Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

I přes bolest v rukou dokázal zaspat. Nebyl to zrovna klidný spánek. Zdály se mu sny, některé byly hezké, ale převážná většina z nich ho děsila. Ne proto, že by to byly noční múry, na ty byl už zvyklý, ale děsily ho kvůli své opravdovosti. Spal dlouho, zmeškal oběd, stejně tak i večeři a vzbudil se, až když mu první sluneční paprsky dalšího dne dopadly na tvář.

 

„Dobré ráno, Remusi," pozdravil přítele a usadil se na své místo. Hodně se mu ulevilo, když zjistil, že Snape tu ještě není. Nebo spíše už byl, protože u dřezu stál hrnek od kafe. V poslední době velice oblíbená a výživná snídaně profesora lektvarů.

„Snape už vstal?" zeptal se pro ujištění, že tam ten hrnek není ze včera.

„Jo, ale neměl by, jenže pořád trval na tom, že mu nic není." Sakra! Ne, že by mu přál, aby ležel v posteli a byl pořád nemocný, on sám nejlíp věděl, jak je to nepříjemné, ale nechtěl se s ním střetnout, na další hodině černé magie a nitrobrany se na něm určitě vyřádí.

 

„Harry, to, co se včera st…"

„Přehnal jsem to. Chtěl jsem se Snapeovi omluvit, ale nějak to nedopadlo," zamručel do talíře, kam si kupil všechno jídlo v dosahu.

„A…"

„Nechci se o tom bavit," uťal ho opět uprostřed slova a zakousl se do toastu s marmeládou. Jeho tváře dostaly trochu nádech do červené, když si uvědomil, jak to včera dopadlo. Profesor ho překvapil svojí prudkostí, ale měl to čekat. On by taky zuřil, kdyby mu někdo zpřelámal žebra. A když ho namáčkl na tu stěnu. Byl to trapas. Třásl se před ním jako malé štěně. Nevědomky stiskl prsty silně k sobě a rozdrtil tak kůrku toastu. Zbytek jídla spadnul mimo talíř na stůl a samozřejmě namazanou stranou dolů. Nechal toast zmizet a kouzlem vyčistil flek, který na první pohled připomínal svým tvarem velký tlustý obličej. Vypadalo to téměř jako strýc Vernon. Při myšlence na své příbuzné se Harry oklepal. Snídaně mu trvala déle než jindy. Je ve vývinu a, když včera zaspal a nic nejedl, tak se potřeboval pořádně nacpat. Ráno když vstal, tak mu žaludek kručel valčík doleva.

Bylo vidět, že o něj má Lupin z nějakého důvodu strach. Ty obavy se mu odrážely v očích a jakoby mu chtěl říct, buď opatrný a Harry nechápal. V poslední době vlastně nechápal už vůbec nic. Byl přece tady, v Siriusově domě, v jeho domě, kde je chráněný, jak jenom to jde, tak proč ty obavy. Remus na něj nepokrytě zíral, zatímco se nebelvír snažil nasytit v co nejkratším intervalu.

 

„Remusi, co je?" Už to nemohl vydržet. Připadal si jako exotická rybka, kterou člověk může vidět jenom jednou za život, tak je potřeba si ji pořádně prohlédnout.

„Já jen, že se Severusem nevycházíš moc dobře."  Snažil se tvářit jako, že jde o normální rozhovor. No, chlapci došlo, že to bude jeden z těch, který by s ním měli vést rodiče, kdyby je měl. Takhle s Remusem a Siriusem absolvoval rozhovor na téma sex, jeho příbuzní, kde zatloukal a zatloukal, a rozhovor: „co by jsi chtěl v budoucnu dělat."

„Remusi, my jsme ale spolu nikdy nevycházeli dobře, nesnášíme se už od mého prvního ročníku," klidně odpověděl, drobíc v ruce asi šestý toast.

„Ale nikdy jste se k sobě nechovali takhle. Neubližuje ti Snape nějak? Nechtěl bys mi o tom povědět?"

 

 A je to tady!!! Pomyslel si a začal zarytě sledovat své jídlo, přičemž přemýšlel, jak odpovědět.      

 „Máš pravdu, chováme se k sobě hůř než obvykle, ale nemohl jsi přeci čekat, že když spolu trávíme prakticky celý den v jedné místnosti, že se začneme mít rádi." Profesor na něj začínal mít neblahý vliv, jeho sarkasmus dosáhl téměř stejných kvalit jako je ten Snapeův.

„Ne, v to jsem ani nedoufal. Já jen, že vždycky vypadáš tak potlučeně." Na to už nevěděl, co by mu odpověděl. Když řekne, víš Remusi, Snape mě zhruba patnáctkrát za den mrští proti zdi, tak bude vyvádět a nakonec on bude ten, kdo to schytá tím, že ho Snape přestane učit.

„Remusi, my tam kouzlíme, nehrajeme řachavého Petra a ne všechna kouzla se mi povedou, tak, jak by měla, takže občas skončím na zemi, to je všechno," tímto ukončil debatu, umyl po sobě talíř a odešel z kuchyně.

 

Stál přede dveřmi do salónu a nevěděl, jestli je dobrý nápad vejít. Jeho dilema vyřešil až sametový baryton přímo za ním.

„Budete tu stát ještě dlouho?"

„N-ne, já už jdu." Poplašeně chytil za kliku, chvíli s ní zápasil, a pak vpadl dovnitř. Za ním se ozvalo pouze posměšné odfrknutí.

„Začneme probírat černou magii, takže vám doporučuji do zítra si přečíst první dvě kapitoly v té knize, co vám přinesl pan ředitel. Nebudu vás tu zasypávat zdlouhavou teorií, kterou si přečtete. Takže pouze stručně. Upozorňuji vás, že černá magie nevyžaduje pouze silný magický potenciál, ale také dobrou fyzickou a psychickou kondici. Psychiku a vnímání začneme pomalu zdokonalovat v nitrobraně, ale až se naučíte pořádně obelhat cizí mysl. Fyzickou kondici si budete zdokonalovat sám, je mi jedno jak, ale chci vidět výsledky." Tvářil se jako generál a Harry se neodvážil něco namítnout, i když těch připomínek měl spousty.

„Doufám, že jsme si rozuměli, Pottere," zasyčel nakonec výhružně, čímž dal najevo, že námitky ani otázky nepřijímá.

„Ano." Profesor pozvedl obočí, založil si ruce na prsou a na něco čekal. Po chvíli to mladíka trklo.

„Ano, pane." Odpovědí mu bylo strohé kývnutí hlavou. Naposledy ještě zopakovali pár kouzel, které mu předtím dělaly problém. Pak začalo skutečně peklo. Snape ho učil skutečně pomalu po krůčkách, neustále mu opakoval, že pokud nezvládne začátek, tak nemá šanci se naučit nic a Harrymu to nešlo. Věděl o sobě, že má o něco více nadání na magii, než jeho vrstevníci, ale nebylo to o moc. Po první půlhodině pochopil, proč potřebuje dobrou fyzickou zdatnost. Ta kouzla ho vyčerpávala víc než normální magie. Za chvíli se začal potit, krev mu hučela ve spáncích a do toho na něj Snape křičel něco o neschopnosti a lenosti, nebyl schopný ho pořádně poslouchat. A Snape to vycítil, vyslal na něj kouzlo, které mu do celého těla vyslalo několik velmi slabých elektrických výbojů, ani to nebolelo, spíš to bylo hodně nepříjemné.

„Proč jste to udělal?" Nečekal to, protože mu Snape jasně říkal, že bojovat nebudou, pouze se on bude učit kouzla.

„Aby jste pochopil, proč musíte rozvíjet i svou psychiku a musíte se naučit vnímat své okolí, za jakékoliv situace. Celou svou mysl jste upřel na své kouzlo a okolí jakoby pro vás neexistovalo, to je špatně. Teď vám to zatím povolím, aby jste se kouzla snáz naučil, ale jakmile zvládnete jakékoliv nové, ať už obranné či útočné kouzlo, tak začnete cvičit, aby jste to kouzlo zvládl i bez úplné soustředěnosti na něj. Pokračujte, Pottere, a necivte na mě, jako by jste mě nikdy neviděl."  Harry byl probodnut pohledem, který jasně říkal dej se do práce a chci vidět výsledky. Harry, ale byl natolik konsternován tím zjištěním, že mu Snape něco vysvětlil a dokonce dovolil, že mu chvíli trvalo než znovu začal procvičovat. Když se blížilo poledne, tak se Harry sotva držel na nohou, na vytahaném triku po Dudleym měl propocené kruhy do poloviny zad a hrudě. O podpaží ani nemluvě, také podle toho zapáchal. Zvládl jedno kouzlo a ještě mizerně. Cítil se jako neschopný moták.

„Bída, Pottere, ale až budete mít lepší fyzičku a pochopíte jádro věci, půjde vám to podstatně snáz," tímto ukončil cvičení a opustil salón

 

Tomu chlapovi se muselo něco stát, nebo vypil lektvar příjemnosti nebo co. On mu nepřímo řekl, že od něj nečeká zázraky a přitom do teď ty zázraky vyžadoval. A to zjištění, že dokáže něco naučit, aniž by u toho řval, to bylo taky něco nového, i když ho Harry dosti podezříval z toho, že poslední hodinku nekřičel, protože ho z toho rozbolela ta čerstvě zahojená žebra. Ale i tak, se mu zdálo, že je Snape vůči němu až podezřele, no milý je hodně silné slovo, ale jinak to vyjádřit neumím, dokonce se ani jednou v nějaké sarkastické poznámce nezmínil o tom včerejšku. Hm, každopádně jeho šestý smysl mu tiše napovídal, že by si měl dát bacha, to není jenom tak.

 

Snape si právě sedl v kuchyni ke stolu a jeho koutky se vytáhly směrem nahoru v nepatrném náznaku úsměvu. Věděl, že musí mít s tím klukem trpělivost, ale ty jeho věčně šokované výrazy, když se zachoval jinak než očekával. To ho nutilo usmívat se, nedělal to často, ale někdy se nějaká věc hodná jeho úsměvu našla. Snažil se na toho kluka být alespoň trochu lidský, přesně věděl, co udělá. Uvítá ho ve světe dospělých, když se chce stát jeho součástí. Ukáže mu přetvářky, snůšky lží a hlavně, že není dobré nikomu příliš důvěřovat. Každý může bodnout nůž do zad a je jedno jestli kamarád nebo nepřítel, výsledek bude stejný. Smrt. Nechá, aby mu důvěřoval, a pak mu ukáže, jak to v životě chodí. A už teď věděl, že to toho kluka bude stát hodně slz, nenávisti a síly, aby dokázal pochopit a přežít. Zvlášť v téhle době a se jménem Harry Potter.  

12

Oběd proběhl v úplné tichosti, kterou přerušovalo pouze cinkání příborů. Harry se cítil nepříjemně, v hlavě mu pořád vrtalo profesorovo chování, a na jídlo se nedokázal soustředit. Slaninu po talíři proháněl sem tam už deset minut, až byla roztrhaná na malé kousky. Snape měl jako vždy výborné stolovací návyky. Nikdo nepochyboval, že u něj v rodině se lpělo na správné etiketě. Remus ten do sebe naházel svoji porci bleskovou rychlostí a nechal je dva v kuchyni samotné, což bylo Harrymu více než podezřelé, když ještě dopoledne vypadal, že ho už nenechá se Snapem bez dozoru, protože si myslel, že ho profesor bije.

Sotva se za Remusem zaklaply dveře, lektvaristovi se zkrabatila ústa do známého ironického úšklebku a sám pro sebe si něco zamumlal. Chlapec pochytil slova vlkodlak a ženská. Tato dvě slova si dosadil do nepříliš těžkého kontextu.

 

Asi byl naivní, ale nikdy ho nenapadlo, že by si Remus mohl někoho najít. Překvapilo ho to stejně, možná víc, než když zjistil, že Snape evidentně taky někoho má. Doteď mu to nikdy nepřišlo na mysl. Možná kvůli jeho malému problému nebo proto, že se o ženách moc nezmiňoval. Vždycky ho bral jako přítele, který tu pro něj pořád bude, ať se stane cokoliv a to, že by Remus mohl založit rodinu, si sobecky nepřipouštěl, potom by tu pro něj nebyl tak jako dřív. Něco ledového mu stisklo srdce. Žárlil. Jeho srdce zachvátila úplně obyčejná žárlivost na tu ženu, která mu odvede jediné pojítko s jeho mrtvými rodiči a Siriusem. Nakonec svoji žárlivost potlačil, ale ne napořád. Věděl, že tam někde v koutku číhá připravená vyrazit, až se jí to bude hodit.

 

Rozhodl se, že začne cvičit. Sotva vběhl po obědě do svého pokoje, vrhl se na kliky. Udělal jich s bídou patnáct, přičemž poslední tři dost ošidil. Ruce se mu třásly vypětím. A nejenom ruce, i žaludek se mu třásl a houpal. Možná by měl cvičit každé ráno před snídaní, protože s plným žaludkem se mu dělalo špatně. Zvedl se ze země, sundal si plandavé tričko a kriticky se na sebe zahleděl do zrcadla. Přes léto se docela vytáhl, ne o moc, nikdy nebude vysoký jako Ron a nebo Snape, ale už to nebyl ten malý kluk, kterého do třetího ročníku převyšovala i Hermiona. Na svůj věk byl hubený, možná až moc. Ramena měl úzká, téměř dívčí, hrudní koš mírně prohnutý do vnitřku hrudě, byla mu vidět všechna žebra. Z pod kalhot se mu až k pupíku táhl úzký černý proužek chlupů. S nechutí mohl konstatovat, že je to jediná mužsky vypadající věc na celém jeho těle, pokud nepočítal genitálie. Natočil se tak, aby se na sebe koukal z boku. To málo svalů, co měl z famfrpálu, by rozhodně nikoho neokouzlilo. Ještě chvíli tak stál a sledoval své, všechno jen ne mužské, tělo. Povzdechl si. Do teď to, že si bude muset zlepšit fyzičku, proklínal, ale uvědomil si, že by mu to mohlo alespoň trochu vytvarovat postavu, a pak by už nevypadal tolik jako holka.

 

Do čtyř hodin, kdy mu měla začít nitrobrana se Snapem, si četl knihu o černé magii. Podle toho, co se dočetl, zjistil, že černá magie nebude taková hračka, jak si myslel. Černou magii se dřív učily pouze děti z čistokrevných rodin a již od útlého věku, protože mladý mozek má tendence lépe se přizpůsobovat novým věcem. Hodně záleží na síle magického potenciálu kouzelníka. Někteří čarodějové se mohli černou magii učit celý život a nenaučili se víc než pár základních kouzel. Na to se bude muset Snapea zeptat, proč si je tak jistý, že se to naučí, když jeho magie není o moc silnější než magie jeho spolužáků a kamarádů.

 

Přesně ve čtyři hodiny vešel do salónu, kde na něj čekal ten sup, co si říká Snape. Stále probíral, jak nejlépe nastrčit vzpomínky, které chce. Ke konci už začínal být Harry otrávený. Posledně přišel na způsob, jak docílit toho, co chce, a teď už se jenom zdokonaloval. Ze začátku s tím měl trošku problém, ale po dvou hodinách úmorného procvičování se zdokonalil tak, že Snape neviděl ani jednu vzpomínku, která by nebyla nastrčená. Na chlapcově tváři se jeho nálada odrážela jako v zrcadle. Měl radost, že už mu to nedělá problém, ale myslel, že začnou zdokonalovat jeho psychiku a vnímání, jak mu dopoledne řekl sám profesor.

 

Zahleděl se na okno, do kterého stále dokola narážela moucha, která ne a ne pochopit, že tím sklem prostě neproletí. Jeho myšlenky se po chvíli opět svezly z onomu černovlasému muži.

 

Snape se Harrymu zdál přívětivější, pokud se to o jeho osobě dá říct, než kdy v minulých letech byl. Nekřičel, i když sarkastické poznámky si občas nemohl odpustit a stejně tak nešetřil jízlivými úšklebky či posměšným odfrknutím. Z nějakého důvodu ho profesorovo chování děsilo ještě víc, než to dřívější. Dřív věděl, na čem je. On Harryho nenáviděl, a ten mu jeho nenávist vracel častokrát i s úroky, ale teď? Oh, přátelství to nebylo ani zdaleka, spíš se chlapci zdálo, jakoby se profesor rozhodl pomalu mezi ně nastolit mír, a musel uznat, že si nevede špatně. Ten chlap totiž znal jeho slabé stránky. Věděl, že se Harry k ostatním chová tak, jak se oni chovají k němu. I když u Snapea by se mohla udělat výjimka a nedělalo by mu to problém, pochyboval totiž, že by toho chlapa dokázal přestat nenávidět, i kdyby ho Snape měl najednou sebe radši. Sice si každý zaslouží druhou šanci, ale ne povrchní, sarkastický a povýšený profesor lektvarů.

 

Už, už otvíral pusu, když tu náhle do pokoje vtrhl Lupin celý uřícený s nepříčetným výrazem na tváři.

„Severusi, do kuchyně. Hned! Smrtijedi zase zaútočili!" Hned potom, co to ze sebe vychrlil, se otočil a vyběhl ven následován tmavovlasým mužem. Tohle všechno se seběhlo během pár chvilek. Hoch zůstal zkoprněle stát a moucha stále zuřivě narážela na okenní tabulku. Jako v transu došel k oknu a pootevřel ho, aby ta drobná vyčerpaná moucha mohla konečně na svobodu. Najednou sebou celý trhl, permoníci v hlavě se mu konečně srazili a jemu došla Remusova slova. Smrtijedi útočí!!! Během pár chvil vyběhl ze salónu, seběhl schody a vrazil do dveří kuchyně. Byla prázdná. Přišel pozdě, vztekle praštil pěstí o stůl a zuřivě dýchal, ze vzteku se mu dělaly až mžitky před očima. Propásl šanci něco se dozvědět a když tak jim jít pomoct, i když moc dobře věděl, že by ho nechtěli pustit. Nedalo se nic dělat, nezbývalo mu nic jiného, než si sednout a čekat, dokud se někdo nevrátí.

 

Popadl nejbližší židli, na kterou složil své drobné tělo, a poslouchal to neuvěřitelné ticho přerušované pouze tikotem nástěnných hodin. Jeho nitro zachvátil strach. Co když se někomu něco stane, co když někoho zabijí? V hlavě se mu rojily scény, při kterých mu srdce vynechávalo údery, a ruce se začaly třást. Po chvíli si podepřel hlavu a tichounce si sám pro sebe počítal vteřiny, aby nemyslel na to, co se děje venku, a vždy, když se dostal k šedesáti, začal od znova. Čekal dlouho, z půlhodiny se stala hodina, pak dvě a stále nikdo nepřicházel. Tvrdošíjně se snažil udržet vzhůru, ale po tomto dni byl unavený. Nakonec vzdal ten předem prohraný boj a jeho víčka se spustila dolů.

 

Trhavý nádech. Bolest vystřelující do celého těla a z dlaní mu prýštila krev. V ústech kovová pachuť a rozkousané rty. Chtělo se mu křičet. Stáli okolo něj v kruhu, který se stahoval jako smyčka okolo krku sebevraha. Nedokázal vnímat, kdo mu co říká. Hlavu mu zaplavil šum a po skráních mu tekl chladný pot. Výdech doprovázený chrčivým kašlem. Před ním na zem dopadla krev smíchaná se slinami. Těžce polkl, chuť krve mu rozbouřila žaludek.

„Oh, Severusi. Můj sladký Severusi." Chladný hlas a příval bolesti. Tělo se svíjelo pod tlakem kletby. Svaly se stahovaly do bolestné křeče. Zaťal ruce v pěsti, nehty ještě více rozedřely dlaně. Nevnímal to. Z bolavého hrdla se vydral téměř zvířecí řev. Čekal, zda omdlí. Pak bolest přestala, ale jeho tělo se stále škubalo po doznívajícím šoku. Kroky! Všude kolem něj, byl dezorientovaný. Snažil se otočit hlavou, ale bolest mu v tom zabránila. Stál za ním. Někdo ho vytáhl do kleku. Cizí dech na jeho uchu, ucítil zápach mrtvého těla. „Zradil jsi, Severusi." Cítil, jak se mu jeho jazyk otřel o ušní boltec. Předklonil se začal zvracet. Tichý smích rezonoval po ztichlém místě. Po chvíli se přidali ostatní. Bylo mu to jedno…

 

Trhl sebou, ve ztuhlém krku mu hlasitě zakřupalo. Nad ním se skláněl vyčerpaný Remus Lupin s čerstvým šrámem na tváři.

„Harry, klid." Položil mu ruku na rameno.

„Snape! Má ho Voldemort!" vyhrkl hned, jak si uvědomil, co ten sen znamenal. Byl si téměř jistý, že právě teď profesora někde mučí a chce ho zabít. Remus na něj chvíli zíral, a pak mu zjihly oči.

„Byl to jenom sen, Harry." Položil svojí ruku na Harryho a stiskl v útěšném gestu. Vytrhl se mu, začal panikařit.

„Ne, Remusi, já to viděl." Zbrkle vyskočil ze židle a začal rázovat kuchyní.

„Mučí ho, je zraněný, zabije ho, slyšíš?!" Přiskočil k němu a chytl ho na prsou za hábit, měl chuť s ním zatřást, aby se probudil a konečně pochopil, co Harry říká. Svíral ho tak pevně, až mu utrhl knoflík.

„Ne, Harry, Severus je tady dole v laboratoři a připravuje lektvary pro Poppy, aby mohla vyléčit pár zranění, nic vážného. Pojď půjdeš si lehnout." Harry ho ale neposlouchal, vyběhl z místnosti a zamířil do sklepa. Proběhl až na konec chodby a bez zaklepání vrazil do dveří. Na prahu zůstal ztuhle stát, jednou rukou stále svíraje kliku dveří, jeho zrak pečlivě přejel celou místnost. Neviděl ho tam! Bál se o něj, i když to byl Snape, prostě se o něj bál, jako by se bál o kohokoliv jiného. Ta jistota, že ho drží Voldemort, přes něj přeběhla v ještě větší síle a sevřela mu srdce a žaludek v ledovém objetí. Otočil se a odcházel, když se za ním ozval tolik známý sytý baryton obohacen o únavu.

„Co tu děláte, Pottere?" Škubl sebou a zahleděl se na vysokou postavu muže. Stál mezi dveřmi do komory s lektvary.

„Jste tu," konstatoval suše nebelvír, ještě chvíli na profesora zíral, a pak prostě odešel.

Došel do svého pokoje. Najednou se mohl volně nadechnout, nevědomky se mu na tváři usadil mírný úsměv. Jen sen…     

13

Ráno vstal o hodinku dříve než obvykle a dal se do posilování. Snažil se nemyslet na včerejšek, ale pořád mu v hlavě vířila otázka, proč se tak bál o profesora Snapea. Došel k závěru, že za to může ten jeho ochranitelský komplex. A navíc, Snape je v řádu a, ač mu to je proti srsti, tak je stále nepostradatelný. S posilováním skončil velice brzy. Po chvíli se mu začalo ztěžka dýchat, pot se mu perlil na čele a svaly se vypětím třásly. Musel uznat, že jeho kondička je vlastně veškerá žádná. Kdo by to byl řekl, když při jediném sportu, který provozuje, dřepí na koštěti a maximálně se sem tam pevněji přidrží stehny. Zkusil pár kliků, sedů-lehů a párkrát se přitáhl k tyči, kterou si vyčaroval ve vzduchu. Byl chcípák, i jeho bratranec měl větší výdrž. Ten dokázal bušit do pytle, spíš do Harryho, klidně i půl hodiny a to muselo už nějakou námahu vyžadovat. Slovo pytel se mu zalíbilo. Proč by se měl trápit se sedy-lehy, když může prostě jenom mlátit do pytle? Poprosí Remuse, aby mu poradil, jak si ho vyčarovat.

 

Dal si jednu rychlou sprchu, aby ze sebe smyl ten pot. Harry nesnášel, když se lidi nadměrně potili, připomínalo mu to strýce Verona. Ten se vždy nejvíce potil pod bradou, kde se mu rýsovalo dalších pět a v létě mu odtud pot někdy skoro až odkapával. Nebelvír si občas myslel, že se mu odtud musí na tom slunci odpařovat sádlo. Oblékl si jeden ze svých modelů po bratránkovi a hladový seběhl do kuchyně. Rychlým zrakem zkontroloval kuchyňskou linku. No jistě, hrnek od kafe tu již stál, což znamenalo, že jeho snídaně bude opět hodně rychlá. Vážně by měl Snape začít jíst.

„Ahoj, Harry!" ozvalo se ode dveří zrovna když usedal za stůl.

„Profesore Brumbále?" Jeho údiv byl nefalšovaný. Tohoto muže neviděl už tak dlouho, že mu přišlo zvláštní, když ho spatřil.

„Potřebujete něco?"

„Vlastně ani ne, hochu, přišel jsem za tebou. Remus mi říkal, že se ti včera zdálo o Voldemortovi a Severusovi," řekl zvláštně uklidňujícím hlasem. Usadil se na židli a před ním se objevil citrónový čaj. Chlapec se nepohodlně zavrtěl a nakonec spustil. Když si na ten sen vzpomněl, tak se mu dělalo zle od žaludku.

„Nevypadá to jako něco, co by ti nastrčil Tom." Promnul si zamyšleně bradu ředitel a podíval se na Harryho. Ještě chvilku to probírali, ale nepřišli na nic nového.

„Jak ti jdou lekce nitrobrany a černé magie?"

„Nitrobrana je v pořádku, ale myslím si, že ta černá magie nebude žádná sláva," povzdechl si a při pohledu na hodinky se zhrozil.

„Omlouvám se, ale už budu muset jít," vyhrkl a naposledy se zakousl do rohlíku se sýrem.

 

V salónu už na něj jako obvykle čekal profesor. Bylo vidět, že má zlou náladu, protože místo zavrčeného pozdravu si pouze odfrkl a stroze kývnul hlavou. Harry se postavil na značku a přežil nápor profesorova pohledu, který se mu zavrtával pod kůži. Okamžitě upustil od nápadu vyptávat se ho, jak to včera bylo s těmi Smrtijedy. Chtěl se zeptat ráno Remuse, ale ten nebyl v kuchyni.

 

Snape měl pod očima tmavé kruhy a jeho celkový postoj vyzařoval napětí. Asi musel vařit lektvary pro zraněné celou noc. Zvědavě si ho prohlížel.

„Pottere, budete tu jenom tak stát a zírat na mě nebo začnete s procvičováním toho, co jste se minule naučil?" Okamžitě mu došlo, že dneska se žádného relativně dobrého chování nedočká. Už to byl opět ten starý mrzoutský Snape jako dřív. Po procvičení kouzel z minula, které  mimochodem Harrymu šly lépe, než očekával, se dali do štítů. Nebelvír se začal cítit jistý v kramflecích, Černá magie přeci není nic těžkého! Měl chuť se zašklebit, ale nechtěl riskovat profesorův hněv. Jak převelice se mýlil. Trvalo mu celkem dlouho, než dokázal vytvořit dostatečně silný štít proti větrným kletbám. Párkrát spadl na zem a jeho triko by se dalo ždímat, jak bylo nasáklé potem.

 

BUCH! Znova dopadl tvrdě na podlahu a brýle mu zapadly pod jedno z křesel, které stály u stěn. Snapeovi znachověly tváře a jeho hrudník se nadmul. Preventivně se přikrčil a čekal, kdy k němu profesor přiběhne, chytne ho pod krkem a začne na něj řvát, cosi o jeho neschopnosti a mozečku o velikosti prachového smítka. Nic takového se nestalo.

„Končíme, Pottere!" zasyčel a odplachtil. Harry se začal hrabat na nohy, když se postavil, tak začal rukou šátrat pod křeslem pro brýle, aby se mu lépe koukalo. Po pár minutách je konečně vylovil a nasadil si je na nos.

 

Když byl čas oběda a Harry vysprchovaný vtrhl do kuchyně a chtěl se posadit, tak vyskočil na nohy s bolestným jekem. Bolela ho kostrč. Ze zkušeností z famfrpálu věděl, že ho bude ještě pár dní možná týdnů bolet. Jednoznačně v duchu odsouhlasil, že naražená kostrč je horší než zlomená ruka. Remus si ho pozorně prohlížel.

„Děje se něco?"

„Jen jsem si narazil kostrč, nic vážného. Co se včera stalo?" zeptal se ho a visel mu na rtech, dychtíc po všech informacích.

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1809"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one