprovokovat. Po dlouhé době měl chuť pořádně se s tím mužem pohádat a chtěl mít navrch.
"Budeš na mě pořád zírat?" ani Severus Snape nevydrží nečinně sedět, když je rentgenován pohledem špatně naloženého mladíka.
"Hmm..."Harry si pohodlně zkřížil nohy pod sebe a dál muže zkoumal. Celé tohle je nesmysl. Proč by měl být ve svazku s někým, kdo ho očividně nenávidí a nechce s ním mít nic společného. No dobře, ani on nebyl nadšený tímto manželstvím, ale aspoň se do pekla snažil, ale co dělá Snape? Je nepříjemný, pořád se mu něco nelíbí, neustále kritizuje, a aby toho nebylo málo, tak si domů tahá Charlese. Dospěl k rozhodnutí, které Severus prostě bude muset akceptovat. Ať to stojí, co to stojí.
"Už sem nikdy nepřijde!" ultimátum z něj vyletělo dřív, než si stihl pořádně promyslet následky.
"Prosím?" Severus odtrhl pohled od novin a nevěřícně se podíval na Nebelvíra, který teď v křesle seděl našponovaný jako na skřipci.
"Charles. Už sem nikdy nepřijde." tón jeho hlasu byl nesmlouvavý. Z toho si Severus moc těžkou hlavu nedělal.
"Pak je jedině dobře, že o těchto věcech nerozhoduješ." jeden pohled mladíkovi stačil na to, aby věděl, že muž ho nebere vážně.
"Jak chceš." zvedl se a zamířil do ložnice.
"Jo, zítra po večeři přijde Ginny, doufám, že ti to nebude vadit." sám sebe překvapil, jak lehce z něj ta lež vyplula. Vlastně, proč by ji nemohl pozvat, určitě by přišla.
"Ne!"
"Nebude ti to vadit? Výborně, dobrou noc." zářivě se usmál a už sahal po klice. Tohle se mu zamlouvalo čím dál tím víc.
"Ne, ta Nebelvírka sem nepřijde." teď to byl Severus, který stál a tvářil se jako třaskavý škvorejš.
"Pak je dobře, že o těchto věcech nerozhoduješ." ještě jednou se široce usmál a znovu se otočil. Dřív, než stihl projít dveřmi, za zápěstí ho chytla větší nezdravě bílá ruka.
"Ta holka nepřekročí můj práh." chlapec se nepřátelsky zahleděl na ruku, která drtila tu jeho.
"Myslím, že mi děláš modřiny." suše zkonstatoval a čekal jestli se jeho manžel rozhodne stáhnout.
"Slyšels?" v mužových očích plápolal oheň.
"Tak hele, když ty si sem můžeš vodit toho...ex-přítele, tak já si sem můžu přivést tu holku, jak si se o ní lichotivě vyjádřil. A teď mě pusť, chci jít spát." Severus ho skutečně pustil, ale spolu s tím zavřel prudce dveře, kterými chtěl Harry projít. Až to zadunělo.
"Asi jsem se ztratil, od kdy jsi začal rozhodovat o tom, kdo sem smí a nesmí chodit?" lektvarista zaujal svůj obvyklý bojový postoj. Paže měl pevně založené na prsou a celé držení těla poněkud napjaté.
"Koneckonců náš sňatek je rovnoprávný, tak nevidím jediný důvod, proč bych taková rozhodnutí dělat nemohl?" nevědomky napodobil postoj muže před sebou a bojovně vysunul bradu.
"V tom případě jistě budeš brát ohledy na můj názor." sarkasmus zajiskřil kolem uší. Harrymu docházela trpělivost.
"Och, podobně jako ty si bral ohledy na mě? Nenech se vysmát!" odhodil všechnu předstíranou vřelost a konečně nechal vyplout vztek napovrch.
"Snad si pan Potter nepřipadá utiskovaný?!"zdálo se, že muž přistoupil na Nebelvírovu hru. Harry se nepatrně zachvěl, pořád měl na vědomí, že je to Snape s kým si zahrává, mohl se šeredně spálit, ale dneska doufal, že to bude právě lektvarista, kdo si bude lízat rány.
"Abych pravdu řekl, tak trochu ano. Vážně Severusi, copak tě nikdy, nikdo neučil způsobům? Někdy si připadám, že žiju spíš ve středověku, když vidím tvůj absolutně nulový smysl pro rodinu. Och, počkat! My vlastně nejsme rodina, jenom jsem se museli vzít. Jak jsem mohl zapomenout, to znamená, že se můžeme dál vesele nenávidět, určitě nám to naše společné soužití moooc ulehčí. Co takhle zítra večeře s Charlesem? Slibuju, že až večer půjdeme všichni spát, nebudu vás ve vaší romantice moc rušit." vztekle gestikuloval a ke konci mu ironie ze rtů okapávala jako hustý med. Severus stál a chvíli nevěřícně zíral.
"Nemáš mi snad co říct? Žádné cynické poznámky, sarkastické připomínky nebo dokonce neurvalé nadávky? Jak překvapující!" teatrálně rozhodil rukama a zatvářil se přehnaně překvapeně.
"VEN!" zařvání bylo tak nečekané, až Harry nadskočil.
"A teď mě velice dospěle vyhazuješ."chlapec se díval na brunátného černovlasého muže, který vypadal, že pokud uvolní ruce sevřené v pěst, tak ho uškrtí. A Harry byl velice uvolněný, dokonce se mírně usmíval, což Severuse popudilo ještě víc. Lektvarista místo odpovědi prudce vydechl.
"Domluvíme se. Já si nepřeji, aby ses stýkal s Charlesem a já sem nebudu vodit žádné Nebelvíry." pomalu přenesl váhu z jedné nohy na druhou a upřeně se zadíval Severusovi do očí.
"Proč?" znělo to přidušeně, jako by stále nedokázal pochopit průběh konverzace.
"Prosím?" teď to byl Harry, který konsternovaně stál a zíral na muže před sebou a naprosto nechápal položenou otázku.
"Proč ti to tak vadí?" Severus evidentně nabyl zpět svoji jistotu. A momentálně to byl Harry, který nevěděl, co říct. Chvíle ticha se prodlužovala.
"Prostě mi to vadí." odsekl ofenzivně a máchl rukou, jako by říkal ´nech to plavat´. Ale to přesně Snape udělat nechtěl.
"To není odpověď." pozorně mladíka zkoumal, snad čekal, že najde odpověď na jeho čele.
"Já nevím, dobře? Prostě nemám rád, když tu tráví čas." pokrčil rameny a díval se všude možně jenom ne na před sebe.
"V tom případě tě mohu upozornit předem, aby ses tomu mohl vyhnout." A stará známá zloba se vrátila do Nebelvírova hrudního koše, kde se pevně obmotala kolem srdce a svými úponky otrávila každé chlapcovo slovo.
"Ne, prostě si nepřeji, aby sem chodil. Je jedno jestli tady jsem nebo ne, nechci aby tady byl."
"To bohužel nejde, naše manželství jakékoliv vztahy na veřejnosti poněkud komplikuje." Tem chlap byl prostě děsně nechápavý, co je na tom složitého? Jednoduše to nechce a tečka.
"Prostě nechci, aby ses s ním scházel! Nelíbí se mi to." napůl frustrovaně vykřikl a prudce se nadechl. To přiznání ho uhodilo do prsou silou náklaďáku. U Merlina, chová se jako pubertální patnáctka. Panicky vytřeštil očí na svého muže a ten mu podobně zpanikařený pohled vrátil. Chlapec rychle zamumlal rozloučení a rychlostí kulového blesku se přemístil do vany odkud stejně rychle utekl do postele, kde se rozhodl předstírat spánek do konce svého života. Třeba usne a už se nikdy nevzbudí. Umřít ve spánku, přeci nemůže být tak špatné. Ten večer si Harry Potter přál předběhnout milióny lidí na seznamu smrtky a dobrovolně se vydat do jejích spárů, ale takové štěstí neměl, bohužel.
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one