Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Nikdy neměl rád ranní vstávání, zvlášť když se cítil jako vymačkaný pomeranč. Včera na hřišti se musel nachladit, jinak si neuměl vysvětlit bolavou hlavu a nepříjemně pálící oči. Doufal, že nemá horečku. Vyplazil se z postele a dobelhal do koupelny k umyvadlu. Při pohledu na sebe do zrcadla se upřímně zděsil. Obličej byl bílý jako křída, kam se Severus hrabe. Oči byli podlité krví. Párkrát se opláchl studenou vodou, ale výsledek zůstával stejně děsivý. Doufal, že Severus ještě neodešel na snídani, mohl by mu dát nějaký lektvar na nevolnost nebo nějaký ten hnědý mátový odvar proti nachlazení, který rozdávala madam Pomfreyová na ošetřovně.

Při oblékání si všiml, že modřina na ruce nezmizela, naopak nabrala téměř černý odstín. Tohle nechápal, Snapeovi výrobky vždycky fungovaly. Sebral zbytek masti ze včerejška a znova si ji vetřel do kůže, uniklo mu bolestné syknutí.

Měl štěstí, Severus si právě zapínal svůj učitelský hábit a chystal se odejít. Harry si ho pořádně prohlédl, je možné, že se ten chlap sám pro sebe usmívá? Po zádech mu přejela třesavka, něco mu říkalo, že když je Snape takhle šťastný, tak pro něj to nebude nic dobrého.

"Dobré ráno." ozval se a sledoval mužovu reakci, obvykle se hluboce zamračil a pouze kývl na pozdrav.

"Dobré ráno." absolutně klidná odpověď prostá všech negativ ho zaskočila nepřipraveného, zůstal stát uprostřed místnosti a tiše civěl na svého manžela, který se s podivně spokojeným úsměvem chystal do práce.

"Ehm, děje se něco?" ostražitost čišela z každého póru Nebelvírova těla.

"Mělo by se něco dít?" muž konečně zvedl hlavu a trochu se zarazil nad dnešním vzhledem mladičkého muže. Zamyšleně stáhl obočí k sobě.

"Já...Mohl bych vás požádat o nějaký lektvar proti nevolnosti?" možná bylo lepší, že lektvarista byl dobře naladěn, zvyšovalo to jeho šance na úspěch. Na ošetřovnu se mu skutečně nechtělo, ale pokud ho muž odmítne, tak bude muset. Na chvíli padlo na místnost ticho, při kterém byl Harry pečlivě zkoumán. Severus ho přejížděl pohledem od hlavy až k patě.

"Bolí vás hlava?" něco z jejich vzájemných nesympatií prosáklo na povrch. Chlapci bylo jasné, že muž nechce trávit ráno staráním se o něj.

"Trochu." bolest hlavy bylo to nejmenší, co ho trápilo. Začínal ho bolet každý nerv v těle. Záda ho bolela, jakoby mu na nich seděl horský obr a na plicích ho začínalo nepříjemně píchat. Matně si vzpomínal, že Dudley kdysi dávno měl zápal plic, který se projevoval obdobně.

Lektvarista se přestal věnovat řadě knoflíků a s napůl rozepnutým pláštěm se vydal přes pokoj k Harrymu. Trochu hrubě mu položil ruku na čelo a okamžitě jí stáhl. Otočil se na patě a odešel. Nebelvírovi nezbývalo nic jiného než doufat, že odešel pouze pro lektvar, věděl, že muž by byl schopný prostě celou situaci ignorovat a odejít na snídani. Po pár minutách se naštěstí vrátil a jeho výraz nesl známky podráždění.

"Pottere, doufám, že zítra večer nemáš nic smrtelně důležitého." samozřejmě obvyklý sarkasmus nesměl chybět, chlapec si již na tuto stránku svého manžela zvykl.

"Ne, proč?" v duchu přemýšlel, co mohlo muže po cestě tak rozčílit.

"Výborně, máš školní trest! V sedm večer tě očekávám u sebe v kabinetě."

"Za co!" zděšené vykviknutí znělo docela komicky. Hned v zápětí si v duchu odpověděl, jasně ty lektvary. Mohlo mu dojít, že svého muže jenom tak neobelstí. Jeho panický dotaz Severus přešel jako širé lány obilí a beze slov mu vtiskl do ruky hranatý flakónek. Lektvar byl cítit po zázvoru. Rychle do sebe otočil celý obsah a modlil se ke všem svatým, aby to nebylo tak hrozné, kupodivu to nechutnalo tak špatné.

Očekával, že pocítí nějaké znatelné změny, že bolest poleví a přestane mu být takové horko, ale nic se nedělo. Pokrčil rameny, no možná to chvíli trvá. Ale z pohledu tmavovlasého muže si domyslel, že se někde stala chyba.

"Nefunguje to?" otázka možná nebyla na místě, když vše bylo tak evidentní, ale on prostě potřeboval ujištění.

"Ne!" vrčení, které muž vydal neobsahovalo ani zrníčko ranního optimismu, který ještě před pár chvílemi sídlil v oblasti srdeční. Harry si z toho vydedukoval pouze jedno, stále dokázal Snapeovi zkazit náladu, a to ho svým způsobem nesmírně těšilo. Na tváři se mu nevědomky usídlil škodolibý úsměv, na který lektvarista reagoval přísným stažením rtů.

Úsměv ho přešel, když ho přepadl nečekaný pocit pálení. Ze začátku to bylo pouze nepříjemné, ale potom to začalo bolet. Bolelo to úplně stejně jako, když mu teta Petúnie přikázala pracovat v létě na zahradě bez trika, takže se po celodenní dřině na slunci pekelně spálil a v noci musel spát na břiše. Nepohodlně se ošíval a jeho manžel se ostražitě napjal.

"Co je špatně!" otázka položená rozkazovačným tónem vrátila chlapce zpět do reality. Bolest se stupňovala pomalu, nenápadně, jako když otočíte plynovým uzávěrem a plyn se vám roztahuje po domě. Tiše, zlehka, cítíte ho téměř okamžitě, ale chvíli trvá, než vám dojde, co to je… Stihne vběhnout do všech koutů, omámí vám smysly. Stejně tak to bylo s bolestí. Omamovala, ochrnovala smysly a mozek.

"Bolí!" hlas měl tichý, oči vytřeštěné. Severus Snape okamžitě přiklekl a položil ruku na čelo chlapce, to byl jasný signál. Neuvědomil si, že ho bolest srazila na kolena. Jeho tělo se otřáslo pod jejím náporem. Stejně, jako když škrtnete sirkou v domě prosyceném plynem, stejně tak bolest vybuchla s plnou silou a její plameny olizovaly i tu nejposlednější buňku v chlapcově těle, a pak se chlapcova mysl vzdala. Někdy je lepší tma…

Muž pospíchal, zavolal krbem léčitelku, měl vztek. Měl si všimnout chybějících lektvarů dřív, a o to dřív by zjistil, co se to s ním dělo. Měl vztek na to, jak byl slepý, on nikdy nedělal takové chyby a měl vztek na toho tupého Nebelvíra. Kdyby šel na ošetřovnu, jak mu přikázal, tak by nic podobného nemuselo být. Jenže všivý Harry Potter nikdy neposlouchá, on přece ví všechno nejlépe.

Na ošetřovně položili tělo chlapce na první postel, která přišla do cesty. Žena kolem sebe vrhala jedno kouzlo za druhým a muž pouze stál a sledoval výsledky vyšetření, připraven okamžitě vtrhnout do laboratoře a uvařit vše potřebné, pokud to nebude na skladě.

"Je to nějaká kletba." to bylo jediné, co žena dokázala zjistit z dlouhé série kouzel.

"To vím, ale jaká!!!“ měl chuť s tou ženou zatřást, jestli ten kluk nebude v pořádku, tak ho Albus prokleje do desátého kolene a dav ho ukamenuje. Nenáviděl svůj život vedle téhle hvězdičky.

"Nevím, Severusi. Je to přikryté moc velkou vrstvou magie. Ten kluk od doby kdy k tomu došlo, do svého těla dostal příliš mnoho magických složek." bezradně krčila rameny a jedním švihnutím proutku změnila školní oblečení chlapce na nemocniční pyžamo s krátkými rukávy. Provedla další sérii kouzel a nad Harryho tělem začali probleskovat čísla.

"Má bolesti." bezradný hlas ošetřovatelky zmijozela trochu zaskočil. Nezažil, že by si ta žena nevěděla s něčím rady.

"Potřebuji zjistit, jaké lektvary požil v posledních třech dnech." žena se na zamračeného muže podívala téměř prosebně. Kdo jiný by to měl vědět, než mistr lektvarů a manžel Chlapce-který-přežil?

"Lektvar proti bolesti, hojivou mast...Mast na modřiny a před chvílí jsem mu dal lektvar proti chřipce. O jiných nevím." pevně věřil, že k jiným lektvarům se chlapec nedostal. Věděl, že sám by si je nikdy neuvařil, a jiných chybějících flakónků by si jistě všiml. Sledoval, jak si žena roztržitě upravila čepec, zpod kterého jí vypadl našedivělý pramen vlasů. Netrpělivě ho připevnila pinetkou zpátky. Přešla k chlapci a rychlým kouzlem ho vzbudila. Ošetřovnou se okamžitě rozlehl kňouravý nářek, jako když necháte malé kotě venku na mrazu a ono žebrá o holý život. Bylo to děsivé a muži se z toho až zvedl žaludek. Nesnášel nářek.

"Severusi podrž ho, prosím."

Silou vůle donutil své tělo k pohybu, žaludek se mu stahoval nevolí, nechtěl poslouchat, jak ten kluk křičí. Bylo málo věcí, které Severus Snape nebyl schopen přijmout či překonat, ale bolestný křik byl jednou z nich. Už když byl dítě, tak raději strkal hlavu pod polštář, než aby poslouchal zvířecí výkřiky své matky. Bylo to něco nesnesitelného. Hruď mu svíral palčivý pocit. Přál si, aby Potter mlčel. Nechtěl slyšet jeho utrpení, když s ním nemohl nic dělat.

Chytil chlapce za zápěstí a strnule upřel zrak do jeho tváře. Zelené oči vytřeštěné v nebetyčné agonii ho málem zrazily k zemi. Odvrátil pohled a chvíli bojoval s vlastním návalem nevolnosti, raději se zahleděl na svoji ruku, která svírala jedno chlapcovo zápěstí, všiml si do černa zbarvené kůže, která hyzdila Nebelvírovu paži. Opatrně přesunul svoji ruku, tak aniž by mladého muže pustil ze svého sevření a prsty přejel po něčem, co modřinu již nepřipomínalo ani vzdáleně. Pod bříšky prstů ucítil zbytky masti, opatrně se nahnul a nasál kořeněnou vůni, která po sobě mast zanechávala. Nebylo pochyb, že přesně na toto chtěl chlapec mast na modřiny.

"Poppy…“ upozornil starší dámu na své zjištění a ona opět provedla řadu odhalujících kouzel.

"Černá magie, zdá se, že to je nějaká kletba na způsob ďáblova ohně, Severusi budu potřebovat čistící lektvar." to bylo přesně to, na co muž čekal, okamžitě chlapce pustil a téměř utekl z ošetřovny. Pryč od toho hrozného hluku, koutkem oka ještě spatřil, jak se chlapec vzpouzí ženským rukám. Zalykaje se úlevou vyhrkl heslo do svých komnat a nechal se olizovat zelenými plameny.

Přesně věděl, co to je za kletbu. Poppy měla pravdu, byl to druh ďáblova ohně a přesně věděl, kdo to udělal. Mladý Draco Malfoy se tuto kletbu naučil před necelým rokem na domácím skřítkovi. Lucius na něj byl hrdý, ten večer pozval svého přítele Severuse na večeři, vždyť tato kletba vyžadovala velký magický potenciál a velkou touhu ublížit, vším tímhle mladý zmijozel disponoval. Ale tentokrát se mu kletba nepovedla úplně správě nebo se jí chlapec částečně vyhnul. Kdyby fungovala, tak jak má, tak by byl již dávno mrtvý. Kletba se šířila velmi rychle, zakousla se do těla a od místa vzniku se šířila dál tělem, způsobovala strašnou bolest, jako když vaše tělo stahují z kůže, proto člověk většinou po chvíli umřel na zástavu srdce. Mezi smrtijedy nebyla moc oblíbená, za prvé vůli své obtížnosti a za druhé proto, že byla velice snadno zjistitelná právě kvůli černému nekóznímu fleku, který označoval vstup kletby. Proč by se měl člověk, tak namáhat, když bylo spousty jiných lehčích a nevystopovatelných kleteb? Netřeba dodávat, že vše bylo v kouzelnickém světě zakázáno, ale kdo by dodržoval zákony.

Severus stál nad kotlíkem a snažil se vytěsnit z hlavy pocit zklamání. Vždy věděl, že Draco je jako student nebezpečný, a že občas vyvolává chlapecké rozepře s mladým Potterem, ale vždy tajně doufal, že není tak zkažený, aby se pokusil o vraždu. Zjevně se spletl. Pomalu přimíchával poslední přísady a nechal lektvar vařit na mírném plameni. Bude to muset sdělit Brumbálovi. Povzdychl si a opatrně přelil lektvar do pěti lahviček. Jednu schoval do kapsy a zbytek nechal stát na svém stole.

Vnitřně se vyděsil, když zjistil, že na ošetřovně je ticho. Prudce vzhlédl a ulevilo se mu, když spatřil pravidelně se zvedající hrudník Zlatého hocha.

"Severusi, máš lektvar?" tichý starostlivý hlas ředitele ho překvapil, mohl tušit, že ho ošetřovatelka zavolá.

"Ano, Albusi." strohé přikývnutí bylo plně v rozporu s tím, co muž cítil. Najednou chtěl prostě jenom vpravit do chřtánu toho spratka ten propadený lektvar, a pak jít a najít toho malého slizkého hada, který je za tohle všechno odpovědný. Místo toho podal lektvar Poppy a poklidně si sedl na Albusem vyčarovanou židli. Chlapec zažije velice nepříjemný den.

"Díky bohu, zabírá to." povzdychla si žena a sedla si na další židli u chlapcova lůžka, kterou opět aktivně vyčaroval Brumbál. Měla pravdu, lektvar na očištění byl účinný, protože mohl jasně vidět známky pocení a kolem chlapcova těla se začaly ovíjet výhonky temně modré chlapcovi magie, která očišťovala Harryho tělo od škodlivé magie.

"Severusi, víš, jak se to stalo?" Severus na mužovu pobídku řekl vše, co věděl. Albus se zdál mladým aristokratem zklamaný, ještě chvíli poseděli mlčky u chlapcova lůžka. Potom se Severus omluvil, za chvíli mu začínala třetí hodina lektvarů, když první dvě již zmeškal.
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one