Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Jeho plán byl skutečně brilantní a pevně věřil, že by mu i vyšel, kdyby to nepokazili jeho nejlepší přátelé. Ráno se vzbudil a pohled na hodiny na protější zdi mu řekl, že madam Pomfreyová ještě tak deset minut nepřijde. Začal jednat, rychle se snažil opustit své lůžko, co možná nejtišeji . Svou akci započal rozbitou skleničkou, když se snažil najít brýle na nočním stolku, poté velice hlasitě zaúpěl, když se postavil na vlastní nohy a zjistil, že jeho kosti, svaly a každičký nerv v těle protestují proti takovému pohybu. Bylo zjevné, že ošetřovatelka odešla na snídani a mladý muž tomu byl skutečně rád, potácivým krokem přešel k protější zdi, kde stála obrovská bíle natřená skříň, kam se ukládaly všechny osobní věci pacientů. Zrovna, když soukal své zubožené tělo do džínů obřích rozměrů, což by teoreticky nemělo být příliš obtížné, jak se zdálo, ošetřovnou se rozlehl Hermiony zděšený výkřik.

Dříve než se stihl na odpor a na vysvětlení nastalé situace, tak ho Ron popadl a nekompromisně ho téměř odvlekl k jeho lůžku. Miloval své přátele, ale někdy je chtěl prostě zabít.

"Můžeš mi říct, co děláš?" vyděšený mateřský hlas, který vycházel z té útlé dívčí hrudi byl neuvěřitelně zahanbující.

"Hermiono uklidni se..."

"Uklidni se?!? Včera jsi málem umřel, a teď si tu hopsáš po ošetřovně jakoby ti snad nic nebylo, jdu pro profesora Snapea..." když spustil své ruce, které nevědomky zvedl v náznaku sebeobrany, po Hermioně už nebylo ani vidu ani slechu.

"To neudělá, že?" zděšeně se ohlédl po svém kamarádovi, který seděl na pelesti a s cukajícími koutky kroutil hlavou.

"Znáš Hermionu, ta s sebou přivede celý učitelský sbor spolu s Pomfreyovou navrch. Dáš si?" Ron z kapsy vyndal pomačkaně vyhlížející borůvkový koláč a vydatně začal drobit do Nebelvírovi postele.

"Ne, díky. Chová se jako tvoje mamka." začínal být naštvaný, touhle dobou již mohl ležet ve své manželské posteli a protestovat proti zpátečnímu přemístění.

"Jo, to máš pravdu. Někdy lituju naše budoucí děti." mocné uchechtnutí vyslalo salvu nafialovělých drobků přímo na bílou pokrývku. Harry se nad tím ani nepozastavil, Ron byl prostě Ron. Spíš ho zarazilo, že jeho dva přátelé plánují společnou rodinu.
V tu chvíli se ho zmocnila sžíravá závist. Nikdo nevěděl, jaké má štěstí, když si může plánovat svou budoucnost, svoji rodinu. Jenom on se musel podřídit pro budoucnost všech. A pak tady byl Voldemort. Nemohl se dívat lidem do očí, když ho nazývali Vyvoleným. On prostě věděl, že neuspěje, jenom ještě nesebral odvahu někomu to sdělit. Bylo pošetilé chtít po něm něco takového. Možná Brumbál nebo Severus, jistě u těch byla možnost, že to monstrum zničí. On ale místo toho nebyl schopný ubránit se ani vlastní krvi. Jak může porazit kouzelníka, když se ani za ty roky nenaučil bránit před svým bratrancem a strýcem? Vztekle zaťal nehty do dlaní. On byl přeci tak ubohý...

"Pane Pottere!!!" nesouhlasný křik, dal chlapci najevo, že Hermiona udělala vše pro to, aby situaci vylíčila v co "nejlepších" barvách.

"Stále tady...bohužel." jeden pohled mu stačil na to, aby poznal, že Severus nad něčím úpěnlivě přemýšlí. Za těch pár týdnů poznal, že když Severus nad něčím přemýšlí, většinou to nebývá nic dobrého pro něj. Opatrně ho pozoroval a snažil se přijít na to, nad čím by ten temný muž mohl tolik přemýšlet.


Byl to hrozný večer. U tří skleniček skvělého pití si s Charlesem celkem dobře popovídali, ale stále nepokročil. Zatracený Brumbál, kdyby tenkrát toho spratka oženil s McGonagallovou, tak by on nemusel řešit tyhle otázky, které jsou pod jeho úroveň. A zatracený Potter, který i když momentálně ležel na ošetřovně, tak mu pořád běhal po mysli. Nikdy nechtěl nikoho moc blízko u sebe, natož rodinu a neměl ani žádné skutečné přátele proboha. Tak jak mohl Brumbál toho spratka podstrčit zrovna jemu? Neuměl být milý na imbecily.

A pak tu byl Charles, kterého kdysi měl jako milence a jednoho dne, když zjistil, že se k němu ten muž pomalu stěhuje, tak to utnul. Nebolelo to... Vlastně od smrti jeho matky už nikdy nic nebolelo, zůstalo jenom svědomí, díky kterému ještě dokázal rozlišit dobro a zlo. Ale svědomí mu od sexuální frustrace vážně nepomůže. Nikdy neměl problém sehnat si milence nebo milenky, ale kvůli jednomu hloupému spratkovi měl utrum. Nemohl si to dovolit, jeden chybný krok a jejich manželství Malfoy napadne. A ten usmrkaný hrdina bude předhozen k nohám Pána Zla dřív, než Brumbál stihne říct Potter. Za takovou chybu by ho Albus potrestal tak, že i smrt by byla lepší. A teď ho ta malá nebelvírská Gorgona táhne na ošetřovnu, ani snad nechtěl vědět, co Harry zase udělal.

"Severusi?" podezíravě přimhouřené oči barvy nefritu ho vtáhly do přítomnosti. To, že jeho manžel byl oblečen pouze z poloviny a to do hadrů dosti příšerných mu napovědělo, že se zde jednalo o nepovedený útěk.

"Harry..." rychlý polibek na čelo a poloviční úsměv na rtech. Další věc, kterou nikdy nebyl nucen dělat. Usmívat se, ne že by to neuměl nebo se neusmíval, jenom si to nechával do soukromý své laboratoře, teď když mu úsměv přikázali na veřejnosti, tak doma se už neusmíval. Téměř radostný pocit nad novým či vylepšeným lektvarem mu kazilo vše okolo.


Nevěřil vlastním uším, když mu ošetřovatelka podávala jeho triko a hábit a jak se tak díval, ani Severus tomu nemohl uvěřit. Poprvé vyhrál v hádce nad touhle ostřílenou ženou. Vypadalo to, že je z něj již upřímně vyčerpaná, na chvíli mu jí bylo skutečně líto, ale když si uvědomil, že další dva dny bude moci být doma a ne tady, než se bude moct vrátit do školy, tak mu srdce poskočilo radostí. Skutečně tuhle místnost nenáviděl. Rychle na sebe oblékl zbytek oblečení a sledoval jak se Severus ještě snaží léčitelku přesvědčit ať změní názor, ale ta byla již opět neoblomná, když je chlapec schopný sám sedět a jíst, pak nevidí problém, proč by nemohl být doma, zvlášť když na rozdíl od ostatních má tuto možnost. Nakonec jeho zmatenému manželovi vrazila do ruky seznam lektvarů, které má užívat a do druhé mu dala seznam lektvarů, které potřebuje uvařit a elegantně zmizela.

"Harry, my musíme běžet na hodinu, přijdeme tě navštívit." poslední objetí a poplácání po zádech a zmizeli i jeho přátelé.

"Pottere!!!" hm, někdy bylo možná lepší když přemýšlel a nevšímal si ho.

"Ano?" pro jistou se přesunul na vzdálenější konec postele.

"Zůstáváš tady, bez debat." Strnulý, odhodlaný výraz nedával chlapci mnoho šancí na úspěch.

"Ne, ani omylem." ještě neměl vymyšleno, jak Snapeovi poví, že si není jistý, zda dojde ke krbu napříč místností, ale tuhle debatu nechtěl prohrát.

"Pottere, při Merlinovi já tě..." i Harry si během sekundy domyslel původní znění této věty, ale byl rád za přerušení v podobě Remuse.

"Harry, ahoj...mám Severusovi pomoci s tvým stěhováním, nechápu jak se ti povedlo Poppy přesvědčit, já to zkoušel asi tisíckrát a nikdy mě dřív nepustila." Buď byl Lupin abnormálně nevšímavý a nebo se rozhodl nezasahovat do rodinné hádky, protože ani půl slovem nenaznačil, že ví, co se tu dělo.

"Ahoj Remusi, rád tě vidím." pečlivě se pohledem vyhnul očím svého manžela a s mírnou Remusovou pomocí se dopotácel ke krbu, kde se se svým manželem odletaxoval domů.

Tam přesně jak očekával, paže jeho manžela, které mu poskytovaly podporu, zmizely během jedné sekundy. Zapotácel se a rychle vystřelil obě ruce, aby se zapřel o kamenné obložení krbu.

"Díky, miláčku." ironie prýštila z chlapcova pohledu jako jedovatá řeka. Chvíli trvalo než své bolavé tělo donutil k pohybu. Jemné pohlazení povlečení na jejich posteli bylo jako pohádka. Nedokázal zabránit slastnému vzdechu, který mu unikl přes rty.

"Hlavně se tu nerozplyň, Pottere." temná postava mezi dveřmi trochu kazila tu úžasnou chvíli. Nebelvír se neobtěžoval s odpovědí a tak rychle jak se mu to podařilo se svlékl do spodního prádla. Než stihl usnout slyšel tiché klapnutí vstupních dveří.

Záblesk...Voda lačně se ovíjející kolem třesoucího se těla. Divoké moře a dravé padající kapky deště. Plave a znovu a znovu se přes něj přelévají vlny slané vody v touze ponořit ho co nejhlouběji. Nádech, nepoddat se! Vidí je, vidí je všechny, tam na obzoru. Ron, Hermiona, Lupin, Brumbál...Všichni jsou otočeni zády, nedívají se. Další náraz a voda se mu vlila do úst, dáví se. Něco ho táhne za nohy dolů, bojuje...Je volný... Křičí, hrdlo pálí a v ústech cítí pachuť krve, řve jejich jména, oni se neotáčí, neslyší. Nechtějí slyšet... Zoufale se otáčí, proč mu někdo nepomůže...Severus, sám... Stojí a dívá se, mlčí. Křičí na něj, prosí. Bože, pomoz mi! Tlak kolem kotníků, jde pod hladinu...Z posledních sil vyplave zpátky, Severus natáhne ruku a konečně ho sevře kolem zápěstí. Mocný nádech, úleva, bezpečí, domov... Jeho obličej se kroutí, deformuje, černé očí zchladnou. Sevření povolí... Voda zaplní nos, ústa, plíce...Pomoz si sám!

Prudce se posadil, tma všude kolem ho vyděsila. Sáhnul po hůlce a rozsvítil. Vedle něj ležel Severus a probodával ho pohledem.

"Co se děje, Pottere?!" rozespalý hlas bez špetky zájmu.

"Tys mě pustil!!!"
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one