Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Uběhlo pár dní a chlapec stále ležel na bíle povlečeném lůžku a na sobě měl pyžamo s košťaty a zlatonkami. Harry se vysloveně nudil… Nechal po ošetřovně létat barevné papírové šipky a sledoval jejich dráhu letu. Povzdychl si a nechal, aby se modrá šipka srazila se žlutou. Obě začaly padat střemhlavým pádem na zem, kde se pomuchlaly a staly se z nich papírové koule. Znovu si povzdychl a zahleděl se oknem ven, sluneční paprsky ho dráždily jako snad ještě nikdy. Nejraději by se zvedl z postele a vyplížil se z ošetřovny, ale věděl, že to nemá cenu a navíc to peklo, které by potom následovalo, za to nestálo. Dokázal si živě představit Hermionu, jak ho peskuje jako malého kluka a Ron se jí za zády směje. A při představě naštvané madam Pomfreyové se mu na rukách objevila husí kůže a tělem mu prošel třes. To raději zůstane ležet. Nechápal proč tu ještě je, když už nejevil žádné příznaky slaboty, či nevolnosti. Nesměl se ani dojít podívat za profesorem Brumbálem, který už byl téměř v pořádku, akorát ho Poppy stále ještě nepustila z lůžka. Dozvěděl se také, že profesor Brumbál odmítl ošetření na ošetřovně a proto za ním léčitelka docházela do jeho osobních komnat.

„Pane Pottere?" Z přemýšlení ho vytrhl hlas ženy, která lpí na jeho zdraví víc než on sám.

„Ano madam?" Pozvedl k ní flegmaticky zrak a očekával, že mu bude podán nějaký další zbytečný lektvar.

„Myslím, že již jste ve stavu, který bych mohla pokládat za dostačující, a proto jsem se rozhodla vám propustit." Vřele se na něj usmála a mohla sledovat tu rapidní změnu ve výrazu jeho pacienta. Nebelvírovi se rázem rozjasnil celý den. Na tváři se mu vyloupl úsměv, až se mu vytvořil dolíček u levého koutku a oči přetékali radostnými jiskřičkami. Hbitě seskočil z postele a jal se hledat své oblečení. Madam Pomfreyová si odkašlala, ještě jednou se na něj starostlivě podívala jako by očekávala, že se chlapec znovu zhroutí a odešla do své kanceláře.

Harry se rychle oblékl, zmuchlal pyžamo do nepřehledné koule a napěchoval ho do kapsy u hábitu. Zavýskl si a poposkočil, jak to dělají malé děti, když jim někdo dá lízátko. Vyřítil se z ošetřovny a s úsměvem na rtech letěl chodbou, ovšem za prvním rohem ho téměř omráčil tvrdý náraz. Na okamžik se mu zatmělo před očima a tvrdě dopadl na zadek. Nad ním se ozvalo odfrknutí, které mohlo patřit pouze jedinému člověku na světě. Pomalu zvedal oči, až se střetl s pohledem, kde se praly pocity znechucení a mírného sarkastického pobavení.

„Pane?" Kývl hlavou a nevědomky vykouzlil na rtech úsměv, protože pocit spokojenosti ho opět zaplavil jako přílivová vlna. Začal se zvedat ze země s bolestnou grimasou. Jedině on se musí téměř zmrzačit těsně potom, co byl propuštěn z ošetřovny.

„Pottere." Sametový, ale chladný hlas zaplavil chodbu.

„Omlouvám se, pane, nedíval jsem se." Sklopil kajícně hlavu hříšník a pocítil silnou potřebu s tím mužem mluvit. Potřeboval mu říct, že mu důvěřuje, ale věděl, že nápad by to nebyl dobrý. To, že se mu vysměje, s tím počítá, ironické a urážlivé poznámky o jeho otci s tím je taky smířený, ale s přemírou nepochopení, s kterým by se jistě setkal, tak na to připravený zatím nebyl. Rozhodl se, že se k němu bude chovat přinejmenším slušně, a bude doufat, že profesor bude následovat jeho příkladu.

Chlapec vykročil a snažil se muže obejít, ale zastavila ho paže na jeho rameni.

„Pottere, deset bodů z Nebelvíru." V hlubokém barytonu byl téměř hmatatelný pocit zadostiučinění a až nepřiměřená spokojenost. Bylo zvláštní, jak se člověk dokáže radovat i z takovéhle věci, když ví, že Harryho body absolutně netrápí.

„Nashle, pane."  Chlapec zašel za roh a chodbou se rozlehl zvonivý smích. Něco na této situaci ho udělalo neuvěřitelně šťastným. Ten povznášející pocit mu nevydržel moc dlouho. Stál před chrličem a snažil se probojovat si cestu.

„Šumivé bzučivky." Kouknul se podezíravě na sochu a čekal nějakou odezvu. Nic.

„Bertíkovi fazolky?" Kamenná socha nadzvedla jedno obočí a dál spočívala na svém místě.

„Citronová zmrzlina?"

„Dýňové kotlíčky."

„Mátové tyčky, fíky v čokoládě…" Zuřivě kopnul do podstavce a chrlič tiše zabručel.

„Dýňová šťáva!!!" Chrlič popohodil hlavou a odsunul se z cesty. Nechal se vyvézt po točitých schodech a nahoře dvakrát razantně zaklepal na dveře. Čekal, že se ozve pro ředitele tolik typické „Pojď dál, Harry." Ale tentokrát se ozvalo pouze ochraptělé „Vstupte." Trochu ho to zarazilo, ale vzpomněl si ,že ho madam Pomfreyová varovala, že to nebude příjemný pohled. Jemně zatlačil na dveře a strčil svoji střapatou hlavu do škvíry. Rozhlédl se po místnosti, které vévodil velký dubový stůl a vešel dovnitř.

„Tady, vzadu." Ta dvě slova plula vzduchem sotva slyšitelně a kašel, jenž následoval, byl sípavý a nepříjemný.  Prošel místností na druhou stranu a nakoukl za další pootevřené dveře, kde panovalo přítmí.

„Pane profesore?"

„Jen pojď, chlapče…" Každý ředitelův nádech byl doprovázen chrčivým zvukem, který muži probublával v hrdle.

„Jak se cítíte?" přisedl si na kraj postele a zrak pomalu sunul po postavě ležící pod modrou přikrývkou.

„Už mi bylo i líp." Uchechtnutí znělo v tom tichu jaksi nepatřičně. Zvedl zrak a zahleděl se do tváře Albusi Brumbálovi. Na okamžik se mu pozastavilo srdce. Ten muž, který tu před ním ležel, vypadal jako prázdná skořápka bez života a přesto, když se mu zadíval do očí, spatřil ty staré jiskřičky, které k tomu muži neodmyslitelně patří. Byl tomu rád.

„Nestrachuj se, Harry. Tohle už je jenom ošklivé nastuzení. " Další uchechtnutí. Mladíkovi zacukaly koutky a nakonec se začal smát. Smích otřásal celým jeho tělem i postelí.

„Dáš si čaj, chlapče?" Ředitel nadzvedl levé obočí a jiskřičky v modrých očích začaly plát plamenem tolik plným života, že to až mladého muže překvapilo.

„Moc rád, děkuji."

 

Seděl ve společenské místnosti a přemýšlel o tom, co mu profesor Brumbál řekl. Věděl, že má pravdu a věděl, že se tomu stejně nevyhne. Co ho mátlo víc, bylo, že se tomu ani vyhnout nechce. Když mu ředitel oznámil, že lekce se Snapem musí pokračovat, cítil ve svém nitru něco, co ho dost zneklidňovalo. Jak mu najednou může připadat společnost lektvaristy vítaná? Jak to, že už nemá chuť nadávat na něj pokaždé, když ho spatří a jak to, že dokáže na své tváři vyloudit úsměv pokaždé, když ho vidí? Dobrá, ze začátku to přičítal radosti z toho, že ten muž žije a to, co se mu zdálo, byla pouze ošklivá noční můra, ale teď už to přestává být normální. Oni dva se přeci nemohou vystát, oni dva jsou přeci naprosté protiklady. A protiklady se nesnášejí. On ho nesnášel a to je ten problém, nesnášel… Může se pokusit hrát nenávist k profesorovi, ale věděl, že on by to prokoukl. Přeci jenom pár let u Voldemorta vás vycvičí.

„Harry?" někdo mu položil starostlivě ruku na rameno.

„Ano?" vzhlédl a zahleděl se do očí Ginny.

„Je ti něco?" vzala jeho dlaň do svých a sedla si naproti do křesla. Dobrá, tohle mu nebylo příjemné.

„Ne, nic…Dobrý." Vykroutil svoji ruku ze sevření a položil si ji na koleno. Další problém, který musel vyřešit, byla právě Ginny. Věděl, o jejím zalíbení, které v něm našla, ale hloupé bylo, že on už ho neopětoval… Dříve ano. Dříve si dokázal i představit, že by spolu mohli být celý život. To ovšem po čase vyprchalo stejně rychle, jako se vypaří ranní rosa v letním dni.

„Harry, já vím, že se něco děje, já to na tobě poznám." Dobře, možná se tvářil sklesle, ale on k tomu má velmi dobrý důvod. Kam se kruci poděla ta tolik potřebná nenávist. Může nenávidět člověka, proto, že ho přestal nenávidět?

„Ne, Ginny, je mi opravdu dobře. Nestrachuj se." Zvedl se z křesla a odkvačil pryč z Nebelvírské věže.

Dobrá, musí si s ním promluvit. Slíbil to profesoru Brumbálovi. Bylo těsně před večerkou a náš mladý hrdina se plížil chodbou rychlostí tak velkou, že by stihl obrůst mechem, kdyby šel ještě pomaleji. Pokud ho někdo viděl, tak se mu sel divit, jak při takové skutečně „vysoké" rychlosti může udržet balanc, že neupadne. PO cestě se třikrát otočil, že půjde zpět, a přijde až ráno. Ale jeho nebelvírksá povaha ho nutila jít dál. Něco slíbil a on to musí dodržet, i když by raději celou noc líbal Filchovu kočku než strávit pár minut rozhovoru s profesorem lektvarů.

Vstoupil do sklepení a po zádech mu přejel mráz. Tyhle prostory nepůsobily zrovna důvěřivě, zvlášť když na vás z poměrně nízkého stropu koukaly dva páry očí. Chvíli se díval do těch korálkových lesklých očí, pak párkrát zamrkal a rozhodl se, e nebude zkoumat, co tak obvykle leze po stropech ve sklepeních. Jistý si byl jedním, že to nebude žádné přítulné domácí zvířátko. Došel až před masivní dubové dveře a rozmýšlel se, zda zaklepat či nikoli. Než se stihl zhluboka nadechnout a byť jenom přiblížit ruku ke dveřím, ozvalo se z nitra zaklení a dveře se mu před nosem rozlétly tak prudce až narazily na stěnu uvnitř kabinetu.

„Strhávám dvacet bodů Nebelvíru za chození po chodbách po večerce." Harry se pro kontrolu zahleděl na své prastaré hodinky po Dudleym a zjistil, že se skutečně loudal. Večerka už dávno byla.

„Omlouvám se, pane…Já…"

„Výmluvy si nechce a povězte mi, proč jste mě přišel otravovat?" Zvednuté levé obočí profesora lektvarů chlapce velmi iritovalo. Bylo to jasné gesto, které i beze slov znamenalo, že si o něm ten muž myslí, že je hlupák.

„Mluvil jsem s profesorem Brumbálem a…" Muž dvakrát zasykal a vtáhl ho za límec do svého kabinetu, kde ho okamžitě štítivě pustil a třískl dveřmi, aby se zavřely, ty hlasitě zanaříkaly.

„Nepřipadá v úvahu."

„Vždyť ani nevíte…"

„Já vás nebudu znovu učit, Pottere." Jasně řečená věta zarezonovala místností s absolutní platností. Chlapec trochu pobledl a chvíli zmateně kroutil hlavou. Dobrá šel sem, protože byl nervózní ,ale to že by mu profesor nepomohl, to si nepřipouštěl…     

„A-ale proč?"

„Jste neschopný hlupák. Teď vypadněte!" Lektvarista si sedl za svůj stůl a začal zuřivě vypisovat něco červeným inkoustem na pergament. Harry měl neblahé tušení, že právě někomu zajistil Trolla z testu. Popošel trochu blíž a přešlápl z nohy na nohu.

„Neslyšel jste? Vypadněte, Pottere!"  Snape se ani neobtěžoval zvednout hlavu a dál ničil osud nějakého chudáka.

„Ne, pane." Sotva slyšitelně špitnutí odpor vyšel z Harryho úst a modlil se ke všem svatým i ďáblům, aby proboha přežil dnešní večer.

„Prosím???" Pohled do očí Severuse Snape způsobil Harryho menší zástavu srdce, chvíli mlčelo a potom se zběsile rozbouchalo, jako by chtělo utéct, plně vyjadřovalo Harryho pocity.

„Ne. Nepůjdu, protože jsem to profesorovi Brumbálovi slíbil." Raději znovu sklopil zrak ke svým dotrhaným botám a poslouchal to ticho v místnosti přerušované pouze hlasitým bušením jeho srdečního svalu.

„Pottere, vy imbecilní, sobecký…"

„Já vím, já vím… To jsem slyšel už mockrát. Já vážně potřebuju od vás pomoc. Jinak se nikdy nenaučím potřebné věci, abych mohl zabít Voldemorta. A vy mi v tom prostě pomůžete, protože nikdo jiný mě nedokáže dostatečně připravit na to, co bude." Hlavu měl hrdě vztyčenou a hlas se mu ani jednou nezachvěl, tolik k povrchové slupce uvnitř se sklepal jako ratlík a čekal, odkud přiletí smrtící kouzlo. To bylo snad poprvé v životě, co tak velmi otevřeně něco Snapeovi prakticky přikázal.

„Dobrá, pane Pottere. Očekávám vás zítra po vyučování." V Severusově hlase znělo znechucení a absolutní pohrdání.

„Ano, pane." Odšoural se ke dveřím a vypadl jako cukrář.

Měl zlost. Neuvěřitelně velkou zlost. Na sebe, na Pottera, ale hlavně na Burmbála. Vzal kalamář plný rudého inkoustu a hodil s ním po obrazu, kde klidně spal muž ve zmijozelských barvách. Kalamář se roztříštil a skrápěl obraz od shora až dolů. Muž v obrazu se pouze pootočil na druhý bok, zády k místnosti a spal dál. Severus Snape prudce postavil, až se židle za ním zakymácela. Naštvaně vhodil hrst letaxu do krbu a mezi zuby rozdrtil: „Ředitelna Albuse Brumbála."

Vyskočil z krbu, prudce si smetl popel z hábitu a napochodoval do ložnice jeho nadřízeného.

„ALBUSI!!!"

„Aaa rád tě vidím Severusi, co tě sem přivádí takhle večer?" Provokativní jiskřičky v Brumbálových očích vzplály pochopením.
„Ty jsi za mnou poslal toho spratka?!" Byla to spíše kontrolní otázka, protože moc dobře věděl, že Potter by k němu dobrovolně nevlezl.

„Harryho? Ach, tak už s tebou mluvil? Oh, jsem to ale hostitel, posaď se, dáš si čaj. Citronový?" Nábídl mu místo u postele a ukázal na vznášející se čajový servis.

„Albusi, nehraj si se mnou." Výhružný podtón jako by s ředitelem ani nehnul.

„Severusi, ten chlapec někoho potřebuje, potřebuje, aby ho někdo učil, někdo ho vedl."

„Ale proč já?" frustrovaný hlas profesora lektvarů vyjadřoval jeho nesmírnou „ochotu" zúčastnit se celé této frašky.

„Protože ti věří Severusi. A ví, že ty jediný mu alespoň trochu rozumí."

„Věří? Nebuď směšný Albusi, ten kluk mi věří asi tak stejně, jako já věřím Bellatrix." Sarkasmus si opět našel své místo v hrdle černovlasého muže a teď čišel z každého slova, pohybu a pohledu.

„Ale ano, on ti věří, chlapče."

 

„Harry, soustřeď se." Napomenula ho snad již po sté Hermiona a zuřivě zapisovala každou větu, která opustila ústa profesorky Mc´Gonagallové. Jak se mohl soustředit, když další hodinu má lektvary? Z letargie ho vytrhl hluk a tlaková vlna, která mu sčesala vlasy dozadu.

„Pane Longbottome, chcete to tady všechno zničit?" rozčilený hlas profesorky přeměňování zněl poněkud rezignovaně. Pravda, Neville vždycky něco vyhodí do povětří. Lektvary a přeměňování mu skutečně nejdou.

„Omlouvám se, madam."

„Dobrá, končíme, dejte kameny do téhle krabice a můžete odcházet." Harry se doloudal ke krabici a vhodil tam svůj mírně ohořelý kámen.  Ani nepostřehl, co dnešní hodinu dělali, bude se na to muset Hermiony zeptat, až bude mít čas a ona bude mít lepší náladu. Nechtěl poslouchat patnácti-minutovou přednášku na téma „Musíš o hodinách dávat pozor."

„Pojď Harry, musíme si chvátnout, abychom do lektvarů nepřišli pozdě." Občas ho jeho kamarádka skutečně štvala. Škoda, že Ron do lektvarů nechodí, protože z nich neudělal NKÚ.

„Vždyť skoro běžím." Odsekl nabručeně a dál si vykračoval krokem, který by se s rychlým nedal byť ani jen srovnávat.

„Ne, to tedy neběžíš." Vyprskla dívka a čapla ho za pevně za ruku, načež začala skutečně běžet. K učebně doběhli jen tak, tak. Celou cestu se modlil, aby ho profesor ignoroval nebo aby přišel pozdě, nejlépe, kdyby nepřišel vůbec. S Hermionou se usadili v předposlední lavici a čekali na začátek hodiny. Sotva se na Harryho hodinkách rafička posunula o další minutu a tím i na začátek hodiny, rozrazily se dveře a dovnitř vplul Severus Snape v celé své kráse.

„Přesný jak Transsibiřská magistrála." Zamručel nerudně Harry a zavrtal pohled do lavice před sebou. Pokud to profesor slyšel, nedal na sobě nic vědět.

„Dnes budete pracovat samostatně, takže každý bude sedět sám." Otočil se u katedry a plášť se mu pokorně zavlnil u kotníků.

„Potter, dopředu!!!" Tolik k naivní myšlence o ignorování. Fajn, že tahle hodina bude peklo, s tím se již smířil, ale že bude muset pracovat vepředu pod pichlavým pohledem svého profesora, s tím nepočítal.

Sebral svoje věci a s odporem se přesunul do první lavice. Celá tahle situace ho nesmírně iritovala, protože věděl, že nemá proč být naštvaný na toho muže. Několikrát mu zachránil život a je ochotný připravit ho na závěrečný boj. Pomůže mu přemoct Voldemorta. Dobrá, skutečně nemá proč být na něj naštvaný a skutečnost, že cítí zlost, ho znervózňovala. Snažil se přijít na to proč. Nemusel si lámat hlavu moc dlouho, aby přišel na něco, co je absolutně zřejmé. Věděl, že už toho člověka nikdy nedokáže znovu nenávidět a to byl důvod jeho zloby. Bylo to dětinské a absolutně nesmyslné, ale jeho zlost pramenila ze zoufalství, a on byl sakra zoufalý. Chtěl ho znovu nenávidět.

Ano, to, že ho přestal nenávidět, ještě neznamená, že ho najednou začne mít rád, toho si byl taky velmi dobře vědom, ale on na něj nechtěl být ani slušný, i když si to zaslouží snad víc než kdokoliv jiný, nechtěl k němu chovat úctu, kterou k němu bohužel již chová. Prásknul kotlíkem lavici a jal se tvářit, že poslouchá, alespoň výklad.

„Dejte se do práce." Zaznělo po patnácti minutách výkladu, které profesor prokládal svými ironickými poznámkami.

Harry sebou trhnul a vrhnul se ke skříni s přísadami jako ostatní spolužáci, i když absolutně netušil, co si má vzít. Naštěstí mu Hermiona všechno vrazila do rukou dřív, než to stihl zmerčit profesor.

Postavil se ke kotlíku a zapálil pod ním kahan, nevěda, že první dva kroky lektvaru se dělají za studena. Osudová to chyba, protože ruka jeho trýznitele dopadla s hlasitou ránou na jeho lavici právě v okamžiku, kdy do lektvaru zvesela přidával již třetí surovinu, která měla být úplně jinak opracovaná. Lektvar nabyl indigově modrou barvu a zápach, který se ve spirálách točil nad kotlíkem, připomínal 14 dní rozkládající se zvířecí tělo.

„Ale, ale, copak to tu máme, pane Pottere." Falešně laskavý hlas zatahal chlapce za uši.

 Hm, asi nepostupoval úplně správně. Nechápavě se podrbal na hlavě a tím si své střapaté vlasy rozježil ještě víc, až by se člověku mohlo zdát, že víc to již nejde. Pod přísným pohledem svého profesora se snažil zbavit lektvar, alespoň toho zápachu. Ovšem Harryho ruka byla rychlejší než jeho mysl a vhodil tam koncentrovanou dávku šťávy z dýmějových hlíz.

Kotlík se roztřásl a celý jeho obsah skončil na hlavě Harryho Pottera, odporná tmavá břečka mu stékala po obličeji a zanechávala za sebou stopy, jako od žahavců. Bolelo to, ale začít si stěžovat nepovažoval za příliš skvělý nápad zvlášť, když si za to může sám.

„POTTERE!!! Řekněte mi jeden jediný důvod, proč vás stále ještě trpím na svých hodinách, když evidentně nejste schopen uvařit ani tak jednoduchý lektvar, jako je zamlžující odvar. I Longbottom pochopil první část zadání." Sykavý hlas, nepříjemný tón a pohled, který vás ujišťuje, že mít o trochu inteligence méně, tak i prvok by byl oproti vám genius. Ha, vše při starém. Na tváři Harryho Pottera pohrával absolutně nevhodný úsměšek, vyjadřující absolutní spokojenost nad tím, že i když jeho pocity k profesorovi jsou jiné, tak muž k němu cítí stále to samé.    

„Připadám vám vtipný, pane Pottere?" levé obočí staršího muže vylétlo tak vysoko, že se schovalo za vlasy.

„Ech…eee." Slovní zásoba se Nebelvírovi smrskla na pouhé hrdlení zvuky připomínající bublání bahna.

„Okouzlující…VEN!!!"

„Ale, p…"

„VEN,VEN!!!" prst ukazují na dveře mu právě zpečetil osud. Je zřejmé, že bystrzorem nikdy nebude. Vyšel z učebny a dveře se za ním hlasitě zavřely. Dobrá, tohle by mohl být důvod proč ho znovu nenávidět, nebo ne???

Celý den nad tím přemýšlel, pořád dokola. Na jednu stranu chápal, že muži již ruply nervy a on ho vyhodil, ale na druhou stranu, kotlík mu vybuchl již přeci tolikrát, že s tím už musel počítat. Na obědě se v jídle vrtal a neustále vrhal pohledy na profesorský stůl. Severus Snape z něj nespustil oči, jeho pohled ho propaloval a Harry téměř cítil, jak mu bloudí po profilu tváře. Cítil se trochu jako na dražbě a on je dražený dobytek. Bylo to nepříjemné. Předtím než odešel, věnoval lektvaristovi jeden dlouhý pohled doprovázený menším úsměvem. Spíše ze slušnosti než z vřelosti. A pak ho nesmírně bavilo sledovat ten chvilkový zmatek v jeho očích. Měl rád, když dokázal alespoň chvilku vidět pocity toho muže.    

 

Rozhodl se, že zase začne s mlácením do pytle, protože nehodlal čekat, až mu to oznámí Snape. A navíc, docela mu to chybělo. Byl to způsob jak se vybít a pak dokázal být i milejší na lidi okolo sebe a Merlin ví, že večer to bude potřebovat. Představa toho, že bude zavřený v jedné místnosti s tím ďábelským mužem, mu nedělala dobře. Nechtěl znovu létat přes místnost a svým tělem devastovat veškerý nábytek, který se mu postaví do dráhy letu. Ale chápal, že jiný způsob, jak se naučit přežít a snad dokonce i porazit tu bestii Pána zla nebyl.

Našel prázdnou místnost, která dřív jisto jistě sloužila jako učebna. Staré a zaprášené lavice ležely naházené jedna na druhou v zadní části a třísky, které dřív mohly být tabulí, se válely všude okolo. Vypadalo to zde jako po detonaci. Strop byl z kamene, ostatně jako všechny stropy v tomto hrabě a uprostřed byl masivní trám s háky, na kterých stále ještě visely zrezlé klece, kde kdysi byli zřejmě zavřeni kouzelní tvorové. Vyčaroval věc podobnou boxovacímu pytli a jal se předvádět cosi podobného boxu. Náhodnému kolem jdoucímu by to mohlo připadat, jako když hocha přepadl záchvat padoucnice. Po notné chvíli zápasení, kdy pytel nad Harrym vyhrával v drtivém skóre, si Nebelvír přiznal, že vyšel ze cviku. Otřel si čelo, kde se perlily kapky potu, a založil si ruce v bok.

Z hrdla mu vyšlo téměř zvířecí zafunění a položil se na zem. Chvilku se snažil posilovat všechno, co na těle posilovat jde a pak se na to z vysoka vykašlal. Kouzlem se očistil a zbavil potu a vykráčel ze třídy s absolutně podkopaným egem. Jeho fyzička si vzala dovolenou. Než došel do své společenské místnosti, rozhodl se běhat. Toto nové poznání v něm opět probudilo trochu optimismu, který mu hned ve dveřích překazila Hermiona.

„Harry, kde jsi byl? Čekáme tu na tebe, abychom si společně udělali úkol do Obrany proti černé magii." Její zářivý úsměv a nadšeně svítící oči ostře kontrastovaly s Ronem, jenž seděl v křesle na jejími zády, otráveně si podpíral hlavu a oči protáčel v sloup.

„My dostali úkol?" zmateně potřásl hlavou a snažil se rozpomenout, co dneska dostali za úlohu od toho nepříjemného chlápka. Profesor Prickle byl starší podsaditý muž s pichlavým pohledem a nepříjemným vystupováním. Zatím nejevil známky toho, že by chtěl Harryho zabít, jak bylo zatím dobrým zvykem téměř všech profesorů na tento předmět.

„No ty jsi byl na ošetřovně, když jsme ho dostali, ale dneska ti přeci říkal, že to platí i pro tebe pamatuješ?? Zítra ji máme odevzdat." Mračila se na něj, jako by snad bylo životně důležité pamatovat si každou větu, kterou kdy jaký učitel řekl.

„Jo, jo..Jasně." pokrčil rameny a přešel k zrzkovi jenž právě vzteky rozlomil brk na dvě půlky.

„Sakra." Zaklel a kouzlem ho zase spravil.

„S ní je to k nevydržení." Hodil jeden plamenný pohled na kučeravou dívenku a jal se naškrábat nadpis na pergament. Popište tři kletby na zneškodnění nepřítele a jejich protikouzla.

Úloha se zdála býti poněkud lehká, ovšem to, že to tak snadné nebude, zjistil Harry hned po tom, co mu Ron řekl, že délka jsou tři pergameny. Byl v loji. Potil se nad tím velmi dlouho, neustále škrtal, mazal a přepisoval, aby věty byly alespoň trochu pochopitelné. Jeho kamarádi již dávno odešli na večeři a on stále psal a vymýšlel stále nové a nové obraty a věty. Nakonec, když už s ulehčením odložil brk a atrament zjistil jednu hrozivou věc. Už deset minut měl být u Snape v kabinetu. Rychle všechno naházel do tašky, tu hodil pod křeslo a vystřelil ze společenské místnosti rychlostí tři sta z místa. Po chodbách letěl jako splašený a do sklepení přiběhl zchvácený jak po přespolním běhu. Zaběhl nový rekord, sedm minut přes celý hrad. Neuvěřitelné! Kouzlem se očistil do přijatelného stavu a dvakrát potichounku klepnul na dveře, takhle nějak si představoval, že vypadá brána do pekel.

Dveře se sami otevřely a  chlapec opatrně vplul dovnitř.

„Dvacet bodů dolu." Ozvalo se z kouta za ním a Harry nadskočil úlekem.

„Om…"

„Nezajímá mě to, pane Pottere!" Místo, aby se chlapec naštval, že ho nenechá ani obhájit svou situaci, tak se pousmál, ale hned jakmile si uvědomil, co dělá a že na něj muž zírá, okamžitě toho nechal. Něco se s ním dělo. Dřív by ho tato téměř rutinní situace naštvala a dneska mu to přijde… milé… Alespoň něco zůstalo stejné. Právě použil slovo milé ve spojení s tím netopýrem ze sklepení.

Téměř se nad tou ironií rozesmál, ale když spatřil pátravý a nechápavý pohled profesora lektvarů, rozhodl se, že smích si nechá až na dobu, kdy bude mimo sklepení.

„Takže pane Pottere, doufám ,že si stále pamatujete vše, co jsem vás naučil na ústředí."  Otočil se k němu zády a pokynul mu, aby vyrazil za ním. Vyšli z kabinetu a zastavili se o pár metrů dál přede dveřmi.

„Zde, bude probíhat váš výcvik, příště půjdete rovnou sem a včas, Pottere."

„Ano, pane." Pokýval hlavou a po vstupu do místnosti připadal jako zpátky v Siriusově domě. Místnost byla téměř shodná se salónkem, který jim tam sloužil jako výcvikové hřiště.

„Páni."

„Omezte své projevy a připravte e, nejprve si vás vyzkouším, jestli si skutečně všechno pamatujete." Strohý a chladný hlas mu přejel po zádech a tělo se pod tím náporem zachvělo. Tohle byla velmi nepříjemná stránka Severuse Snapea. Dřív než stihnul vyndat hůlku ze zadní kapsy kalhot ozvalo se kouzlo, které snad chlapec ani nikdy neslyšel. Jeho tělo odhodil stříbrný paprsek na protější zeď, do které narazil ve vysoké rychlosti a dopadl na stůl obalený ochranným kouzlem. Zaloupalo mu v zádech a oči se zaplnily slzami bolesti. Jo! Tak na tohle kouzlo si právě vzpomněl.
„Výtečně, pane Pottere, tímhle Pána Zla určitě pobavíte, ale rozhodně nezabijete!" ironické poznámky, tak na ty si vzpomněl taky.

„Já vím." Se skučením slezl ze stolu a opatrně se narovnal.  Podíval se na svého profesora a zahlídl jak na něj znovu letí kouzlo, které bylo velmi nepříjemné.  Rychle pozvedl hůlku a odklonil ho stranou, zneškodnit už ho nestihl. Slyšel, jak vlevo za ním něco zapraskalo a jeho hlavu pokropily třísky z onoho stolu. Vyděšeně se ohlédl za sebe a následně na Snapea.

„Mohl jste mě zabít." Hysterie mu naplňovala mysl i hlas. Ten chlap ho musel skutečně, nenávidět. Odpovědí na jeho paniku mu byl pouze úšklebek, který naznačoval, že muž si situaci začíná vysloveně užívat.

Bylo to příšerné, dvakrát mu zlomil ruku a jednou mu rozbil hlavu díky pádu ze stropu. Všechno naštěstí uměl muž vyléčit, ale dost to bolelo a jeho od výbuchu držel pouze neustále se vracející obraz ze snu, kdy lektvarista ležel mrtvý u jeho nohou a mrtvé oči upíral do jeho obličeje.

„Končíme, Pottere. Musím říct, že to bylo skutečně žalostné." Zavířil pláštěm a zmizel ve tmě na chodbě.

„Bylo to skutečně žalostné." Parodoval naštvaný chlapec staršího muže.

„Sakra, já toho chlapa chci zase nenávidět." Zabručel si sám pro sebe a zamířil ven ze sklepení. Zítra se nebude moci pohnout, už teď cítil jak bolest, kterou dokázal potlačit díky adrenalinu, se hlásí ke slovu.

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1809"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one