Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Do sklepení téměř utíkal, po cestě narazil na svého profesora, který ho vyučoval obranu proti černé magii. Pořádně si ho prohlédl a musel se sám sobě smát. Ano ten muž byl velice pohledný a vyzařovala z něj určitá osobnost, ale Severus Snape byl pro něj svým způsobem mnohem přitažlivější a měl podstatně větší charisma. Tohle bylo něco, co Harry omámilo. Ne, necítil při pohledu na lektvaristu motýly v břiše, ani se mu samou láskou nemotala hlava, tohle bylo čistě živočišné. Prostě ho chtěl, potřeboval, aby se mohl těch mužných rukou dotýkat a potřeboval, aby se ty ruce dotýkaly jeho.  Zatavil přede dveřmi do kabinetu a zhluboka se nadechl. Otřel si své zpocené dlaně do kalhot a tichounce zaťukal na dveře.

„Dále!" Chlapci připadal mužův hlas jako ten nejjemnější samet. Věděl, že jeho chování téměř hraničí s posedlostí, ale ten muž ho lákal stejně, jako můru láká světlo. Otevřel dveře bez nejmenšího strachu či nervozity a suverénně došel před katedru.

„Jaký bude můj trest, pane?" Věděl, že by se tak chovat neměl, ale měl potřebu nějak toho muže vyprovokovat, aby se ho dotkl, i když to bude třeba to, že ho chytne pod krkem.

„Támhle!" Profesor pouze máchl rukou někam za chlapce, aniž by vzhlédl od knihy, kterou četl. Harry se trochu zklamaně otočil a pohled mu padl na dva plné džbery obřích pijavic. Brr! Nasadil si rukavice a jal se vyndávat jednoho slizkého tvora za druhým, aby jim hned v zápětí uřízl hlavičku. Neustále po očku pokukoval po svém profesorovi, ovšem jeho práce mu nějaké vzrušení příliš nedovolovala. Sliz vytékající z kouzelných pijavic se mu táhnul mezi prsty a mrtvá tělíčka bez hlav dopadala do prázdné sklenice s odporným mlasknutím. Že by mu ta práce dělala vysloveně dobře, to se říci nedalo, spíš se mu mírně zvedal žaludek a při hlubším nádechu se mu dělalo mdlo. Pijavice ze sebe vydávaly zvláštní mrtvolný odér, který mu zaplnil nos. Rázem jeho představy pozbyly veškerou erotičnost. Když byl v polovině druhého džberu, byl rád za ta úsečná slova svobody.

„Můžete jít!" Další mávnutí rukou, aniž by se obsidiánový pohled střetl s tím smaragdovým.

Cestou na kolej si nemohl pomoct a pořád musel myslet na ten strašný zápach. Musel se sám pro sebe ušklíbnout, jak mu to ten chlap dokáže všechno nevědomky zkazit. Před kolejí zalezl do dubových nenápadných dveří, za kterými se skrývala umývárna se sprchami. Akutně se potřeboval umýt, protože ten mrtvolný puch mu ulpěl všude ve vlasech a na rukách, i když měl rukavice. Pod teplou vodou, když tu nelibou vůni přetloukl mýdlem a šamponem, mu na mysl začaly tanout obrázky jeho profesora. Pohled na jeho mužnou postavu, jak kráčí po chodbách a hábit mu vlaje kolem kotníků, Harry si byl stoprocentně jistý, že pod tím hábitem se schovávají černé kalhoty skvěle padnoucí a smyslně obepínající ty dlouhé štíhlé nohy. A ruce… Ruce měl ten muž absolutně neodolatelné. Ten pocit, že jednou by se ho ty ruce mohly dotýkat, jemně laskat jeho pokožku, ho znovu vynesl na vlnu vzrušení. Tak moc by chtěl, aby ho ty ruce pevně chytly a přitiskly ho na lektvaristovu holou hruď a byl by laskán a milován až do umdlení. Tak moc to chtěl, tak moc potřeboval toho muže mít. Čím déle o tom chlapec přemýšlel, tím více si byl jistý nutností celé té situace. Každá hodina mu přišla utrpením, když ví, že ten muž mu ještě stále nepatří. A on to tělo chtěl. Chtěl ho mít a chtěl na něj mít nárok. Vyloudal se ze sprchy a nejbližší cestou zamířil do postele. Těsně před tím, než jeho mysl zahalila tma, se rozhodl, že Severus Snape mu bude patřit.

Ráno ho vzbudila bodavá bolest v rameni.

„Vstávej, no tak dělej, vstávej!!!" Ron ho úpěnlivě bodal do ramene prstem a v očích měl výraz šílence.

„Co se děje Rone?" Vstal z postele ve svých trenkách v barvě Nebelvíru a chytil svého kamaráda ramena. Když se mu napoprvé nedostalo odpovědi, zkusil to znovu.

„Sbal se, hned. Musíme pryč. Bradavice se evakuují." A začal zmateně pobíhat po pokoji a do svého kufru házel vše, co mu přišlo pod ruku, nakonec na tu příšernou hromadu přihodil učebnice, o kterých přemýšlel, že je tu nechá a donutil Harryho hnout zadkem a něco dělat. Během pěti minut byli všichni Nebelvíři nasáčkovaní ve společenské místnosti a čekali na profesorku McGonagallovou.

„Hermiono, můžeš mi říct, co se děje? Ron není schopen absolutně ničeho." Odchytil svojí kamarádku a úpěnlivě na ni upíral zrak.

„Nevím to jistě, ráno prostě přiběhla profesorka přeměňování a řekla nám, že se okamžitě musíme sbalit. Snažila jsem se zjistit víc, ale nikdo nic neví." Zmateně krčila rameny a bylo vidět, že nevědomost jí trápí snad ještě víc než Harryho. Ten ovšem jako vždy nechtěl čekat na informace déle, než by bylo nezbytně nutné, takže se začal prodírat směrem k východu z místnosti. Zrovna, když stanul před svým vytyčeným cílem, tak náhle průchodem prošla hlava jejich koleje.

„Ticho, prosím!" Profesorka dvakrát rázně tleskla dlaněmi o sebe a společenskou místností se rozlehlo dokonalé ticho.

„Nyní vás dovedu dolů do hlavní síně, odkud budete ukázněně opouštět školu. A prosím prefekty a primuse, aby dohlíželi na mladší ročníky. Pojďte za mnou!!!" S tím se otočila a chtěla odejít, ovšem jedna dívka ji zastavila.

„Co se děje, paní profesorko?" Všichni napjatě očekávali odpověď, ovšem to, co přišlo, to nečekal snad nikdo, kromě Harryho.

„Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit chce napadnout školu v pravé poledne. Nemáme moc času. Pojďte prosím!!!"

„Harry! HARRY!!!" Výkřiky jeho kamarádů ho donutily zůstat na místě a počkat, až zástup popojde, aby se k nim dostal.

„To je strašné, kam půjdeš ty? Chceš jít s námi do doupěte?" Zeptal se Ron a v davu hledal své sourozence.

„Ne to je v pořádku, já budu v Siriusově domě, vždyť víš, je to bezpečnější." A měl pravdu, ve vstupní síni ho odchytil sám pan ředitel a šoupnul ho do krbu dřív, než se stihl rozloučit s přáteli. Ovšem, co nečekal bylo, že v kuchyni kde vylezl z krbu bude stát paní Weasleyová se svým manželem, Remus a Tonksová, Moody a další a další členové řádu. Ani ještě pořádně nestihl vylézt z krbu a na paty mu šlápl Ron a na něj hned v zápětí upadla Hermiona.

„Děti!!!" Vykřikla paní Weasleyová a každému věnovala mateřské objetí s polibkem na tvář, Ronovi navíc ještě nasliněným kapesníkem očistila nos.

„Mami, nech toho!" ošil se jeho nejlepší kamarád a celý červený se zhroutil na první židli v dosahu.

„Ehm, ví tady někdo, proč Voldemort chce zaútočit na Bradavice?" Harry ani nedoufal, že by dostal odpověď.

„Kvůli Snapeovi!"                                         

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1809"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one