Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Dopadl tvrdě a náraz mu na moment vyrazil dech z hrudě. Ležel na trávníku před Bradavicemi, vedle něj napůl klečel a napůl ležel Snape se starým mužem v náručí.

„Profesore?" zasýpal a v hrdle mu prokloktala krev jenž následně vytekla koutkem jeho úst a odkapávala na zem, kde zašpinila sytě zelenou trávu a prosákla se dál do země.

„Zůstaňte ležet, Pottere, za chvíli jsem zpět." Byl rád za takový pokyn, protože veškerá síla, která se mu na hřbitově jako zázrakem vlila do žil, teď naráz opustila jeho tělo a on si nebyl jistý, zda by ho jeho nohy unesly. Očima sledoval mizící postavu, která před sebou levitovala ředitele zdejší školy. Dvakrát se lektvaristovi podlomila kolena. To přenesení ho muselo vyčerpat zvlášť, když s sebou musel vzít dvě těla, která nespolupracovala. Položil se na záda a zahleděl se na oblohu. Hvězdy nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Stěží rozpoznal Velkou medvědici. Jedinou hvězdu, kterou by našel kdekoliv, byla hvězda Sirius. Teď jasně zářila do noci a mladíkovi se zdálo jako by se přibližovala a poblikávala na něj. Začala se mu točit hlava, před očima se mu usadily chuchvalce mlhy, na čele mu vyrazil studený pot a jeho dýchání se stalo povrchním. Po chvíli mu padla hlava na stranu a dva smaragdy zakryla víčka.

Otevřít oči nebylo pro chlapce nikdy tak těžké, pootevřel oči na malé škvírečky a hned je zase spustil dolu, protože na místě, kde ležel, panovalo ostré bílé světlo. Okolo něj se ozýval zvláštní šum, jako když skončí představení a všichni diváci najednou si chtějí říct své dojmy a pocity, ale nebylo to ostré, spíš jako když stojíte za dveřmi a napínáte sluch, abyste alespoň něco pochytili.  Někdo mu položil ruku na čelo.  Nebyl to starostlivý dotyk, spíš rutinní a mechanický, jako něco, co děláte každý den. Je to vaše práce.
„Pane Pottere? Otevřete oči." Mezi tím šumem se ozval jeden zřetelný ženský hlas. Znovu nadzdvihl víčka, párkrát zmateně zamrkal. Někdo mu začal drtit hlavu v ocelovém stisku.

„Hlava…" Z jeho vyprahlého hrdla se vydralo jediné slovo.

„Vydržte." Ozvaly se kroky a za chvilku mu něco hustého teklo do krku. S odporem se přinutil polknout, jako mávnutím kouzelného proutku bolest odezněla a on se konečně rozhlédl kolem sebe.

„Jak se cítíte, pane Pottere?" stočil svůj pohled na ženu, která mu pomohla od bolesti hlavy, a shledal, že to není nikdo jiný, než madam Pomfreyová. 

„Trochu vyčerpaný.  Jak je profesorovi?" Pootočil hlavu a chtěl se rozhlédnout po ošetřovně, ale okolo jeho lůžka byly zataženy závěsy.  Odpovědi se nedočkal, pouze zamračeného pohledu a další dávky lektvaru, zřejmě relaxačního, protože jeho tělo se okamžitě uvolnilo a oči se mu začaly klížit.

„Ještě spěte, pane Pottere."

 

Podruhé když se probudil, tak mu bylo už mnohem, mnohem lépe. Únava již nebyla tak strašná a nikde na těle necítil známky bolesti. Dokonce jeho postel nezakrývaly závěsy a na tvář mu dopadaly paprsky slunce.

„Pottere!" Ten hlas by poznal kdekoliv.

„Pane profesore." Zadíval se na černě oděného muže a musel si přiznat, že je snad poprvé za tu dobu, co tohoto muže zná, skutečně rád, že ho vidí. Zdravého a živého. Na tváři se mu usadil ulehčený úsměv a srdce mu zaplesalo radostí.

„Zachránil jste mi život." Spíše konstatoval Nebelvír a dál mu na tváři hověl, ten tolik nepochopitelný úsměv. Snape nevěděl, co si o tom myslet. Tomu spratkovi zachránil život už tolikrát, ale nikdy se na něj nedíval tak…vděčně a s takovou vřelostí…Ovšem ani projev nadšení ze strany nebelvír neodradil lektvaristu od toho, co se chystal udělat už, když ho spatřil na hřbitově…

Na tváři se mu usadila maska tak ledová, že Harrymu téměř přestalo bít srdce.

„To, co jste udělal, bylo neuvěřitelně hloupé, egoistické a hlavně…Co jste si u Merlina myslel, že budete dělat!!!?"  Na čele se mu utvořila vráska a rty stáhl tak blízko k sobě, až by chlapec přísahal, že se do sebe navzájem prolnuly.

„Já..já jsem."

„NEMYSLEL, POTTERE!!!!" Profesorův jindy až mrazivě klidný hlas nabral na hlasitosti a zněl jako když přímo nad vámi začne pořádná bouřka. Harry měl dojem, že se profesor stává větším a větším a se stále smrskává a smrskává, až si připadal jako David a Goliáš. On byl samozřejmě David, ale jaksi postrádal nějaký kámen, který by složil Snapea do bezvědomí. Věděl, že má právo se zlobit, protože skutečně udělal víc zlého než dobrého, ale alespoň profesor Brumbál neumřel.

„Brumbál." Vyvalil vystrašeně oči a doufal, že mu o něm profesor Snape něco řekne.

„Žije." S těmito slovy se Zmijozel otočil a odešel. Na jeden prchavý okamžik měl mladý muž dojem, že v profesorových očích zahlédl hluboké zklamání. O to překvapivější byla reakce jeho mysli a toto poznání. Byl zvyklí na pohrdání, urážky a posměšky, i na nespravedlivé strhávání bodů si zvykl, ale to co spatřil v očích profesora tentokrát, to ho…mrzelo a zároveň se mu v hrudi rozléval podivný pocit bolesti, tušil, že hlouběji v očích lektvaristy klesnout nemůže.

„Pane Pottere je dobře, že jste se už probudil, potřebujete pár lektvarů, které vám mohu podat pouze při vědomí…" Do ruky mu vtiskla flakónek s uhelně černým obsahem.

„Raději si zacpěte nos…" Doporučila mu a na noční stolek mu postavila ještě jeden lektvar, ve kterém harry rozpoznal lektvar na následky cruciatu. 

Černá hustá a lepkavá tekutina mu stékala hrdlem dolů do žaludku a zanechala za sebou odpornou pachuť shnilých jablek na jazyku. Ovšem Harry nepocítil žádné účinky toho lektvaru a proto, se podíval na lékouzelnici se zmateným výrazem.

„To byl lektvar, který mí pomůže zjistit, zda následkem kouzel nedošlo ke zranění či pohmoždění nějakého vašeho orgánu, sice jsem vám provedla kontrolu kouzlem a napravila vše, co jsem našla, ale raději chci mít jistotu…" Chvilku nad ním zůstala stát, a mladík mezitím vypil druhý lektvar. Pachuť na jazyku spláchl pořádným douškem čisté vody. Cítil, že ho začíná trochu svrbět kůže, ale ne všude, jenom někde po těle a nejhorší to bylo na zádech, začal se kroutit, aby se mohl podrbat.

„Neškrabte se, pane Pottere, to vám lektvar vyhlazuje jizvy, po té strašné kletbě." Zamračila se a v očích se madam Pomfreyové odrážely nevěřícné jiskry smíchané s hněvem. Věděl, co nechápala. Jak někdo mohl použít tuhle strašnou kletbu, jak někdo mohl chtít ublížit někomu jinému, tak hrůzným činem. 

„Madam?"

„Ano?"

„Co je s profesorem Brumbálem?" Uvěznil její pohled ve svém a doufal, že alespoň jednou obměkčí její srdce profesionála.

„Bude v pořádku." Upravila mu přikrývku a chystala se odejít.

„Mohl…Mohl bych ho vidět?" Zaprosil s nadějí na kladnou odpověď.

„Až se uzdravíte, tak pak vás k němu možná pustím, ale jenom na chvíli, je velice vyčerpaný." Nasadila zpět svůj pracovní obličej a zavřela se u sebe v kanceláři.

Dveře na ošetřovnu se dnes již podruhé otevřely a stanul mezi nimi Remus Lupin.

Harry nabral barvu přezrálého rajčete a v očích mu byla jasně čitelná lítost. Tolik se hanbil, že dokázal napadnout svého opravdového přítele. Ale v ten moment neměl na vybranou.

„Remusi...Já…"zakoktal se a pohled sklopil na své zpocené dlaně.

„Byla to hloupost Harry…" Ani topu pohrdání nezachytil chlapec ve vlkodlakové hlase, a i přes to dál zíral na svoje prsty, které se mu začaly třást.

„Já, vím..Já jsem…"

„Nemyslel…" S Harrym trhlo, protože téměř stejný rozhovor dnes již měl tu čest vést, ale teď bylo něco jinak.  Remus si přisedl na postel a objal chlapce kolem ramen.         

 „Zlobím se na tebe, ale myslím, že potrestaný jsi již byl dost. Měl jsem o tebe hrozný strach Harry. Tohle už víckrát nedělej." Hlas měl tichý, téměř na úrovni šepotu. Z celého jeho postoje a chování Nebelvír cítil, otcovskou potřebu chránit a to ho naplnilo štěstím.

„Promiň, Je mi to líto." Položil si hlavu na Náměsíčníkovo rameno a nechal se vtáhnout do vřelého objetí. Jeho nitro se topilo v radosti a úlevě a přesto, poměrně velký kus zel chladnou a nepřejícnou prázdnotou. Tak by to nemělo být. Napjal se v přílivu paniky, která ho přepadla jako hladová číhající puma v křoví. Bál se, že se to temné prázdno uvnitř začne rozrůstat a pak ho celého pohltí. Nemusel ve své mysli pátrat dlouho, aby přišel na to, co to způsobilo.

„Děje se něco, Harry? Je ti špatně? Zavolám Poppy, ona ti něco dá, vydrž." Remus Lupin se vymrštil na nohy a už už se chtěl rozběhnout do kanceláře na konci místnosti, ale zarazil ho chlapcův hlas.

„Snape."  Něco se změnilo v postoji lektvaristy vůči němu a byla to změna k horšímu a Harryho to překvapivě děsilo. Děsilo ho pomyšlení na to, že by ho ten muž mohl nenávidět ještě víc než už ho nenávidí… Až příliš si byl vědom jak důležitý je Snape v této válce. Stal se jeho osobním učitelem, jeho rádcem a ačkoliv ho nemá rád, tak představa, že by to mohlo být ještě horší ho děsila. Sotva na to pomyslel, jeho nitro opět přepadla tak strašná prázdnota. Ne…On ho potřeboval příliš na to, aby si mohl dovolit ztratit ho. A určitá část v chlapcově mysli, si uvědomovala, že je tam i jiná část, která se zabývá Snape. Ale to byla část, která teprve čekala, na vhodnou chvíli, kdy se bude moct projevit a ta chvíle jednou příjde, protože i ta největší nenávist jednou pomine. A pak..pak snad možná již přijde ten správný čas…

22

Na ošetřovně ležel ještě týden, než ho madam Pomfreyová ráno propustila. Domluvil se s ní, že se tu po obědě ještě staví, aby mohl vidět ředitele Bradavic. Při vzpomínce na bezvládné starcovo tělo se mu dělalo velmi slabo u srdce. Ten pohled ho bude trápit ve snech po celý život, protože takový lidé jako je Albus Brumbál by neměli být bezmocní, to je stejné jako svatokrádež.

Ve Velké síni, sotva zasedl k snídani, ho málem zadusila Hermiona svojí bujnou hřívou, díky bohu, že Ron se smířil s poplácáním po rameni. Na jídlo neměl ani pomyšlení, ale Hermiona mu stihla naložit jídla jak pro celý regiment. Cítil, jak ho od učitelského stolu propalují čísi oči. Byl si téměř stoprocentně jistý, komu patří. Po chvíli se ten pocit stával nesnesitelným a nevědomky začal natáčet hlavu směrem, odkud vycházel ten intenzivní pohled. Najednou se střetl s dvěma obsidiány a páteří mu projelo mrazení. Z těch tmavých očí jasně vyzařovali štiplavé kousky ledu, které se do něj zařezávali stejně jako kletba Crucio. Nesklopil svůj pohled. Ten pocit zoufalství, který v něm narostl, ho absolutně paralyzoval. Znovu si připadal, jako když mu někdo vytrhl kus jeho duše i se srdcem a nechal ho krvácet. Nikdy by si nebyl býval pomyslel, že tyhle pocity v něm vyvolá zrovna Severus Snape, jeho odvěký rival a muž, u kterého byl přesvědčený, že si nezaslouží úctu.  Dobrá, připadal si absolutně zmatený a nechtěl se těmito pocity zabývat, něco mu říkalo, že to není zrovna dobrý nápad hodit to za hlavu, ale kdo by poslouchal své bláznivé svědomí?

„Harry? HARRY?"  Ron s ním zacloumal a to donutilo chlapce odtrhnout očí od svého profesora.

„Co je?" nechápavě si přeměřil své přátele.

„Měl by ses najíst, za chvíli začíná vyučování." Připomněla mu Hermiona a jeho pohled padl na přeplnění talíř. Začal si pohrávat s míchanými vajíčky a slaninou, občas vložil nějaké sousto do úst, a aniž by vnímal chuť jídla, začal ho automaticky přežvykovat. Byl rád, když nakonec mohl talíř od sebe odsunout s tím, že by to nestihli na první hodinu.

„Hm, co vlastně máme první hodinu?" otočil se zamyšleně na Rona.

„No vlastně, jaký máme rozvrh?" otočil se tentokrát zmateně na Hermionu, která mu hned v zápětí strčila do ruky papír.

„Tady máš rozvrh, já musím běžet."  A zmizela tak rychle, že to bylo téměř nepostřehnutelné.

„Hm, první hodina přeměňování. Co máš ty?" Kouknul na zrzka.

„To samý. Společný hodiny mámě každý den, ale jenom tenhle předmět a obranu."  Zahučel pihatý kamarád a vytáhl Harryho zpoza stolu. Harryho přepadla podivná nostalgie, když si uvědomil, že je to již poslední rok na téhle škole. Poslední rok, který stráví tady, doma.

Ke dveřím učebny došli přesně na čas, i když Harryho mírně píchalo v boku z té svižné chůze, přeci jenom nebyl ještě úplně fit, ale to by nikomu nepřiznal ani pod vertisárem. Zhruba po půlhodině vyčerpávajícího a motivačního monologu profesorky McGonagallové, na téma závěrečné zkoušky na konci roku, přestal vnímat, co říká a zahleděl se na desku lavice.

„Pane Pottere? Pane Pottere?"

„Harry…" dloubl ho do žeber Ron a snažil se tvářit nenápadně.

„Hm?" zvedl oči mladý Nebelvír a zahleděl se do očí své profesorky.

„Znáte odpověď?" Dobře, ani nepostřehl, že žena svůj monolog změnila na výklad látky.

„Ne, paní profesorko, omlouvám se." Promnul si unaveně čelo a omluvně se zahleděl na ženu. Ta se k podivu všech pouze shovívavě usmála a pokračovala dál ve výkladu teorie o tom, jak přeměnit oheň v led a naopak. Občas Harryho kouzla skutečně fascinovala, ale dnes byl obzvláště nepozorný. Začala ho mírně bolet hlava a jeho žaludek se kroutil v podivném tanci bez rytmu. Ke konci hodiny mu začalo být skutečně nevolno. Chvíli laškoval s myšlenkou vrátit se na ošetřovnu, ale když si vzpomněl na madam Pomfreyovou, která by na něj po jeho opětovném příchodu okamžitě uvalila embargo, tak si řekl, že to raději rozdýchá, než se vrátit zpět do spárů té chiméry. 

Osud si skutečně chtěl hrát a rukavičky spolu s něžným chováním odhodil do trnového křoví, kde se vše změnilo ve špinavé cáry. Stejně jako Harryho fyzický stav po zjištění, že ho čekají lektvary. Rázem se mu přitížilo. Proklínal sám sebe a z části i Snape, že ho na lektvary vzal, sice měl chlapec silné podezření, že ho musel ředitel školy velmi, ale velmi dlouho přemlouvat. Nakonec se rozhodl vzít ho do třídy pro pokročilé a nejhorší na tom bylo, že tam chodil úplně sám a byl jediný nebelvír. Ron lektvary pro povolání  Odeklínače nepotřeboval a Hermiona svým výběrem povolání už vůbec ne, chtěla totiž bojovat za práva kouzelných bytostí.

Cesta do sklepení byla neuvěřitelně náročná na fyzickou kondici, tedy alespoň tak to Nebelvírovi přišlo, protože se začal nepřiměřeně potit a píchání v boku se vrátilo s ještě větší intenzitou. Dorazil ke dveřím do učebny a stále ještě byl čas, než přijde jeho profesor lektvarů, který byl jeho noční živou múrou.  Zhroutil se na místo úplně vzadu a modlil se ke všem svatým, aby si ho profesor nevšímal. Nerad by tu ztropil scénu před zmijozelskými, kterých tu bylo příliš mnoho. Podepřel si čelo rukou a po chvíli se ozval příšerný třesk, který ovšem nikoho nepřekvapil, pouze pár jedinců se napřímilo jako svíčka. Neklamný jev toho, že ten koho Harry chtěl vidět nejméně ze všech lidí na světě, byl tady.

„Pottere! Dopředu!"  Štěknutý příkaz proletěl třídou a zapráskal Harrymu u uší. Mírně sebou trhl a líně si sbalil věci.

„Ještě dnes!!" Temné vrčení bylo další neklamnou známkou toho, že profesor nebyl dobře naladěn. Harry trochu zrychlil krok a neuspořádaně rozhodil poznámky po lavici před katedrou. Profesor mu věnoval jeden štiplavý pohled a začal diktovat tak rychle, že málokdo stíhal psát. Nebelvír stihl pochytit pouze název lektvaru a první dvě věty poznámek, ovšem potom nabral profesorův výklad takové rychlosti, že postupně v psaní odpadával jeden člověk po druhém. Nejdřív skončil Harry, pak dva žáci z Mrzimoru a nakonec to vzdali Havraspárští. Hadi v zeleném se ani neobtěžovali pozvednout pera. Ti nemuseli.

„Začněte!!!" To byl povel, po kterém začal v třídě mírný šum, jak se každý snažil najít příslušnou stránku v učebnici a následně rozpoznat potřebné suroviny, které byly umístěny ve skříni v rohu místnosti. Harry Potter se ke skříni dostal jako poslední, protože při představě, že by se měl pošťuchovat s ostatními, to se mu udělalo ještě více nevolno než teď. Nakonec zasedl zpět do lavice, zažehl oheň pod kotlíkem, do kterého nalil vodu a snažil se vytvořit lektvar, který by měl být schopný odklonit pásové kouzlo, které způsobovalo nepříjemné pásové popáleniny třetího stupně všude po těle a jejich hojení bylo velmi zdlouhavé.

To, že něco je velmi špatně poznal, když se mu začal kotlík mírně vrtět nad plamenem a probublával výrazně zuřivěji než by měl. Dřív, než stihlo dojít k výbuchu a totální detonaci celé učebny, přihnal se uličkou mistr lektvarů, rozzuřeně zamával hůlkou nad obsahem cínového kotlíku a řekl formulku na mizení.

„Pottere!!!" Usykávaně řečené příjmení měla být výzva k očnímu kontaktu, po kterém by přišlo ponížení a následná hádka, jenže Potter neměl náladu ani chuť na hádky, takže flegmaticky koukal do lavice a začal pomalu sklízet zbylé přísady, co mu zbyly. Hlasitá rána vehnala srdce chlapci až do krku, jak se lekl. To jenom dlaň Severuse Snape dopadla na přední levici, těsně vedle drobných chlapeckých rukou Chlapce-který-přežil. Ten zvedl trochu vyplašeně zrak a střetl se se smrtící bouří, která zuřila za černými duhovkami staršího muže.  Harrymu viditelně přeskočil ohryzek a nervózně sevřel kraj lavice. Čekal, kdy profesor vybouchne.

„Pottere! Vy jeden malý, neschopný tupče. Vaše inteligence je den ode dne menší a menší. Již dříve jste mě přesvědčil, že níže vaše inteligence již klesnout nemůže, ale kupodivu jste mne překvapil…MŮŽE!!!" ¨Kdosi se zasmál. Nemusel se ptát kdo, on to věděl s naprostou přesností. Draco Malfoy. Další osoba, kterou by nejraději viděl s hlavou ve velké kupě dračího lejna.

Příval nadávek nebral konce, za to chlapcův klid se ubíral ke zdárnému konci a věděl, že pokud okamžitě neodejde, tak to později velmi olituje. Ve spáncích mu tepalo jak bolestí, tak vztekem. Jeho vidění se zbarvilo do temně rudé barvy. Ale sotva otevřel pusu, začaly se mu dělat mžitky před očima, což přičítal míře rozčilení. Jeho srdce začalo bolestivě bít o hrudní koš a jeho levou ruku postihly záškuby. V uších mu začal znít šum, jako když se mořská voda rozbíjí o skálu a stále dokola a dokola a s větší vervou. Nakonec ten šum překryl i slova jeho profesora. Chtěl zakřičet, ale jeho mozek jako by zamrzl a nechtěl vyslat signál, který by donutil hlasivky a ústa k pohybu. Rudé vidění začalo pomalinku měnit barvu na stále tmavší a tmavší…

23

Hučení v hlavě mu začalo pomalu ustávat, ale vidění stále zůstávalo rozmazané. Vztek mu koloval v žilách a chtěl v záplavě slov vyplout na povrch, ale něco mu v tom bránilo. Zkusil pohnout rukou, ve snaze zbavit se těch záškubů. Zjištění, že nemůže ovládat své tělo, na moment přehlušilo ten strašný vztek, který byl nahrazen zmatkem a následně silnou nevolností. Podlomila se mu kolena a on klesl na zem, jednou rukou stále svírajíc kraj lavice. Šum v uších najednou ustal, bylo to však následované ostrým bodnutím, jako když vám ušním bubínkem projede nůž. Přepadl ho mrtvolný chlad. Před oči mu sestoupila černočerná tma. Nedokázal ovládat své tělo a pak nastal okamžik absolutního ticha, který trval snad věčnost. Neslyšel nic! Neslyšel svůj Zrychlený dech, své uhánějící srdce a ani svého profesora lektvarů, který se ho ze zvláštních důvodů nemohl dotknout. Nemohl ho kouzlem zvednout a dopravit na ošetřovnu.

Severus Snape začal pociťovat cosi, co by se snad vzdáleně mohlo přirovnat k obavám. Nejdřív pociťovat neuvěřitelnou zášť a měl zlost na toho prašivého Nebelvíra, který dělal všechno horší než lepší. Měl na něj vztek, protože riskoval svůj život, pak měl vztek na toho neopatrného vlkodlaka, že se nechal spoutat a ten kluk mohl utéct a pak v neposlední řadě měl vztek sám na sebe. Byl zlostný, že nedokázal ubránit Brumbála před Voldemortem, že nesplnil ve finále svůj úkol, protože Naginy pořád ještě žije. Měl ji zabít. Ona je viteál a on ji měl na konci všeho zabít. A nakonec pociťoval zlost vůči samotnému Albusi Brumbálovi. Ten ješitný muž se chtěl obětovat pro „Vyšší dobro!" jak to sám nazývá a neohlíží se na ostatní. Bez něj by byli všichni ztracení. Potter, Lupin, Weasleyovi, celý kouzelnický svět…On! A teď tu stojí, křičí na toho malého dopleného haranta a ten se ani neobtěžuje dívat se mu přitom do očí.

Měl sto chutí popadnout ho pod krkem a vyhodit ho dveřmi ven. Okřikl své Zmijozely, aby byli zticha. Ten smích ho také rozčiloval. Chtěl..Ne! Potřeboval toho kluka vyprovokovat, snad by mu vrazil i jednu do nosu, kdyby si nevšiml, že něco není v pořádku. Přestal křičet. Potter zavrávoral. Prohlédl si ho a to, co zjistil, ho příliš neuspokojilo. Tělo se mu třáslo, jako když vyhodíte zmučené štěně ven do silného deště. Ruka se mu svírala a povolovala ve víru podivných křečí. Najednou se mu podlomila kolena, jako když přetnete strom. Trhl hlavou a z uší mu začala téct krev. Pomalu mu stékala skrz pramínky vlasů, po tváři přes čelist dolů. Mistr lektvarů natáhl ruku ve snaze zvednout chlapce ze země, ale zvláštní bariéra kolem chlapcova těla mu v tom zabránila. Zkusil tedy použít kouzlo, ale i to selhalo, těsně před klečícím Nebelvírem slabě zablikalo a zmizelo.  Na kus papíru naškrábal rychlý vzkaz Poppy a vhodil ho do ohně.

„Pro dnešek hodina skončila, běžte!" propustil zbytek žáků a proklínal den, kdy poznal Harry-Hloupého-Pottera. Zakouzlil třídu kouzlem proti vyrušení.

Žena v bělostném oblečku vyskočila z krbu spolu s taškou plnou mastí a potřebných lektvarů. Severus se nad tím pouze ušklíbl, ale nechtěl jí v takové situaci připomínat, že to bylo zbytečné nosit sem. To je stejné jako nosit dříví do lesa.

„Co se stalo?" vyhrkla sotva přiklekla k Harrymu, který vypadal, že každou chvilkou upadne do bezvědomí. Profesor jí řekl, jaké má příznaky, o předcházející hádce raději pomlčel, protože neměl zapotřebí poslouchat věty typu, ten chlapec se nemá rozčilovat, popřípadě obdobu věty: „Vy snad nemáte rozum Severusi."

„Pane Pottere, slyšíte mě?"

Nic! Zlatý chlapec nevypustil ani hlásku, pouze se třásl a začaly mu mírně modrat rty.

 žena si pečlivě prohlížela jeho uši, z kterých se nepřestávala valit krev. Snažila se krvácení zastavit kouzlem několikrát a pokaždé to selhalo.

Lékouzelnice kroutila nešťastně hlavou.

„Nevím, co s ním je. Vypadá to spíš na kletbu než na nějaké neobjevené vnitřní zranění. Severusi? Upadá do šoku a já nemůžu nic dělat."

Severus zaklel a vyřítil se z učebny. Proletěl chodbou ve sklepení a zastavil se před starými dveřmi z masivu. Dvakrát na ně poklepal hůlkou, zamumlal heslo a vběhl do útrob místnosti. Okamžitě zamířil ke zdi s knihami. Sáhl na jistotu pro tenkou knihu, která nesla zlověstný název: „Kletby z černé magie"

Zuřivě otáčel stránky a hledal onu kletbu, jeho neblahé tušení se stalo skutečností, když nalistoval stránku s kletbou, kterou měla v oblibě pouze jedna osoba, kterou znal. Bellatrix! Musela na Pottera vrhnout kletbu Sufero, když se nedíval. Proč to ten kluk neřekl? Mezi rty drtil nadávky. Tohle nebylo dobrý. Byly jenom dva způsoby, jak se téhle kletby zbavit a on pochyboval, že by Lestrangová tuto kletbu dobrovolně zrušila a ten druhý bude nepříjemný. Velmi nepříjemný.

Doběhl zpět do učebny lektvarů, kde se mu naskytl pohled na ležícího chlapce, který e zmučeně třásl na zemi, a okolo hlavy se mu rozlévala loužička krve. Krev mu z uší nepřestávala téct a k tomu se přidalo ještě krvácení z nosu.

„Severusi!?!" V hlase ženy zaslechl jasné známky paniky a on sám se obával, že když teď promluví, tak se mu bude třást hlas. Nemohl odtrhnout pohled od hocha na podlaze. Dělalo se mu zle ze smrtijedů, Voldemorta a dělalo se mu zle i ze sebe sama, protože dokázal v minulosti být stejně krutý jako kterýkoliv ze smrtijedů.

„Severusi?!?" zahalekala znova Poppy a snažila se holýma rukama proniknout skrz bariéru.

„Vím, co to je. Je to kletba, ta bariera by podle všeho měla zmizet tak za dvě hodiny."

<SPAN style="COLOR: #ccccff; FONT-SIZE:

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one