Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

 

Možná, kdyby jeho jméno řekl hlasitěji.  Možná, kdyby to samé jméno někdo nezakřičel na chodbě, tak pak by se možná zastavil a možná by dokonce v místnosti zůstal. Takhle se ale rozběhl za zdrojem toho křiku a těsně za dveřmi mu do náručí vpadla Hermiona. 

 

Dveře od salónu se s prásknutím zavřely a starší muž tam zůstal zmateně stát. Řekl mu jménem. Řekl tomu malému ufňukanému parchantovi, který má potíže s disciplínou, jménem.  Nedocházelo mu, proč to udělal. Jaký měl důvod?  Jeho řeč byla skutečně působivá a sám sobě mohl přiznat, že na tom bylo hodně pravdy. Prostě neuměl být milý na lidi a už vůbec ne na pubescenty s jizvou na čele.  Snažil se omezit svůj cynismus a dokonce byl ochotný odpovídat na ty jeho hloupé otázky, ale stále na něj nebyl milý, protože to prostě neměl v povaze. Umí být lhostejný, umí lidi ignorovat, dokáže vést zdvořilou konverzaci o ničem s člověkem, který se mu hnusí. Jediné, co neumí, je hrát si na hodného, chápavého muže.  Nedokáže se dívat na jeho obličej a vypudit z hlavy myšlenku na Jamese. Na Jamese, který ho týral a smál se mu pokaždé, když ho zahlédl. Občas mu nějaká jízlivá poznámka uklouzne, a když vidí v těch zelených očích záblesk bolesti, tak se mu v srdci usadí pocit zadostiučinění, který je skoro vždy nahrazen pocitem viny, protože ty oči nepatří Jamesovi, ale Lily. Lily, kterou miloval a kterou zradil. O kolik je snadnější urážet ho, když se nedívá. Už nikdy mu neřekne jménem. Už nikdy se tolik neponíží sám před sebou.

 

Zatřepal hlavou a dlouhými kroky se vydal napříč místností ke dveřím. Venku se mu naskytl pohled, který ho dokonale znechutil. Potter, jenž se vesele baví se svými kamarády. Na jazyk se mu drala jedna hodně sarkastická poznámka, ale v poslední chvíli ji spolkl. Pro dnešek to stačilo. Zavířil pláštěm a zmizel ve sklepě domu. Jeho lektvary ho vždycky dostatečně uklidní.

 

„Co mu je?"  zeptal se Ron a díval se směrem, kterým profesor zmizel.

„Trochu jsme se…pohádali." Harry sklopil zrak. Přesvědčoval sám sebe, že když odpoledne půjde na další lekci, tak ho Snape nezakleje nějakou ošklivou kletbou.

„Fakt? Tak to ti, kamaráde, nezávidím."

„Taktní jako vždy, Rone!" šťouchla do něj Hermiona. Zrzek pouze něco zahuhňal a řekl, že si odnese věci do pokoje. Po chvíli se Harry začal proklínat, že nešel s Ronem, protože Hermiona ho zahrnula otázkami o učivu na nový školní rok. Ona samozřejmě začne učebnice studovat hned, jak si je koupí na Příčné ulici. To Harrymu bylo jasné, že on první učebnici otevře, až když to po něm budou chtít o hodině.  Ron se vrátil a hýřil nadšením. Boxovací pytel ho úplně uchvátil, při obědě nemluvil o ničem jiném, a když se potom díval na Harryho, jak si na té neforemné věci vylívá vztek na profesora lektvarů, tak byl unešený ještě víc. Nutno podotknout, že když se rozhodl také okusit trochu z té fyzické námahy, tak do pytle praštil pětkrát a jeho tvář se zbarvila do krvavě rudé, na čele mu vyvstal pot a nakonec to vzdal.  Mladý nebelvír svého ryšavého kamaráda podezíral z toho, že kdyby s nimi v pokoji nebyla Hermiona, tak by to vzdal po pěti ranách, ale raději to nekomentoval.

 

Po obědě mu Hermiona nadšeně vyprávěla o všech památkách, které viděla, což skutečně nebyl Harryho šálek čaje, takže poslouchal spíše ze zdvořilosti a ve čtyři hodiny se přistihl, že pomalu v duchu děkuje za to, že nitrobranu má od čtyř hodin a ne déle.

 

Blížil se ke dveřím do salónu a přišlo mu to jako věčnost, než byl schopný natáhnout ruku a stisknout kliku. Když otevřel dveře dokořán, tak mu srdce vynechalo dva údery. Muž tam stál jako bůh pomsty. Rty přísně stažené v jednu linku, levé obočí zvednuté v jeho charakteristickém rysu a na čele hlubokou vrásku, jakoby nad něčím přemýšlel. Jeho oči ale tuto domněnku úplně vyvracely. Ne, Snape se nad ničím nerozmýšlel, on už byl pevně rozhodnutý, a to něco mu vyzařovalo z očí. Harryho přepadla panika. Netušil, co ten výraz na jeho tváři má znamenat, ale byl si naprosto jistý, že měl dopoledne držet jazyk za zuby, protože, ať už nutilo Snapea cokoliv k tomu, aby se k němu choval alespoň trochu líp, tak teď ten důvod právě vyprchal.   

 

Nebelvír měl pravdu. Mistr lektvarů se skálopevně rozhodl, že snažit se o jakékoliv slušnější chování k tomu zmetkovi, je absolutně nemožné. Přeci na něj nemusí být jako Mílius, aby mu mohl předvést, jak hodně to nefér to v životě je. Věděl, že ho bude Potter nenávidět ještě víc, pokud to je možné, a nějaká malinká část v jeho mysli nebyla jeho nápadem nadšená, možná to bylo svědomí, ale to uměl Severus Snape rychle umlčet, léta služeb pod Pánem Zla mu přeci jen dala i něco dobrého.

 

„Sedněte si, Pottere!" tón profesorova hlasu s chlapcem trhnul. Na tohle si už odvykl. Sarkasmus? Ano. Posměch? Ale jistě. Přísnost? Zcela určitě! Ale to, co bylo v hlase jeho profesora tentokrát, to se Harrymu nezamlouvalo. Okamžitě si vzpomněl na své příbuzné. Ti měli v očích taky takový pohled, když chtěli Harrymu nějak ošklivě ublížit. Většinou po tom následoval výprask, urážení jeho rodičů a následné vhození do přístěnku.  Instinktivně se stáhl o krok vzad a trochu se přikrčil, aby se mohl lépe bránit v případě napadení.

„Neslyšel jste?!? Sednout!!!" Jeho slova doplnil o ladný pohyb hůlkou a Harrymu neviditelná síla podtrhla nohy.

 

Harry se uvnitř napjal a čekal, co bude dál. Znal to a věděl, že teď by neměl provokovat. I jeho dýchání se změnilo na téměř neslyšné a povrchové. Trochu natočil hlavu, jakoby snad očekával, že uslyší tiché zlostné vrčení z mužova hrdla. Zatnul pěsti a uniklo mu tiché zasyčení, když profesor vykročil vpřed. Všechno dělal nevědomky, jeho tělo si toho pamatovalo až moc z doby, kdy se neměl jak bránit.

 

Měl by se uklidnit. Zatím ten kluk nevypadal vystrašený. Ale měl by být. Něco v jeho mozku zamlžilo jeho racionální část a mělo chuť tomu klukovi ublížit. Párkrát se to už stalo, když ho ten capart hodně vytočil nebo když se choval tolik jako jeho otec a kmotr, ale nikdy to nemělo takovou sílu. Cítil se jako šelma připravená zaútočit. Vykročil směrem k chlapci a pochopil, že nebyl v klidu, byl vystrašený, jenom to uměl dobře skrýt. Všiml si zaťatých pěstí, soustředěného výrazu ve tváři i jeho mírného natočení hlavy. Chvíli se mu zdálo, že Potter snad pochopil, co se to děje. Jeho tělo vyjadřovalo napětí a očekávání útoku.

17

Profesor lektvarů se přiblížil o další krok a Harrymu začala tuhnout krev v žilách. Byl už moc blízko a bylo jasně patrné, že se neovládá. Panika mu prosakovala celou myslí a jeho tělo se napjalo v křeči, každou chvilkou očekával prudký výpad a bolestivou ránu. Všiml si, že Snapeovi na levém spánku tepe žíla v zuřivém rytmu. Najednou se profesor zastavil a upřel na něj pohled, ze kterého nenávist a zášť prýštila jako krev z čerstvé rány. Přivřel oči, jako by snad tento úkon mohl tu nenávist trochu utlumit. Mistr lektvarů se nahrbil. Byl jako kočka připravená ke skoku, pak pevně stiskl víčka k sobě a křečovitě se chytil za ruku. Dřív než Harry stihl zmateně zamrkat, byl profesor pryč a po něm zůstaly pouze otevřené dveře. Po chvíli se zvedl ze země a zíral na podlahu. Srdce mu tlouklo jako splašené, roztěkaně si posunul neexistující brýle na nose a postavil se na ztuhlé končetiny. V pravém koleni mu pořádně louplo a teprve teď si uvědomil, že celou tu dobu byla jeho poloha nepřirozená a jeho tělo bylo stále napjaté. Pomalu vyšel ven ze salónu a tam se zarazil.

Jedna jeho část chtěla jít do kuchyně a zjistit, co se stalo, ale ta druhá část nechtěla Snapea znovu vidět a určitě by ho v kuchyni uviděl, když už na smrtijedská setkání chodit nemůže. Udělal dva nejisté kroky směrem ke dveřím, kde teď zajisté proudila živá debata a co nespatřil? Ron s Hermionou se krčili u dveří a každému z ucha trčel zářivě růžový provázek.

Ron mu bezhlesně ústy naznačil, ať se k nim přidá a z kapsy vytáhl další nachlup stejný provázek. Nejdřív mu přišlo podezřelé, že by Brumbál zapomněl zajistit dveře proti odposlouchání, když je v domě známé trio, ale nakonec to vypustil z hlavy.

Za začátku zachytával pouze útržky vět, ale potom se všechno jakoby vyčistilo.

...něco chystá…

…v žádném případě…

..Potter by neměl….

„Jsem absolutně proti Albusi." Tohle byl rozhodně Remusův hlas.

„Souhlasím s Lupinem."  Snape??? A souhlasím s Remusem?

„Nejde to jinak. Tom nám jasně ukázal, co chce, a obávám se, že jiné východisko není."

„Albusi!!!"

„Ne Severusi. Buď se mu teď postavím já nebo Harry. A já jsem se rozhodl, Harry ještě není dostatečně silný na to, aby se mu mohl postavit v rovném souboji. Vím, že ho nemůžu přemoci, ale mohu ho oslabit a dát tak Harrymu a tobě čas. Připrav ho, jak nejlépe budeš umět Severusi." Jasně slyšel, že plameny v krbu zahučely a v místnosti se rozlehlo tíživé ticho.

„Měli bychom to Harrymu říct."

Harry si vytrhl provázek z ucha a chvilku šokovaně zíral na své přátele.

„Oh bože, Harry." Hermiona ho pevně objala a její slzy smáčely chlapcův krk.

„Šššš. To bude dobrý Hermiono." Pohladil jí po zádech, ale věděl, že ta slova útěchy byla jedna velká lež. Nic nebude dobrý.

„Ehm, měli bychom jít dřív, než odtud vylezou." Ozval se Ronův najednou tak dutý hlas a vydal se nahoru po schodech. Všichni se zavřeli u Hermiony v pokoji a lehli si na zem.

„Třeba jsme to špatně pochopili." Zašeptal zrzek a stočil hlavu na Harryho  

Za chvíli se ozvalo zaťukání na dveře.

„Tady jste." Ve vlkodlakově hlase zazněl tolik zvláštní tón. Černovlasý chlapec se mu zahleděl do tváře a spatřil něco, co neočekával, že tam někdy uvidí. Tohle byl zlomený muž. Když Sirius propadl skrz oblouk, tak byl Remus Lupin šílený smutkem a bolestí, ale stále mu v očích planuly plamínky odhodlání a Harry si byl jistý, že zrovna on bude ten člověk, který jeho kmotra pomstí, ale teď jakoby ty oči umřely, jakoby spolu s Brumbálem odešla veškerá naděje.

„Remusi?" Hermiona se zvedla ze země a chytla staršího muže útěšně kolem ramen.

„Vy to víte." Bylo to spíše konstatování než otázka.

„Ano, poslouchali jsme." Remus potřásl hlavou, možná se chtěl zbavit smutných myšlenek nebo jenom potřeboval trochu času, než něco řekne.

„Snažili jsme se mu to spolu se Severusem rozmluvit, ale myslí si, že jediná možnost je utkat se zítra s Pánem zla a nechat se zabít."

„Ale proč??" Ron vyskočil na nohy, zatnul pěsti a oči se mu zaleskly neprolitými slzami.

„Ta věštba." Špitla Hermiona a zakryla si oči dlaněmi.

„Musíme něco udělat, přece ho nenecháme jenom tak odejít!!!" Vykřikl hněvivě Harry a začal rázovat po pokoji.

„Kde se mají setkat?" Vyštěkl na Lupina jako generál a čím dál tím víc připomínal časovanou bombu, která každou chvilku vybuchne a zachvátí svět do plamenů svého hněvu.

„Harry! Uklidni se. Je to jeho volba. A navíc je to jeden z nejmocnějších čarodějů, co chodí po tomto světě."

„Jo! Ale Voldemort taky není zrovna slabost sama." Zafuněl teď již zcela nepříčetně mladý hrdina a bouchnul pěstí do rámu dveří.

„Já nemůžu sedět tady na zadku a čekat až nám Voldemort pošle Brumbálovo tělo zpátky."

„Severus se zkusí vetřít na zítřejší setkání, kde má proběhnout jejich souboj." Oznámil mu Remus a koukal se na něj mírně znepokojeně.

„Zbláznil se?" Teď už byl Harry spíše vyděšený než naštvaný.

„Vždyť ho chytnou a pak…"

„Nechytnou ho, já mu věřím a navíc bude přeměněný mnoholičným lektvarem."
„Za koho se bude vydávat?" zeptal se Ron a v obličeji byl zelený jako by se měl každou chvilkou pozvracet.

„Nevím, to mi neřekl."

„A co když to nevyjde Remusi? Co potom?"

„Nevím Harry." S těmito slovy se jeho vlkodlačí přítel zvedl a odešel.

Chlapeci-který-přežil se začal hroutit svět jako domeček z karet.

To nemůžu dopustit. Musím něco udělat. Něco vymyslet, jak to zastavit.

Vyběhl z pokoje a rozrazil dveře do knihovny rodiny Blacků. Vlastně nevěděl, co hledá, ale stále doufal, že něco, cokoliv najde a pak… Pak půjde a utká se s Voldemortem sám.

Nikdo za ním nepřišel a byl tomu rád, protože nechtěl svým přátelům vysvětlovat, co chce dělat, tohle je úkol jenom pro něj. Vlastně ani nevěděl, kde má Pán zla své sídlo. Vytáhl bichli

Hrady a sídla starých rodů., ale dřív než stihl otočit na další stránku, si vzpomněl na čtvrtý ročník a na poslední úkol v turnaji tří kouzelníků. Ten hřbitov! Určitě se bude chtít s Brumbálem utkat tam, kde to všechno znovu začalo. 

Celou noc strávil v knihovně a hledal kouzla a zaklínadla, která by mu snad mohla pomoci. Připadal si, jako když mu na prsou leží obrovský balvan a hrozí, že mu rozdrtí srdce pokaždé, když pomyslel na Brumbála a Snape, kteří se hodlají postavit Pánovi zla jenom proto, aby ho zachránili. A to není fér.

Albus Brumbál byl jako jeho rodina on byl součástí jeho domova. Bradavice bez svého ředitele již nebudou tím čím dřív. A Severus Snape?  Co na tom, že se nenávidí? Co na tom, že je to bezcitný bastard? Nikdy mu nemohl upřít jeho snahu chránit ho, i když to dělal svým zvráceným způsobem a Harry mu za to byl vděčný, i když by mu to asi nikdy neřekl.

A navíc… Stále Severusi Snapeovi dlužil omluvu a on nerad někomu něco dluží…

18

Celý den strávil trénováním a kdykoliv se ho někdo zeptal, proč, odpovídal, že se potřebuje nějak zabavit, jinak se z toho čekání zblázní. Popravdě se snažil zopakovat si všechna kouzla, která ho Snape naučil. Pravda, nebylo jich zrovna mnoho, ale některá z nich byla velmi užitečná. V jeho plánu byla však ještě jedna mezera. Nevěděl v kolik hodin se má Brumbál s Voldemortem utkat, proto byl až nevýslovně šťastný, když se okolo druhé hodiny v domě Blacků zjevil profesor Snape. Na jeho tváři byly jasně patrné známky únavy a jeho hábit nesl dokonce známky boje.

„Pane profesore…" vyhrkl Harry dřív, než se stihl zarazit. Profesor se pomalu otočil a svým pohledem přišpendlil Harryho na místě.

„Přejete si snad něco, pane Pottere? Mám důležitější věci na práci, než se tu s vámi vést něco, čemu by se, při vší představivosti, dala říkat konverzace!"

Dobrá, nebyl dobře naladěn, vlastně byl dost otrávený a dal jasně najevo, že se s ním nechce už obtěžovat.  Harry na něj chvilku zíral, pak něco zamrmlal a odpelášil nahoru do svého pokoje. Ovšem pokud si Severus Snape myslel, že strachy vzal do zaječích a už se nehodlá ukázat, tak se šeredně pletl.  Harry v pokoji padnul na kolena a začal štrachat pod svojí postelí, odkud vytáhl svůj starý a oprýskaný kufr.

Chvilku si nechal posvátně protékat látku neviditelného pláště mezi prsty.  Pak ho rychle nacpal do kapsy a utíkal zpátky. U dveří od kuchyně vytáhl z druhé kapsy růžový provázek a modlil se, aby tentokrát Remuse nebo Snape nenapadlo na dveře uvalit kouzlo proti odposlouchávání, když minule to neudělali.

 …ličný lektvar…

...zásoby…

…bál se neozval…

„Dalo se to čekat."

„Severusi, za koho se budeš vydávat?"

„Včera jsem získal Lestrangovi vlasy."

„Ten je ale v úzkém kruhu Voldemortových smrtijedů, já myslel, že se budeš držet dál." Remus zněl opravdu rozrušeně.

„Lupine! Brumbál nám dal jasné instrukce. Pokud bude potřeba, abych zasáhl, tak musím být velmi blízko."  Snape použil přesně ten samý hlas, který používal na Harryho, když už byl unavený z neustálého opakování toho, že je Potter debil.

Ještě chvíli se bavili, tedy spíš Remus se ptal na všechno možné a Snape mu odsekával dosti lakonicky. O čase, kdy to vypukne, se nezmínil ani jeden.

Pro tentokrát budeme shovívaví a odpustíme Harrymu jeho hloupost, protože ta tolik zřejmá věc mu došla až notnou chvíli po vyslechnutém rozhovoru.  Venku už se pomalu šeřilo a zelenookému chlapci se vráska na čele vryla dost hluboko na to, aby tam samovolně ještě pár minut zůstala.  Snažil se přijít na to, jak zjistit v kolik má být na určeném místě. Nebyl smrtijed, aby mohl přijít, když jeho znamení vzplane, jenže on měl svoje vlastní znamení a mohl říct, že fungovalo docela dobře. Když byl Voldemort rozrušený, a boj na živo a na smrt s největším kouzelníkem všech dob, je věc, která v něm vyvolá určité silné emoce, tak jeho jizva začne bolet. No, nebyl z toho zrovna nadšený, přeci jen párkrát z té bolesti omdlel, ale lepší plán neměl a jeho odhodlání zachránit Brumbála bylo minutu od minuty silnější. Jak to říká Hermiona? Zachráncovský komplex.

Dolů na večeři nešel, stejně pochyboval, že by někdo z domu byl schopný jíst a on si chtěl ještě zařídit jednu věc. Potřeboval se nějak dostat na onen hřbitov, kde má tušení, že se ten tyátr bude odehrávat.  Přemisťovat se neumí a po zkušenostech s tímto cestováním to zavrhl ještě dříve, než na to vůbec pomyslel. Bylo by jistě velmi účinné, kdyby se těsně po přemístění pozvracel Voldemortovi k nohám. Smrtijedi by jistě pukli smíchy.  Nakonec si řekl, že udělat přenášedlo nemůže být zase tak těžké. Ooo, to by  kouzelník neřekl, jak moc se může Vyvolený plést. Jev u něj velmi častý. Najít knihu o přenášedlech to byla vskutku věc primitivní. Vymyslet z čeho udělá přenášedlo, zvlášť když obsah jeho kapes se skládal z jednoho kapesníku, hůlky a jeho rozbitých hodinek, to byla věc také poměrně jednoduchá. Ovšem správně pronést kouzlo se správnou intonací a důrazem na hlásky a do toho ještě správně mávat a švihat hůlkou, to nebylo jenom tak. 

Po desátém pokusu udělat z hodinek přenašedlo to již přestal počítat. Jednou mu hodinky dokonce zazářily zvláštním rubínovým světlem, už už se chtěl zaradovat. Naštěstí pro něj si v knize všiml, že světlo nemá být rubínové, ale modré jako letní obloha. Notnou chvíli po tomto incidentu se bál na hodinky šáhnout, Merlin ví, co s nimi udělal. Nakonec po dlouhém otálení sáhl na okraj pásku od hodinek jedním prstem. Ty se zatřásly, kolečka uvnitř zarachotila a se zvláštním skřípavým zvukem odletěla zadní strana hodinek i s pásky, takže mu na stole zbyl ciferník se sklem a kolečka.  Díky bohu stačilo jedno „retro" a hodinky byly téměř jako nové.  Další pokusy se obešly bez pohrom.  Když už to skoro vzdával, stal se bezmála zázrak. Povedlo se! Hodinky modře zazářily, vznesly se dva centimetry nad stůl, kde chvilku setrvaly a nakonec se snesly tiše zpět.

 Čím byla venku větší tma tím víc si byl jistý, že musí Albuse Brumbála zachránit, ale také mu v hrudi klíčilo semínko strachu. Začal mít strach o sebe, Brumbála a dokonce i o toho bídného Snape, který mu již šest let dělá ze života peklo. A v neposlední řadě se pekelně bál znovu se utkat s Pánem zla. A kdo by se v jeho věku nebál?

Jeho úvahy na téma, proč zrovna já, přerušila palčivá bolest na čele. Na okamžik mu ochromila celé tělo a před očima se mu začali dělat mžitky. Rychle se oklepal, zhluboka se nadechl a usoudil, že psychicky na tom dneska už líp nebude, právě naopak, něco mu říkalo, že bude ještě mnohem, mnohem hůř.

Cesta ke vchodovým dveřím byla jedna z nejdelších cest v Harryho dosavadním a poměrně krátkém životě. Ano, byl udiven, že ho již dávno nestíhá Lupin, a že ho nějaká svazující kletba nezastihla již, když vyšel ze dveří knihovny, ale nechtěl se pídit po tom, proč tomu tak je.  No inu, třeba Remus chce, aby něco udělal… Anebo ho prostě jenom nenapadlo, že se opět bude chovat jako Nebelvír. V tomhle podání mu slovo Nebelvír připadalo skoro jako synonymum ke slovu blbec.

Položil ruku na kliku k venkovním dveřím a pomaloučku, aby nebylo nic slyšet, ji stiskl. Dveře se s tichounkým cvaknutím odlepily od rámu a zrovna, když chtěl chlapec pomalu otevřít a vyjít své pochmurné budoucnosti vstříc, ozvalo se za ní dosti úsečné zakašlání.

„Kam si myslíš, že jdeš?"  Dobrá, pomyslel si Nebelvír trpce, žádné svazovací kouzlo, je to ještě horší, přímá konfrontace z očí do očí.

„ Ehm…Ven?" Odpovědí mu byl pouze příkrý pohled alá Severus Snape. 

„Zavři dveře a promluvíme si." Remusův pohled byl tvrdý jako pět hodin pečené telecí.

„Remusi, ty víš, že tam musím. Po nikom jiném netouží Voldemort víc než po mě a teď kvůli tomu má umřít další člověk, na kterém mi záleží? Myslím, že bych tam měl být."

„Byla to Albusova volba, Harry a on je dospělí muž, ty jsi jenom dítě." Tentokrát měl jeho vlkodlačí přítel na tváři výraz, jako když se matka dívá na své dítě a chce mu odlehčit od nějakého břemene.  A proto se později nedokázal Remusovi podívat do tváře, za to co mu tento večer udělá.

„Mdloby na tebe."  Lupinovo tělo spadlo na zem bez ladu a skladu. Doprovázené zlověstným zaduněním, jak jeho hlava narazila do dřevěné podlahy.  Jistě v jakékoliv jiné situaci by nad tímto mužem zvítězil jenom náhodou, ale kdo by čekal od Harryho Pottera, že zaútočí na svého přítele?

<>

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one