Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Ráno vstal dříve než ostatní, aby začal se svým novým sportem. S běháním. Oblékl si nějaký přijatelný oděv a snažil se vyklusat ven z hradu na školní pozemky. Pohyby jeho těla doprovázelo skučení a hekání, protože včerejší lekce se nakonec skutečně projevila a jeho tělo neslo známky boje. Modřin měl požehnaně a pálila ho dlaň až k loktu. Nikdy by neřekl, že i když kouzlo prochází skrz hůlku, že kouzelné výboje můžou takhle zdevastovat ruku. Téměř nemohl ohýbat prsty a nepříjemné pálení se ozývalo pokaždé, když se pokusil do ruky vzít hůlku.

Dráha jeho běhu nebyla nikterak dlouhá, doběhl k jezeru, to z poloviny oběhl, tam se zhroutil do trávy a čekal, zda náhodou nenabere sílu na zpáteční běh.  Nakonec se vyhrabal na všechny čtyři a nakonec se donutil vyhoupnout své tělo do polohy svislé. Potřásl hlavou a vydal se na zpáteční cestu. Do Nebelvírské věže přiběhl zchvácený a pot z něj stříkal na všechny strany. Okamžitě zaběhl do sprchy, kde si dopřál příjemnou chvilku pod horkou vodou, která mu uvolnila téměř všechny ztuhlé svaly.

Nepředpokládal, že by dnešek byl nějak zvláštním dnem. Prostě si sbalil věci do tašky, hodil si ji přes rameno a vydal se do Velké síně. Jenže na hlavním schodišti potkal Luciuse Malfoye. Jeho návštěvy prý v poslední době byly časté, jak mu později toho dne řekla Hermiona.

„Pan Potter, je radost znovu vás vidět." Harry si byl jistý, že tu ironii v jeho hlase postřehl pouze on.

„Kéž bych mohl říct to samé, pane."  Nebelvírovi bylo jasné, že takhle otevřený odpor si tento muž nenechá líbit, ale prostě si nemohl pomoct a měl chuť po tom chlapovi skočit a udeřit ho.

„Měl byste si dávat pozor na to, co vychází z těch vašich rudých rtíků, mohlo by se stát, že zmlknou nadobro." Tak toto byla jasná výhružka smrtí. Chlapec se pouze uštěpačně usmál.

„A vy jste si měl dávat dobrý pozor sám na sebe, slyšel jsem, že v azkabanu pro vás mají připravenou extra celu." Blonďatý aristokrat zbrunátněl a v dlani pevně sevřel svoji vycházkovou hůl. Dřív než si to Harry stihl uvědomit, vytáhl z hole hůlku a nadechoval se k nějaké velmi ostré kletbě, která by možná skutečně jeho rty navždy umlčela, a Harry si byl jist, že Silencio by tento muž nepoužil.

„Luciusi!!!" Dotyčný muž sebou trhl a ohlédl se za sebe. Velmi vysokou rychlostí k němu plachtil Severus Snape. Jednu chvilku si Nebelvír myslel, že je zachráněn v druhé si uvědomil, že Snape už není špeh a tudíž na Malfoye nemá žádné páky. Když si uvědomil tuto maličkost, tak vytřeštil oči nejdřív na Snapea a pak na blonďatého smrtijeda. Tohle bude mela a zase kvůli němu.  

„Severusi." Nenávistné usyknutí bylo jasnou známkou toho, že přátelství mezi muži je poněkud…ehm…minimálně velmi chladné.

„Nech pana Pottera nepokoji a odejdi." Tato slova měla účinek úplně opačný. Dřív než stihl chlapec mrknout, svíral ho Lucius Malofoy kolem pasu. Jeden bok mu drtila ruka a druhý bok si drtil o kyčle toho muže. Velmi nepříjemná poloha. Nakonec mu ještě vytáhl ze zadní kapsy hůlku a dal si ji do svého hábitu, tak toto mladého muže naštvalo. Měl sto chutí toho muže kopnout nebo něco udělat. Nohy mu snad ještě sloužili, proto zvedl nohu a vší silou začal muži drtit nárt pravé nohy.

Jako odpověď ho muž tvrdě udeřil do tváře a odhodil ho pryč.

„Vyřešíme to jako praví kouzelníci, Luciusi. Soubojem." Severus Snape se musel zbláznit. Harry moc dobře znal pravidla kouzelnického souboje a v nich stálo, že souboj skončí pouze tehdy, pokud se jedna strana vzdá anebo umře.  A jediné čím si je stoprocentně jistý je to, že profesor Snape se nikdy nevzdá, protože tím by pošpinil svoji čest.

„Pane profesore, to je…"

„Mlčte, Pottere."  Příčilo se mu poslechnout a nevychrlit na lektvaristu všechny svoje námitky o tom, jak je to šílený a že dojde pro profesora Brumbála a ať to proboha nedělá, protože umře. Místo námitek se sebral a vešel do té samé opuštěné učebny, jako ostatní dva muži.

„Bez pravidel Severusi." To byla jediná podmínka toho blonďatého satana a Severus ji přijal. Chlapec neměl ani ponětí, co to znamená, když se řekne bez pravidel, ale měl takový dojem, že to bude mít co dělat s černou magií a nepromíjenými kletbami.

Severus Snape se otočil a přešel místnost k chlapci, který stál a třeštil oči na celou tu situaci.

„Pottere?"

„Ano, pane?"

„Do ničeho nezasahujte, stoupněte si do rohu a nic nedělejte, je vám to jasné?" Opět nasadil svůj pohled. Já jsem tvůj profesor, a jestli neposlechneš, naložím tě do lihu spolu s něčím odporným.  

„Ale pane vždyť, on vás zabije." To co se Nebelvírovi zračilo v očích, byl čirý strach z toho, že by ten muž mohl umřít. Znovu a znovu se mu v mysli vynořoval obraz černovlasého muže, který leží na podlaze s proříznutým hrdlem, zasychající krví na oblečení a ve vlasech a své mrtvé oči s prosbou upírá na něj.

Muž po něm hodil napůl nevěřícný a napůl znechucený pohled. Jakoby říkal, že je to jen hloupý-hloupý Nebelvír.

„Slibte mi, že se do ničeho nebudete plést."  To bylo poprvé v životě, co měl tomu muži něco slíbit.

„Já nev…"

„Slibte to, Pottere." Určitá naléhavost donutila Harry skutečně tomu muži slíbit, že bude pouze stát a dívat se. Přesunul se do rohu místnosti a modlil se ke všem svatým, aby to ten muž přežil. Všechno to je zase kvůli němu. Kdyby si Malfoye nevšímal a šel dál, tak se nic z toho neděje.

Oba muži se k sobě otočili čelem. Nakonec se Snape mírně uklonil a Malfoy mu to vrátil zvláštním trhavým pohybem hlavy. 

Fulgur vestis" Jako prvnímu vylétlo kouzlo z hůlky Malofyovi a tohle kouzlo Harry velmi dobře znal. Jedno z bleskových kouzel. Velmi bolestivé. Snape se kouzlu lehce vyhnul a seslal nazpět své vlastní kouzlo „Sectusempra"

Harry nabyl dojmu, že až tento souboj skončí, tak jeden z nich bude mrtvý a ten druhý v kašovitém stavu a lékaři ho budou dohromady dávat pěkných pár pátků. Modlil se, aby ten kašovitý byl Snape.

Po chvíli po sobě muži začali vrhat kletby, o kterých nikdy neslyšel, ale ve zdech po nich zůstávali krátery velikosti lidského těla. Jeho obavy o profesora začali stoupat závratnou rychlostí, a to si myslel, že takový strach o druhou osobu snad ani není možné vyvinout.  Jedno kouzlo narazilo do zdi kousek o něj a tlaková vlna ho zrazila na kolena, kus zdi se roztříštil na prach stejně lehce, jako když v dlaních zmáčknete vyschlou hlínu. Vyškrábal se zpátky na nohy a zjistil, že má košili na rameni roztrhnutou a poměrně silně krvácí. Přestal se zabývat svým malicherným zraněním a zahleděl se zpět na ty dva muže.  Ty kolem sebe momentálně kroužili jako supi připraveni okamžitě zaútočit.

„Tak se ptám Severusi, stojí ti to zato? Chránit toho chlapce? Kdybychom ho teď přivedli našemu pánovi, tak věřím, že by tě ušetřil."  Po těchto slovech Nebelvíra zamrazilo a čekal, zda se profesor lektvarů neotočí, nespoutá ho a neodnese k Voldemortovi.

A Severus Snape se na něj skutečně na moment otočil a věnoval mu nic neříkající pohled.

„Ne Luciusi, já už jsem si stranu dávno vybral."

„Pak sis vybral špatně."  Lucius vyslovil kletbu, která už jenom podle vyřčených slov nemohla být příjemná. Jako ve zpomaleném filmu Nebelvír sledoval, jak se kouzlo řítí na jeho profesora a částečně proniká vytvořeným štítem. Muži se na levém boku vytvořila ohavná spálenina, z které vytékalo nažloutlé sérum, a linul se puch spáleného masa. Snape zavrčel a mírně se ohnul na stranu    

 

.

Puch spáleného masa zaštípal Harryho v nose a srdce se mu sevřelo v přílivové vlně strachu. Proč měl pocit, že se o toho muže v poslední době bojí víc než o kohokoliv jiného? Severus Snape se křečovitě držel zraněného boku a z hůlky mu vyšlehlo indigově modré téměř černé kouzlo, které v plné síle vrazila přímo doprostřed hrudi jeho protivníka. Lucius to nečekal, ovlivněn z předešlého úspěchu nepočítal s nějakou odezvou, čekal, že se Severus vzdá. Jenže to bylo to poslední, co by ten muž měl v plánu udělat. Jeho hrdost a jeho výchova něco takového absolutně neumožňovala. Dalo by se říci, že jeho výchova byla v těchto ohledech poněkud Sparťanská. Blonďatý antikrist rozhodil rukama v bezmocném gestu, když se do jeho trupu vpil poslední kousek kouzla, jeho jindy tak kruté oči zastřela rouška překvapení a z úst mu unikl výkřik plný nevíry. Padl na záda, kde zůstal pár vteřin ležet bez hnutí a pak se na jeho těle začali objevovat krůpěje šarlatových kapek. Krev mu prosakovala na spoustě míst oblečením, po chvíli mu krev začala téct i z očí a muž se v zádech prohnul jako luk, než znovu tvrdě dopadl na podlahu, a nezůstal jen tak ležet.

Harry si ho dál nevšímal a vrhnul se k Severusovi Snapeovi, který mezitím klekl na kolena a vší silou se snažil neomdlet.

„U merlina, pane. Vy.. to…já…" Harryho pomalu začala přepadat panika. Jeho profesor byl zraněný a on se o něj neuměl postarat.

„Pottere, mohl byste se uklidnit?"  Ano tvrdě znějící slova, jenž mu práskla u uší, ho nedokázala vrátit do normálního stavu.

„To..to  je odporné."  Pohled zabodnutý na bok muže, kde bylo jasně vidět, že hábit je seškvařen dohromady s masem. Zraněné místo bylo plné puchýřů a okraje byly spáleny téměř do černa. Do látky, která ulpěla v ráně, se postupně vsakovalo čiré mírně nažloutlé sérum vytékající z masa.

„Všiml jsem si." Ironický humor vytrhl chlapce absolutní bezradnosti. A jal se muže zvedat na nohy.

„Dojdete na ošetřovnu nebo mám zavolat madam Pomfreyovou?" Zatímco muže zadíval se na Luciuse Malfoye ležícího na zemi ve své vlastní krvi, které nebylo zase tak mnoho, jak se mohlo na první pohled zdát.

„S vaší pomocí, dojdu." Samozřejmě jak jinak, Nebelvír by se klidně byl vsadil o všechny galeony, že ten muž by na ošetřovnu došel sám, i kdyby byl bez nohou.

„Je mrtvý?" Pokýval hlavou k ležící postavě a snažil se podepřít svého profesora tak, aby ho nezranil.

„Ne, pouze omdlel. Nepříjemná kletba, ale ve finále ne tak strašná, pouze povrchové ranky všude po těle a velmi silné a nepříjemné křeče, které budou následovat, až se probudí." Na konci věty se trochu zadrhl a musel se zhluboka nadechnout, protože jeho rána byla velmi citlivá a odírání zbytku neseškvařeného hábitu o ránu bylo velmi bolestivé.

„Co s ním bude?"

„Profesor Brumbál si s ním poradí." Tím byla jejich konverzace ukončena. Profesor vyslal svého patrona a chlapec i pouze domýšlel, že je to znamení pro Brumbála. Po cestě nikoho nepotkali, protože již dávno muselo být po začátku první hodiny. Po příchodu na ošetřovnu se Snape svalil na první postel v dosahu a vyrovnal své tělo do vodorovné polohy.

„Madam Pomfreyová!!" zakřičel Harry o útrob ošetřovny a viděl jak žena kvapně vybíhá ze svojí kanceláře a za běhu vytahuje hůlku.

„Co se, u Merlinovi kozí bradky, stalo?" Vrhla pohoršený pohled na chlapce, který okamžitě pojal podezření, že si žena myslí, že je to jeho vina. Ten se pro jistotu podíval na profesora a postřehl jeho téměř neviditelné zavrtění hlavou. Lékouzelnice mezitím zbavovala Zmijozela vrchního oblečení, takže nakonec zůstal ležet pouze v kalhotách. Chlapci okamžitě sjel pohled na poranění a potom na levé předloktí muže, které si tiskl k hrudi tak, že Znamení zla nebylo vidět.

„Ehm, víte..no.." začal koktat stejně jako Ron, když se s Hermionou bavili o věcech okolo dopívání a sexu.

„Pan Potter je v tom nevinně Poppy." Přerušil jeho skutečně trapný pokus o vysvětlení muž a v zápětí bolestně zakřičel, protože Poppy mu nalila na Ránu lektvar, který by mě vypudit z masa přiškvařený lektvar.

„Možná ti zůstane jizva Severusi." Nenechala se nikterak vyrušit projevy nevole ze strany lektvaristy.

„Vy jste také zraněný, pane Pottere?" Vyslovila kontrolní otázku, aniž by zvedla zrak od zraněného.

„Eee…To nic není." Zahleděl se na své rameno, ze kterého krev již dávno netekla, spíše začala zasychat. Žena po něm vrhla pohled, který jasně říkal, že i na něj přijde řada a velmi šetrně začala hůlkou obkreslovat tvar spáleniny. Zčernalé části se začaly odlupovat a pod nimi se objevoval nová mírně zvrásněná kůže. Tohle byl jeden z případů, kdy byl chlapec absolutně pohlcen Kouzelnickým světem. Sledovat něco tak neuvěřitelného, jako vyléčit spáleninu takových rozměrů za pár okamžiků, bylo prostě…prostě kouzelné. Čerstvou jizvu opatrně natřela silným hojícím balzámem a nechala muže ležet. Chlapec si z nějakého záhadného popudu začal muže prohlížet. Musel uznat, že Snapeova postava byla…pěkná. Na to, že si o muži vždycky myslel, že je kost a kůže, tak svaly rýsující se na břiše a na pažích ho velmi překvapily, jediné co celkový dojem kazilo, byla čerstvá jizva na boku a pár drobnějších jizviček na hrudi. Pokožku měl alabastrově bílou, po chvíli se chlapec přistihl, že na muže skutečně civí a okamžitě s mírným zarděním odvrátil pohled.

„Posaďte se sem, pane Pottere." Poplácala rukou na lůžko vedle toho, na kterém ležel jeho profesor. Poslušně přešel a posadil se na krajíček postele, načež se na něj žena vrhla se zapáleným výrazem ve tváři. Přišlo mu zvláštní, jak někdo může být tak nadšený z toho, že se kouká na spáleniny a tržné rány.  Po jeho rameni se začalo rozlévat něco mokrého, proto prudce otočil hlavou a zjistil, že madam Pomfreyové z hůlky teče pramínek vody a máčí mu rameno.

„Na co…"
„ Krev vám z velké části již zaschla a máte k tomu přilepený hábit, voda pomůže, abych vám to rameno nepodráždila ještě víc a nespustila znovu krvácení."  Rychle mu vysvětlila a hned v zápětí mu pomalu začala sundávat hábit z ramene. Trochu to zaštípalo, když někde hábit zůstal přichycen k ráně. Při pohledu na zranění uvažoval, jak může s takového malého poranění téct tolik krve. Na rameni měl pouze jakoby odřeninu do tvaru půlměsíce o velikosti jablka. Lékouzelnice mu to lektvarem vyčistila a kouzlem zacelila. Byl rád, že to zrnění není vážnější, protože madam Pomfreyová by si ho tam jistě nechala.

„Můžete jít." Chlapec seskočil z postele a očistil si hábit a oblékl si ho zpět, ovšem zarazil se prostřed pohybu, když zjistil, že jeho profesor také stojí a souká se do své košile, dřív než stihl cokoliv říct, ozval se jekot dámy, která měla ošetřovnu na starosti.

„Severusi, kam si myslíte, že jdete!?!" Blesky ji šlehali z očí a on být na místě toho muže okamžitě by sebou práskl o nejbližší postel a přes hlavu si přetáhl deku. S mužem to ovšem ani nehnulo a pouze dál zapínal své knoflíky na své hedvábné košili.

„Severusi!!!" Zlost v jejím hlase byla na pokraji zřivosti, protože to, co nesnášela ze všeho nejvíc,bylo, když ji pacienti neposlouchali a samovolně odcházeli.

„Už jsem v pořádku, Poppy." Klidný tichý hlas byl velmi kontrastní oproti jejímu rozčílení.

„To teda nejsi. Je to čerstvě zahojené měl bys ještě den ležet." Nesouhlas na mužovo počínání byl vepsán v její tváři a dokonce i v jejím držení těla. Nakonec, když muž nereagoval, otočila se, tak prudce až se jí uvolnil jeden mírně prošedivělý pramen vlasů z pevného uzlu a odešla pryč do své pracovny, ovšem neopomněla prásknout dveřmi.

„Pane profesore?" Nevěděl, jestli to co chce udělat ho v očích toho muže nezesměšní, ale on mě pocit, že by to prostě udělat měl, že tak to potom bude správné a v těchto věcech se on moc často nepletl.

„Co je!?" Dobře teď už věděl s jistotou, že ten klid, s kterým odpovídal lékouzelnici byl pouze hraný, protože to co zaznělo v jeho hlase teď, mělo do klidu hodně daleko, za to k podráždění to mělo až neuvěřitelně blízko.   

„Já…chtěl jsem vám poděkovat a…a omluvit se. Víte, já vím, že jsem to nikdy neudělal, ale dneska jste mi zachránil život. Což není tak neobvyklé, že? A za to vám vážně moc děkuju a pak taky omluvit se chci za to, že i když vím, že nejste ten zlý, tak se občas chovám opravdu hloupě vůči vám a…" Dobře, zadrhával se a koktal a vlastně ani moc nevyjádřil to, co doopravdy chtěl, ale to co ho přerušilo, opravdu nečekal.  

Severus Snape stál opřený o postel, ze které před pár minutami vstal a…smál se. Trochu drsný a chraplavý smích vycházel z úst jeho profesora. Tohle byl moment, který snad nikdy nikdo neviděl. Nemohl si pomoct, ale koutky úst mu samovolně začaly stoupat vzhůru nad skutečností, které byl teď svědkem. Nakonec se lektvarista narovnal, složil si ruce na prsou a stále s cukajícími koutky se zahleděl chlapci do očí.

„Pottere, myslím, že tvůj otec se právě převaluje v hrobě." Otočil se k chlapci zády a opustil ošetřovny, ale Harry by mohl přísahat, že ještě než se dveře zavřeli slyšel znovu ten chraplavý, tentokrát trochu tlumený smích…

 

Strach protékal každým koutkem jeho mysli, hrůza a děs zračící se v jeho očích vypovídali o neuvěřitelné bolesti skryté v rozdrásaném srdci. Na svých prstech měl krev, ale ne svojí. Ten pohled ho dokonale ničil. Každý nádech a každý poslední výkřik umírajících mu dělal zle. Teplo sálalo zpoza jeho zad, kde jako maják na širém moři plály Bradavice, mohutné plameny olizovaly kamenné stěny hradu a děti, malé děti vrhající se z věží dolů do rudého ohně. Křičící a svíjející se lidi v agonii bolesti, jenž zasahuje vše živé. A Voldemort! Stojí a hledí na celý tento výjev a na jeho tváři je usazený úsměv, stejný, jako když se matka dívá na své malé dítě, stejný jako když se vám podaří něco životně důležitého, něco co si již navěky zapamatujete. Ruce má do široka rozevřené, jako by celý tento výjev objímal. Jako by ho chtěl zachytit ve svém náručí a nikdy nepustit, jako by ho chtěl navěky vtisknout do své mysli. Po chvíli všechny zvuky ustaly a nahradil je jeden jediný, čísi smích. Chraplavý a hrubý, zněl nevěřícně. Za okamžik se ztratil i hrůzný výjev inferna a nahradila ho jedna postava, stojící k Harrymu zády. To ona se smála tím hlubokým smíchem. Zezačátku hrubý smích nabýval na čistotě, jako když po dlouhé době rozhýbete zrezlé srdce zvonu a ono zezačátku skřípe a kazí jinak čistý tón úderů. Ten smích začal být hudbou pro chlapcovy uši. Měl chuť rozběhnout se tu postavu vtáhnout do svého náručí a už nikdy nepustit, chtěl, aby se ten člověk již nikdy nepřestal smát. Toužil po tom být důvod toho veselí, přál si, aby kvůli němu ten člověk byl šťastný. Popošel o pár kroků blíž a položil té osobě ruku na rameno. Smích začal ustávat a mladý Nebelvír se začal až smrtelně bát, co se stane, když ten smích utichne docela. Rozhodl se postavu obejít a podívat se tomu neznámému do obličeje…

„Harry. Harry!!! Vstávej!" měl chuť křičet. Chtěl prostě jenom zařvat z plna hrdla. Otevřel oči a zjistil, že se nad ním sklání jeho pihatý kamarád, který je již zcela připraven na všední povinnosti školního života.

„Už jdu." Zaskuhral a začal se hrabat na nohy. Loudavým krokem přešel do koupelny, kde se snažil vymýt ospalky z očí a vyčistit si zuby. V momentě, kdy si znovu vybavil celý sen, se málem zadusil zubní pastou. Možná nebyl úplně briskně inteligentní, ale měl dost IQ, aby si uvědomil, že ta smějící se postava mohl být pouze jeden jediný člověk. Severus Snape! Chtělo se mu zvracet. To bylo tak ponižující, toužit ve svém snu o svém profesorovi. U Merlina! Snažil se najít nějaké logické vysvětlení toho, proč by toužil držet zrovna Snape ve svém objetí a proč by ho chtěl slyšet smát se, když… a to nelze popřít…ten smích na ošetřovně byl tak trochu dost výsměch. Po zádech mu přejel mráz, který ho donutil oklepat se. Vyplivl pastu z pusy, opláchl si obličej a rozhodl se na to již dál prostě nemyslet.

Celý den byl, jedním slovem: katastrofální! Na hodině kouzelných formulí omylem vyhodil do vzduchu katedru profesora Kratiknota, který při explozi odletěl a velmi tvrdě narazil do staré bytelné skříně. Na přeměňování přeměňovali bílé pávy na postel s baldachýnem. Nakonec naháněl po chodbách běhající matraci s dlouhými bílými péry, která díky své objemnosti srazila každé brnění a obraz na chodbě. Něco mu říkalo, že celý tento katastrofický den vyvrcholí večer při lekcích s jeho profesorem.

„Harry, co se děje?" Hermiona mu starostlivě při večeři položila ruku na rameno a snažila se evokovat v něm pocit bezpečí a důvěry. Dobrá, byla kamarádka, nejlepší kamarádka, ale občas jsou věci, které se ani nejlepším přátelům neříkají. Jsou věci, které se nikomu neříkají - nikdy!

„Všechno v pořádku Herm. Jen jsem špatně spal, tak mi to dneska nějak nemyslí."  Pokrčil rameny, aby dodal svým slovům určitý usvědčující nádech a zvedl se od stolu. Jeho talíř zůstal téměř nedotčený. Vydal se do věže, kde se oblékl, do svého sportovního úboru a jal se nahnat ranní zameškaný trénink.

Do sklepení tentokrát přišel včas, ale i tak tam již Severus Snape netrpělivě čekal s ironickým úšklebkem na rtech. Chlapce napadlo, že tenhle otrávený výraz snad má skutečně od narození.

„Začneme, Pottere!" Nebelvír se postavil na svojí značku a snažil se plně soustředit na svého profesora a jeho pohyby těla. Čekal, kdy vyšle své kouzlo. Jeho soustředění mu narušovala vidina toho samého muže, rozdíl byl ten, že muž v jeho mysli se smál na celé kolo. Na rukách mu naskákala husí kůže. Na jednu stranu si přál, aby Snape dal nějak najevo, že je taky pouze člověk a na druhou stranu nechtěl vidět lektvaristu lidského víc, než je nutné. Lhostejnost a chladnost, jsou věci, které chrání toho muže před zklamáním a bolestí. A chlapec nechtěl, aby ten muž tyhle věci cítil, nechtěl, aby trpěl.

Tohle rozjímání ho pohltilo tak hluboko do svého nitra, že si ani nevšiml, že Snape zvedá hůlku a špitá kouzlo. Harry se ani nepohnul, když na něj letělo kouzlo ve tvaru černé koule, ani nezvedl ruku, když tahle koule do něj narazila plnou rychlostí a ani nezasténal, když mu zlomila obě klíční kosti. Prostě ležel na zemi a v očích se mu zračil šok. Vedle hlavy se mu objevil pár naleštěných černých bot a hned v zápěstí kolem podrážek zavířil černý plášť.

„Pottere, na co jsi u Merlina myslel, jsi absolutně neschopný soustředit se alespoň pět vteřin na jednu věc." Chlapec pomalu stočil oči na postavu stojící nad ním a zadíval se muži do očí. Dělo se něco neuvěřitelného. Ačkoliv ten muž ho evidentně stále nenávidí, on jeho začal považovat za co? Za přítele? Ochránce? Bylo až absurdní, jak se v jeho hlavě v poslední době pocity k tomuto muže až neuvěřitelně změnily. Nenávist ho přešla již dávno, ale nově nabyté pocity ho trochu mátly. Bylo zvláštní uvědomit si, že přítomnost toho muže je vlastně i žádoucí, že přítomnost toho muže ho, i přes svou ironičnost a cynismus, uklidňuje. 

„Ztratil jsi řeč, Pottere?" Potter pevně stiskl víčka k sobě, protože jeho mozek konečně připustil fakt, že je zraněný. 

„Myslím, že mám něco zlomeného." Zahuhlal a křečovitě sevřel prsty.

„Samozřejmě že máš, tupče." Profesor neváhal a na jeho klíční kosti spravil jedním mávnutím hůlky.

„Vstávej!!!" Tohle byl jednoznačný rozkaz a mladý Nebelvír se přistihl, že si začíná celou tu situaci užívat svým způsobem užívat.

„Ano, pane." Klidně odvětil a vyskočil na nohy. Sebral ze země svojí hůlku a postavil se k profesorovi čelem. Na tváři se mu usadil usměv, který až podezřele mnoho vypovídal o vnitřním blahu chlapce.

Zmijozel se po celou výuku snažil z chlapcova obličeje, ten pro něj znepokojující, úsměv smazat. Ale Harry, jakoby objevil tu největší pravdu ve svém životě, byl šťastný za to, že už není zaslepen nenávistí, že na toho muže dokáže myslet i jinak, než jako na pouhého slizkého učitele. Cítil se, jako když po dlouhé době temna vysvitne slunce a svými paprsky pohladí po duši všechno živé.

A možná i díky tomu byla tato lekce mnohem lepší než všechny předchozí. Na zemi už neskončil ani jednou a dokonce dokázal na Snape vyslat pár kouzel. Byl sám se sebou spokojený. Severus to sice viděl jinak, ale na to si člověk po čase také zvykne, pokud něco není dokonalé, pak to není správně.

Zavděčit se tomu muži musí být skutečné velmi téžké, ale i tak si chlapec řekl, že se o to může alespoň pokusit. Najednou chovat se k tomu muži slušně mu nepřišlo ani trochu obtížné, dokonce si připustil, že k němu chová velkou úctu. Jediné co nevěděl bylo, jak to tomu muži dokázat, jak ho přinutit, aby změnil svůj názor na něj?               

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one