Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Jsem moc ráda, že jste začali komentovat ve větším množství a nemusíte se bát kritizovat, teda ne, že by se mi chvála nelíbila, ale někdy připomínky taky nejsou na škodu, no ne?

A opět s věnováním pro: Nade, Grid, Nelie, Lady Corten, Katie11, Salazaret(pro tu je věnování asi desetkrát ), Saskya, Slimča, Bacil, Hajmi, Yellow, Cim, Blesk, Achája Eressiel (to by mě strašně zajímalo, co tahle přezdívka znamená)...

Jedno rychlé a tiše zakouzlené Tempus mu ukázalo, že je přesně půlnoc. Nemohl spát, už dvě hodiny se tu převaloval jak ryba na suchu, zatímco jeho manžel spokojeně spal. Nějak mu už unikal důvod celé téhle situace. Nakonec, bylo by tak špatný nechat se zabít Lordem Voldemortem? Ještě nic neudělal správně. Kolik bystrozorů a členů řádu za něj od narození položilo život? A on se ani neobtěžoval se na to kohokoliv zeptat, natož si zjistit jejich jména. Bylo to od něj ohavné. Měl by co nejrychleji sprovodit ze světa toho zmetka, aby si ostatní mohli oddychnout a pak se on sám vytratí někam do ticha a temna, někam, kde bude moci poklidně sám zemřít. To byla dobrá vidina. Je dobré mít plán. Trochu se pousmál do tmy s vědomím, že to bude jeho malé tajemství. Každý má svá tajemství. Je to prostě ten temný koutek v mysli, kam se nikdo bez svolení nedostane, a když už dostane povolení, tak nikdy neodejde stejný, protože tajemství lidi mění. Někdy k lepšímu, většinou k horšímu, ale nikdy, nikdy nezůstanou stejní. To je nikým nepsaný zákon. Ještě jednou se usmál a konečně se nechal unést spánkem.

Prudce sebou trhl a posadil se na posteli. Někdo u něj stál.

"Harry, vstávej!" podíval se na onu osobu a zjistil, že je to Nevillův tatínek. Ruce mu volně visely podél těla, vlasy prošedivělé a mastné. Pohled zakalený a prázdný.

"Vstávej, Harry! Pojď!" trhaně se otočil a on mohl spatřit, že má na sobě pevně zavázaného nemocničního andělíčka a pod ním červené trenýrky.

"Pane Longbottome, co tady děláte? Vzbudím Severuse, on vám pomůže." rychle se otočil na svého muže, který stále pevně spal a  natáhl ruku, když mu rameno zdrtila jiná velmi silná ruka.

"Ne! Pojď!" ruka na jeho rameni připomínala pařát a Harry se v tu chvíli vyděsil, tohle nebylo normální. Byla studená a prsty jeho rameno opouštěli škubavými pohyby, jakoby ani pan Longbottom netušil, co má dělat.

"Pane..."

"Pojď!!!" Teď už neprotestoval, něco mu říkalo, že je to všechno jenom sen. A ze snu se přeci může kdykoliv vzbudit. Pohyboval se za ním, pomalu prošli bytem a pan Longbottom prošel zavřenými dveřmi. Ano, je to sen! Procházeli chodbami hradu a mlčeli. Toporné kroky postavy před ním, ho děsili. Takhle se nechovají živé myslící bytosti. Věděl, že on i jeho žena jsou u svatého Munga na lůžku, tak proč se v jeho noční můře objevil zrovna on? Tohle musela být noční můra, co jiného by to bylo? Dech měl sípavý a bosá chodidla na kamenech zábla. Zamířili ven z hradu. Tráva byla mokrá a on cítil jak mu bahno protéká mezi prsty, nepříjemný pocit. Vstoupili do Zakázaného lesa, jehličí ho bodalo do nohou a větve stromů ho šlehali do obličeje, jedna větev ho škrábla na krku. Postava před ním, se na něj podivně usmála, ve světle měsíce viděl jenom ty hrůzostrašně vytřeštěné oči a bělmo podlité krví. Zastavil se a podíval se za sebe. Chtěl se vzbudit!

"Pojď!" syčivý příkaz se už nepodobal hlasu, který ho vzbudil. Z úst vylezl odporný rozeklaný jazyk a zavětřil ve vzduchu. Trhavé pohyby se změnily na zvláštně hypnotické.

"Ne!" tohle byl Voldemort, a i když věděl,  tedy jeho racionální část mozku věděla, že tohle je sen a tady se mu nemůže nic stát, otočil se a utíkal co nejrychleji zpátky. Upadl  a zaryl ruce do mokré hlíny, pod nehet se mu zarylo jehličí. Vstal a znovu začal zběsile utíkat.Cítil jak mu krev buší ve spáncích až příliš rychle mu proudila tělem. Spíš cítil, než slyšel jak se ta postava za ním pohybuje, běžel moc pomalu. Cítil jak mu konečky prstů přejeli po zádech. Vydal ze sebe zvířecí výkřik. Ne, ještě proboha ne!

Svaly ho pálily a ruce se mu třásly, proběhl vchodem do Bradavic a zabouchl ho. Opřel se o dveře, sem se už znovu nedostane, věděl to, hrad samotný to věděl.

"Pojď ke mě, Harry." i přes dveře mohl cítit odporný mrtvolný puch, kterým byl Voldemort cítit od jeho znovuzrození, proč si toho nevšiml dřív?

"Vstávej!!!" bouchnutí dveří ho vytrhlo ze spánku. Podíval se na strop místnosti a úlevně se rozesmál. Pitomý sen, měl pravdu. Něco, tak absurdního se neděje ani v kouzelnickém světe.  Odkopal se sebe pokrývku a šokem ztuhnul. Nohy a ruce a měl zamazané bahnem a jehličím. Celý se roztřásl. Panebože!

Přešel do koupelny a obsah jeho žaludku skončil v záchodové míse. Rychle se umyl a vyšel z koupelny ven.  Váhavě se vydal na snídani. Před Velkou síní se otočil a zadíval se na hlavní vstup, školník Filch tam klečel s kýblem a hadrem a něco vytíral. Harry se ani nemusel jít podívat zblízka. Věděl, že to nejspíš budou jeho zablácené stopy. Musí to okamžitě někomu říct. Prošel dveřmi do Velké síně a místo, aby si sedl na snídani ke svým přátelům u kolejního stolu zamířil si to přímo k Severusovi , který seděl vedle ředitele. Oba dva mu teď musí pomoct.

"Dobré ráno."popřál překvapenému řediteli a ještě překvapenějšímu Severusovi, kterého políbil na koutek úst.

"Harry, dnes se připojíš k nám? Výborně!" ředitel neváhal a mezi ně vykouzlil další židli. Chglapec se trochu nervózně posadil.

"Severusi, nevšiml sis, že bych v noci odešel?!" naléhavě se na něj podíval a zjistil, že Severus se na něj dívá spíš jako na nějaký exponát, než jako na člověka.  

"Promiň, spal jsem ,to se v noci tak dělává."

"Nemusíš být nepříjemný!" ostatní profesoři se na ně se zájmem dívali. Dobře, jejich divadlo možná mělo trhliny a ne malý.

"Stalo se v noci něco, Harry?" Brumbál upil z ranního čaje a sklopil hlavu, aby se mohl na oba dva povídat tím svým vševědoucím pohledem.

"Já..To..No těžko se to vysvětluje po obědě se zastavím u vás v ředitelně a já vám ukážu vzpomínku, ano?" do svého pohledu zahrnul jak ředitele, tak i Severuse. Protože, když mu nepomůže ředitel, tak Severus určitě ano. Od ředitele se mu dostalo malého kývnutí.

Dobrá to bychom tedy měli, hlasitě mu zakručelo v žaludku, který byl teď dokonale prázdný. Severus mu začal nandávat na talíř vajíčka se slaninou. To bylo to, co přesně potřeboval. Rychle popadl vidličku, pohledem Severusovi poděkoval a začal se ládovat stejně jako Ron.

"Nikdo ti to nesní." úsměvné upozornění od jeho muže bylo tak nečekané, že se málem zadusil. Severus se ani na veřejnosti na něj moc neusmívá, tak co ho tak pobavilo na tom ,že jí jako zvíře? Obezřetně si ho prohlédl. Nejevil žádné známky pomatenosti. Odpovědí na jeho zkoumavý pohled mu bylo útrpné povzdechnutí a mírné protočení očí. Jo, všechno je v pořádku.

Velkou síň protrhly mračna sov, které se snášely pomalu všude na stoly či na ramena studentů a profesorů. I Severusovi přiletěla sova, která se raději usadila půl metru od něj a s otočenou hlavou mu nastavila nohu s tubusem. Severus odtud vytáhl denního věštce, sova střelhbitě vyměnila nohy a do váčku si nechala nasypat drobné. Naposledy se poněkud vytřeštěně zahleděla na profesora a vzlítla tak rychle, že po ní na stole zůstaly pírka.

"Bláznivá sova!" odfrkl si a narovnal pokrčené noviny.

"Mám dojem Severusi, že to byla ta samá, kterou jsi chtěl utopit v mlíku, když ti naposledy přistála do snídaně." celý učitelský stůl se bavil a Harry dusil smích jen tak tak.

"Co píšou, lásko?" věděl, že tohle oslovení se jeho muži příčí, už na to taky měli sáhodlouhou, ehm, debatu. Ale protože Harry ho rád provokoval, tak s tím nikdy nepřestal. V jeho uších to znělo tak familiérně, no ne?

"Zkus hádat." a pootočil noviny, tak aby bylo možné spatřit titulní stránku, kde se tyčil obří titulek "Vášnivý vztah je předpoklad k úspěchu" a pod tím byli dvě obří fotografie. Na první se Harry se Severusem hádal a vypadalo to, že ač se na obrázku drží za ruce, že po sobě skočí. A na druhém byl záběr na jejich polibek. Sám Harry musel uznat, že to vypadalo dobře. Severus měl ruce lehce položené na jeho těle,byli  těsně přitisknutí k sobě a musel přiznat, že si nepamatujel, že by ten polibek trval tak dlouho. Zjevně ano, na obrázku bylo vidět, jak se oba od sebe odtrhli a Harry měl ve tváří vehnanou červeň. Tak moment! Jakou červeň?

"Já se nečervenám!" prohlásil, když znovu zíral na tu fotografii vyveden z míry.

"Ale jo, Harry, pokaždé se červenáš." tohle byl jasně škodolibý úškrn. A jak pokaždé, líbali se spolu zatím dvakrát, jak to sakra může vědět. Hodil zuřivý pohled na lektvaristu a zaraženě zíral před sebe.

Od Snapea se ozval smích. No fajn, aspoň někdo se baví. S těžkým povzdechem se na něj podíval.

"Co tam vlastně píšou?"

"Nic důležitého." složil noviny a dál se věnoval snídani. Jindy by se Nebelvír na noviny i vrhnul, ale dneska na to neměl náladu. Jeho přátelé se zvedali od nebelvírského stolu a mávali na něj, ať se k nim připojí. Rychle vstal a rozloučil se s Brumbálem, vtiskl krátký polibek mistrovi lektvarů a pelášil za svojí družinou.

"Proč se červenáš?" zeptala se ho Hermiona místo uvítání.

"Já se nečervenám!!!" už ho to vážně unavovalo. 

 

Dopolední vyučování proběhlo kupodivu bez komplikací, profesorům odevzdal své eseje k zameškané látce a dokonce i samotná McGonagallová ho tentokrát nekritizovala. Pouze Neville dokázal, že jeho kostka ledu místo aby se změnila na trs trávy, tak explodovala a kousky ledu  se jako jehlice zabodali do stropu. Je nutné podotknout, že se mu alespoň podařila ta fáze, kdy led nerozmrzal, takže to nebylo tak úplně od věci.

"Harry jdeš s námi na oběd?" Ron ho popadl kolem ramen a Harry musel uznat, že vzhledem k tomu, že na snídani toho ve finále moc nesnědl, takže měl hlad úplně stejný jako ráno.

"Jasně, že jdu, hlady trpět už nehodlám. Ale potom jdu za Brumbálem, něco s ním musím probrat, takže na lektvary půjdete beze mě." usedli ke stolu a Harry si nandal pořádnou porci šťouchaných brambor s lososem. Nabral si obří sousto na vidličku a plynule ho vsunul do úst. Pro jistotu se podíval k profesorskému stolu, aby Severus zase neměl nějaké námitky proti jeho stolovacím zvyklostem. Ten seděl nad svým úhledně upraveným talířem a vrtěl hlavou. No co, ve vývinu jste jen jednou za život. Ale při pohledu na Rona mu bylo jasné, že ten bude ve vývinu nejspíš celý život.

Rychle do sebe hodil poslední sousto, dopil dýňový džus a opustil jídelní prostory. Místo ředitele a Severuse už zelo pár minut prázdnotou. Chodbami se propletl poměrně rychle a stál před chrličem s vědomím, že vlastně nezná heslo. Stál tam už pět minut, když chrlič odskočil a ven vyplachtil lektvarista.

"No už jsem si myslel, že vám to nedojde." zabručel a protáhl se kolem něj. Mlčky vyjeli nahoru a Nebelvír si svého společníka neustále prohlížel.

"Je na mě něco zajímavého?" to že Severus vrčel bylo tak typické, že se Harry musel tiše zasmát.

"A ještě ke všemu zábavného?" to už byl jeho manžel podrážděný.

"Nic s čím by sis musel dělat starosti, Severusi." lehce ho přátelsky poplácal po rameni a vstoupil do ředitelny, kde na stole stála malá kamenná miska do poloviny zaplněnáplna jiskřivou tekutinou. Ač stála bez pohybu, tak ta zvláštní směs se pohybovala ve vlnách jako hladina moře.

"Dobrý poledne." prohodil chlapec a počkal až mu starší muž pokyne rukou aby si sedl, schválně si vybral křeslo šedivé barvy, aby na Snape zbylo pouze to otřesné oranžové.

"To je omyl, Pottere, vstávej! V tomhle.."znechuceně zamával rukou ".. já sedět odmítám!" byl tvrdě lapen pod rameny, a než by stihl říct zlatonka, byl nemilosrdně přesunut do druhého křesla.

"Pokud jste skončili chlapci, požádal bych tě Harry, zda by jsi vložil do myslánky tu vzpomínku, kterou nám potřebuješ ukázat."trochu přísný otcovský pohled okamžitě umlčel všechny poznámky, které chtěl Nebelvír na Zmijozela vychrlit. Mírně zahanben vstal a roztřesenou rukou vytáhl pomocí hůlky stříbrné vlákno, které mělo barvu stejnou jako ty ostatní v myslánce. Opatrně ji položil na hladinu a ta z jeho hůlky sklouzla jakoby sama věděla, co dělat. Hladina se mírně rozvířila a na povrch vystoupla postava z jeho noční můry.

"Hm, zajímavé. Až po vás chlapci, moji." Oba dva se Severusem se naklonili najednou, stáli u jejich postele a téměř okamžitě se tam zjevil i ředitel.

"Pottere, jestli..."

"Psst!!!" Severus rozhodně nebyl zvyklý, aby ho někdo okřikoval, i když to byl sám Albus Brumbál. Ten teď zíral na dvě spící postavy s divným až strašidelným úsměškem. Do pokoje vešel pan Longbottom a vypadal snad ještě hůř, než si ho z jeho snu pamatoval. Přestal se dívat, jeho žaludek se okamžitě začal znovu bouřit. Celou vzpomínku protrpěl a upřímně se styděl, když slyšel sám sebe panicky ječet. Nepochopil, proč ho nenapadlo vzít si sebou hůlku, vždyť je kouzelník proboha. Ne, on si v noci vstane a bez hůlky jde za člověkem, o kterém ví, že je psychicky narušený. Konečně vzpomínka skončila a všichni tři byli vyvrženi ven.

"Musíme okamžitě zvýšit ochrany. Měl jsi veliké štěstí chlapče."

"Pottere, ty imbecile, to jsi nemohl..."

"Tak dost, Severusi!!!" ředitelův hlas prosvištěl místností a Harryho srdce vynechalo jeden úder. Ne nadarmo ten chlapík byl nejmocnějším čarodějem tohoto století.  

"Nemá cenu soudit, co Harry udělat měl nebo neměl. Naštěstí to dopadlo dobře a my uděláme všechno proto, aby se to neopakovalo. Teď můžeš jít, Severusi. Myslím ,že ti právě začala hodina. Já si s Harrym ještě popovídám." Severus se svojí obvyklou nic neříkající maskou odešel, i když chlapec věděl, že ve skutečnosti doutná vzteky.

"Potřeboval jste ještě něco, pane?" přerušil stoupající trapné ticho, při kterém byl poctivě zrentgenován tím blankytným pohledem. Muž se na otázku usmál tak širokým úsměvem, až to hochovi přišlo nemožné.

"Harry, udělej pro mě něco, zamysli se a řekni mi, proč jsi chtěl, aby u všeho byl profesor Snape? Dřív jsi se prakticky bil o to, aby s tebou nebyl v jedné místnosti."

"No, teď je to jiný, ne? Jsme manželé a tak..." sám se zadrhl, protože nevěděl co říct.

"Věříš mu?"

"Ano, věřím." tím si byl stoprocentně jistý.

"Mohl bys to samé říct před měsícem?" tahle otázka zaskočila chlapce nepřipraveného.

"No...Ne, asi ne." netušil, kam tímhle rozhovorem ředitel směřoval. Ale neměl z toho moc dobrý pocit.

"Hm, to jsem si myslel. Víš, Harry, je skutečně zvláštní, jak různé situace mění city lidí. Můžeš jít, myslím ,že Severus nebude nadšený, že jsem ho tak hrubě vyhodil." Pocítil neuvěřitelný vděk k tomu muži, když byl konečně propuštěn. Být v té místnosti sám ještě pět minut, tak by zešílel.

 

    

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1809"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one