Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Ticho. To protivný ticho mu trhalo ušní bubínky. Znáte ten pocit, když vám mezi zadními stoličkami uvízne nitka hovězího? Nepatrný detail, ale připadá vám to, jako by vám na zuby tlačila taverna, a máte potřebu se toho zbavit. Tak přesně tak se cítil Harry. To ticho bylo jako ta nitka hovězího. Chtěl se ho zbavit, ale nevěděl jak. Představa, že tu začne vyvádět nějaké skopičiny a nachytá ho u toho vracející se Snape, nebyla lákavá. Už takhle v jeho očích vypadal tak, že si ani sám neumí pořádně utřít zadek, tak mu nemusí přímo před nos strkat důkazy.

 

Rozhodl se prozkoumat ten dům, který tolik nenáviděl, který představoval vše, co mohl mít se Sirusem a teď nemá nic, jenom tenhle zatracený dům, který vlastně ani pořádně nezná.

„Můj dům," ta slova mu zanechala na jazyku trpkou příchuť bolesti a zrady. Přestal se tím zabývat, stejně to nezmění.

Rozhodl se začít od sklepa. Hůlku pevně svíral v dlani a bál se, že v každém koutě na něj něco vybafne, třeba akromantule nebo chodící mumie nebo něco stejně odporného a typicky Blackovského. Nestalo se nic. Sklep měl pouze jednu chodbu, zato hodně klikatou. Bylo zde hodně dveří, ale žádné kromě dvou nešly otevřít ani kouzlem a ani paklíčem, s kterým ho naučila zacházet dvojčata. V těch dvou místnostech bylo pouze harampádí. Zrezlé kotlíky, dětská košťata, vyřazený nábytek a taky tolik proslulé lebky všech zabitých domácích skřítků, kteří zde sloužili. Když tohle spatřil, stáhlo se mu hrdlo. Vzpomínky, všude, kam se podívá, jenom samé vzpomínky.

Na konci chodby byly dveře jiné než všechny ostatní a Harrymu došlo, že ty vedou do profesorovi lektvarové místnosti. Jednou z věcí, kterou se za tu dobu naučil, bylo to, že by nikdy neměl sahat na jeho věci. A, i když ho nesmírně lákalo prohlédnout si laboratoř zevnitř, věděl, že kdyby na ty dveře byť jen zblízka dýchnul, tak to Snape zaručeně pozná. A jestli ne, tak by byl z formy a znamenalo by to, že stárne. Nezkoušel to. Nikdy nebyl zrovna vzor inteligence, ale tohle chápal i on.

Byl zklamaný. Nevěděl proč, ale u takhle starého domu očekával, že ve sklepě najde něco famózního. Ale ta věc s velkým V tam prostě nebyla.

Postupně si prohlížel celý dům. Běžně používané místnosti přeskakoval a do těch nepoužívaných pouze nahlédl, protože když je s paní Weasleyovou kdysi čistili, tak si je prohlédl dost a dost. Do kmotrova pokoje také nešel. Tam, kde kdysi býval Klofan, byla už jenom sláma, která tam po něm zbyla. Ten byl teď v Bradavicích u Hagrida a Harry věděl, že tam se má nejlépe.

 

Když si myslel, že se může zase vrátit do svého pokoje a nechat se mučit tím tichem, tak si uvědomil, že by tu měla být půda. Každý takhle starý dům má půdu. Chvíli mu trvalo než našel poklop, kterým by tam mohl vlézt. A když už ho konečně našel, tak přemýšlel, jestli tam také není Ghúl jako u Weasleyových, protože nevěděl, jak by měl takovému tvorovi vysvětlit, že jde jenom na obhlídku a nechce mu ublížit. Nehledě na to, že by mohl být velice agresivní a mohl by Harrymu ukousnout třeba ucho nebo nějaký jiný kus těla. A co si budeme povídat, měl se rád. Nejprve kolem sebe vyčaroval ochranný štít, teprve potom se odvážil vystoupat po žebříku až k poklopu, který opatrně nadzvedl. Do očí mu napadal jemný prach. Bylo to nepříjemné a dost mu to zhoršovalo vidění, ale i přesto si byl jistý, že ho nic nekousne. Vyhoupl své tělo na podlahu půdy a začal si zuřivě vytírat prach z očí. Všude byla dobře deseti centimetrová vrstva. Okamžitě se mu vybavily obrázky Pompejí. Nejdřív se snažil prach odstraňovat kouzlem, ale zjistil, že to by mu zabralo příliš mnoho drahocenného času. Zase nábytek. Tahle rodina byla masivním nábytkem přímo posedlá. Jeho myšlenky byly vesměs negativního rázu, potom ho uhodila do očí jedna věc. Všechny to jsou skříně a všechny prosklené. Rychlým krokem přešel k nejbližší kredenci a kouzlem vyčistil sklo, pak už stačilo pouze špitnout „Lumos!" a mohl si prohlédnout její obsah. Málem mu to vyrazilo dech. Zběsile přeběhl k druhé a potom k další a další. Všechny až na tři obsahovaly prakticky to samé. Tohle bylo jako obří lapidárium. Bylo to jako v muzeu, ale tyhle věci musely mít stokrát možná dvěstěkrát vyšší cenu.

„Bože... To není možné…" Nikdy mu nešlo z hlavy, proč se nechal tak unést, zvlášť v domě rodiny Blacků. Prostě tu skříň otevřel, protože si chtěl zblízka prohlédnout něco tak neuvěřitelného. Prostě se toho musel dotknout, aby uvěřil, že to není žádná iluze. Vypadlo to jako svitek omotaný provazem s pečetí, kde byli dva jezdci na jendom koni, a pak tu byl rudý osmicípý kříž s rytinou a heslem „Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam". Ten kříž byl položený vedle svitku.

Templáři!

Seběhlo se to strašně rychle. Ze skříně se vyvalil černý dým, který se začal formovat do psovité šelmy.  Ztuhly mu nohy a měl pocit, že krev se mu v žilách mění na rosol. Půdou se neslo zlověstně vrčení, které jakoby neexistující ozvěna třikrát vracela.

„H-Hodný pejsek," tohle mělo stejný účel jako „Trhej!"  Pes se odrazil a dopadl předními tlapami přímo na Harryho hruď. Ochranné kouzlo, které na sebe venku uvalil, prasklo jako bublina z bublifuku. Svalil se i se psem na podlahu. Tesáky ho poškrábaly na krku, cítil, jak mu krev stéká dolů a vsakuje se u klíční kosti do lemu trika. Snažil se ho shodit, ale jeho ruce jím úplně hladce proplouvaly, jako když projdete duchem. Pes rozevřel tlamu a na smrt vyděšený Nebelvír mohl vidět ostré zuby ve dvou řadách. Prudce škubl a pes se mu zakousl do ramene.  I přes vystřelující bolest si malý kousek jeho vystrašené mysli uvědomil, že stále svírá hůlku.

„Spiritus Exigo!!!" použil kouzlo na vyhnání zlého ducha. Pes se na chvíli bolestně stáhl, což mu dalo dostatek času na to, aby se znovu zvedl. V návalu paniky, která jím prošla, když se šelma znovu zaměřila na něj, přiskočil ke skříni a zabouchl dveře. Půdou profoukl vítr a s naříkáním meluzíny se ze psa stal opět jenom černý dým, který se vpil do skříně.

Jeho tělo se zhroutilo na zem, kde rozvířil další prach. Nemohl chodit, nemohl myslet, nemohl nic. Byl vysílený po fyzické i po psychické stránce. Vlivem zbytkového adrenalinu mu ve spáncích divoce pěnila krev a levou rukou mu probíhaly nervové záškuby. Klížily se mu oči, ale tušil, že kdyby teď usnul, tak by se nemusel probudit. Co když ty zuby byly plné jedu?

Kdyby alespoň věděl, co to bylo za stvoření. Párkrát prudce zamrkal, oči měl vysušené a podrážděné. Mrkal stále zuřivěji, nakonec se mu z koutku oka spustila slza. Začal se třást, připisoval to vyčerpání, ale až bolestně si uvědomoval, že se co nevidět zhroutí a nechtěl, aby to bylo na půdě.

Kde je sakra ten Snape, když ho člověk potřebuje?

Po kolenou se doplazil k otvoru, kde stál žebřík. Chvíli mu připadalo, že se mu až drze vysmívá.

„Možná jsem se definitivně zbláznil," posměšně si odfrkl a začal soukat své tělo na žebřík. Jakoby každá příčka byla níž a níž a jemu to dalo čím dál tím větší námahu, než na nějakou stoupl. Z posledních třech příček spadl. Kdyby mu nebylo tak špatně, tak si se tomu i smál, jak ten pád musel vypadat komicky. Prostě úplně ztuhl a tak, jak byl, odpadl od žebříku, jako nějaký chrobák na záda.

„Pottere?" zaslechl na druhé straně pod schody hlas.

„Tady!" Nebylo to hlasitější  než pípnutí zraněného ptáčátka.

„POTTERE!!!"

„Tady!" Věděl, že teď nesmí usnout a on pro to dělal vše, co mohl, ale bylo to málo. Byly to tak ubohé pokusy a jemu se chtělo přeci pouze spát. To není zakázané, jenom spát, nechce umřít... Poddal se tomu, trochu se mu zatřepetala víčka a nakonec je zavřel, jako když chcete chytnou zmateného motýla a on stále léta z květiny na květinu a pak to vzdá, zavře svá křídla a doufá, že mu je neutrhnete.

 

Vzbudily ho neznámé zvuky. Chvíli poslouchal a zjistil, že ty zvuky jsou ve skutečnosti slova, nedokázal rozluštit, co znamenají, ale poslouchal ten hlas. Bylo to příjemné, jako když vám uši pohladí samet. Kdo má takovýhle hlas? Věděl, že by ho měl znát, všechno nasvědčovalo tomu, že jeho vlastníka zná, ale jeho hlava, jako by odmítala vydat tolik chtěnou informaci. Postupně začínal rozlišovat jednotlivá slova.

„Zatracený neschopný Potter!" Snape!!! To uvědomění ho udeřilo jako blesk z čistého nebe. Pak to šlo ráz na ráz. Půda, prach, skříň, pes, tesáky…

Teď by oči neotevřel ani kdyby mu za to platili. Pro jistotu stiskl víčka ještě víc k sobě a snažil se prohloubit dech, aby to vypadalo na hluboký spánek.

„Pottere, nehrajte na mě to divadélko se spánkem. Jestli jste si myslel, že mě oblafnete, tak tím shazujete všechna ta léta, kdy jsem pracoval jako Brumbálův špeh," bylo to proneseno téměř konzervačním tónem s lehce ironickým zbarvením, který té větě dodával jistý Snapeovský nádech.

Nezbývalo nic jiného než opatrně a hlavně pomalu otevřít oči. Řezaly ho snad stejně jako na té půdě, ale i přes tento handicap a to, že neměl brýle, mohl vidět lehce rozmazaného profesora sedět vedle postele na židli.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co jste tam pohledával?" Byl naštvaný a Harry se ani nedivil, neměl tam chodit.

„Já…chtěl jsem…víte…prozkoumat dům," snažil se mu to vysvětlit, ale očividně neuspěl. Mžoural a zmateně si prohlížel pokoj, ve kterém ležel. Velké předměty jako stůl a židli identifikovat dokázal, ale ostatní bez brýlí ani omylem.

„Ehm, pane, kde mám brýle?" Místo odpovědi mu je narazil na nos. Harry si je chtěl srovnat, ale sotva pohnul rukou, jeho tělo se zkroutilo do bolestné křeče, která vystřelovala z ramene do celé paže a zad.

„Zkuste se nehýbat." Zatlačil ho zpět a začal mu rameno masírovat. Hm, tohle bylo příjemné, ale ani to, že ten chlap umí něco příjemného, nemění nic na faktu, že je to Snape.


* menší poznámka: na té pečeti jsou dva jezdci na jednom koni, protože to vyjadřovalo chudobu a službu  a to latinské heslo v překladu znamená "Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu"

7

„Můžete mi říct, co vás na té půdě pokousalo, Pottere?" profesor vyplivl jeho jméno jako něco méněcenného. Dokázal si představit, že kdyby jméno bylo hmotná věc, tak by s odporným mlasknutím dopadlo na zem.

„No, já nevím. Vypadalo to jako pes…AU! Dávejte přeci pozor." Masírování ramene už nebylo tak příjemné a on si byl tutově jistý, že to dělá naschvál.

„Skutečně šokující popis, Pottere," zavrčel Snape, zanechal veškeré činnosti a založil si ruce na prsou.

„No, byl velký a černý…V tlamě měl zuby ve dvou řadách. Jo, a když jsem ho chtěl ze sebe shodit, tak…"

„Tak jím vaše ruce prošly jako duchem," dokončil za něj profesor a poškrábal se na kořeni nosu.

„Takže vy víte, co to bylo za psa?" dychtivost z chlapce přímo sršela.

„Jmenuje se Tartatus lupus nebo také Pekelný vlk. Podle knih i podle všech průzkumů by měl být už sto let vyhynulý, poslední exemplář byl nalezený v poušti Gobi," zamračil se a začal Harrymu sundávat obvaz ze zranění. Postupně prohmatával ránu ve tvaru čelistí a dost nesnapeovsky u toho mručel.

„Děje se něco?" jeho dosud poměrně silná jistota, že je všechno v pořádku, šla do kytek. A Snape mu to tím mračením a zkoumáním rozhodně neulehčoval.

„Hned jsem zpátky," profesor se prudce postavil a vypochodoval ven. Harrymu se v břiše kroutilo snad milion hadů. Najednou jako by potřeboval nějaký záchytný bod, pomalu ale jistě rozpoznával, že stará dobrá panika se vrací zpět, raději v dlaních pevně sevřel prostěradlo a začal zhluboka dýchat. O chvíli později se znovu rozrazily dveře, profesor nesl v náručí otevřenou knihu v kožených deskách. Její listy byly celé zažloutlé, takže si Harry dovolil tvrdit, že ta kniha nebude nejnovější.

Hlasitá rána vytrhla Harryho z tupého civění. To jenom profesor zaklapl knihu a na jeho tváři se usadil výraz absolutního soustředění.

„Hm…" promnul si čelo a posadil se zpět vedle postele.

„Jste si jistý, že měl zuby pouze ve dvou řadách?" díval se na něj pohledem, který jasně říkal, že podle něj Harry a šváb mají stejné IQ.

„No, víte, když vám něco tak obrovského roztáhne tlamu těsně u obličeje, tak si jsem sakra jistý, protože věřte nebo ne, já byl z těch zubů dost podělanej strachy. Dokonce jsem si myslel, že můžou být jedové!" Být v jiné situaci, tak by tohle Snapeovi nikdy neřekl, ale ten chlap ho vytáčel. No, když se na ten incident díval s odstupem času, tak se dost divil, že se nepomočil. Věděl, že v takto extrémně vypjaté situaci by to nebylo nic nenormálního, ale už pouhá myšlenka na tu potupu vehnala chlapci do tváří červeň.

„Dospělí jedinci mají skutečně jedové zuby." Profesor mu věnoval jeden upřený pohled. Pokud doteď paniku udržel na uzdě, tak teď už bylo na jakoukoliv snahu pozdě. Začal zrychleně dýchat a před očima se mu promítala barevná kola.

„Proboha, Pottere, jestli se mi tu teď chcete složit, tak alespoň počkejte až odejdu, abych potom mohl tvrdit, že jsem o tom nevěděl." Paradoxně tohle bylo to, co potřeboval. Ta poznámka zasvištěla vzduchem, jako když prásknete bičem. Přestal panikařit a uvědomil si, že Snape je úplně v klidu. Kdyby to bylo vážné, tak by tu přeci jenom tak neseděl. Ale na druhou stranu Snape byl parchant toho nejhrubšího zrna.

„A...a co to znamená?" vyslal k němu pohled jelena v záři reflektorů.  

„Podle počtu řad zubů se dá rozpoznat přibližný věk. Tahle stvoření dospívají na přelomu druhého a třetího století jejich života. Takže máte reálnou šanci, že ten pes, co vás pokousal, nebyl ještě plně dospělý. Dám vám lektvar, který neutralizuje většinu jedů, ale počítejte s tím, že pokud se mu již začaly vyvíjet jedové zuby, tak se můžete pár dní cítit omámeně a nedivil bych se, kdybyste trpěl halucinacemi." Do ruky mu vtiskl lahvičku s lektvarem, obvázal mu zranění čistým obvazem a opustil místnost.

Z hrdla se mu vydral štěkavý smích, který stále nabýval na intenzitě až zaplnil celou místnost. Tohle bylo prostě typické. Když má trpět halucinacemi, tak to musí být zrovna v přítomnosti Snapea, který se s tím určitě podělí se svými malými smrtijedy. Ale vlastně nepodělí, teď když se provalilo, že byl špeh, tak ho budou nenávidět. Už jenom tahle myšlenka donutila Harryho začít se smát ještě víc, až ho z toho bolet břicho a bránice. Po chvíli ho veškerý smích přešel, začal se nepříjemně potit a ruce se mu trochu třásly. Doufal, že to neznamená nic vážného. Než stihl zakřičet Snapeovo jméno, upadl do bezvědomí.

 

Bolela ho hlava a Potter se vedle v pokoji smál dobře už deset minut. Jednu chvíli si myslel, že se ten kluk zbláznil. Severus se začetl do knihy a přestal vnímat okolí. Když konečně odtrhl svůj zrak od stránek, tak se už dávno šeřilo a jeho napadlo, že by měl jít Pottera zkontrolovat. Nechtělo se mu. Celých šest let, co chodil ten kluk do Bradavic, se o něj musel starat a tahat jeho zadek z průšvihů. Měl předvídat, že Potter něco vyvede, když ho tu nechá samotného. Měl to předvídat, protože byl stejný jako jeho otec James. Byl arogantní a nevychovaný spratek, který si myslí, že mu celý svět leží u nohou. A paradoxně mu svět u nohou ležel, protože to byl Ten-Zatracený-Chlapec-Který-Přežil.

Ztěžka se zvedl z křesla a protáhl své ztuhlé tělo.

 

Sotva otevřel dveře do pokoje, kde Nebelvír ležel, věděl, že je něco moc špatně. Chlapec byl zalitý potem a celé tělo se mu třáslo jako v křečích.

„Pottere?" zkusil s ním zatřást, ale dosáhl pouze toho, že chlapec pouze vykřikl a vzepjal se jako divoký kůň.

„POTTERE!!!" tentokrát zařval, ale nemělo to účinek, jaký si myslel, že to mít bude. Harry začal řvát a kopal kolem sebe nohama. Nezbývalo nic jiného, než na něj zakleknout. Bál se, že by si mohl nějak vážně ublížit. Bylo to až neuvěřitelné, ale chlapec stále spal.

Snape si na něj obkročmo sedl a jednou rukou mu obě zápěstí přišpendlil nad hlavou a druhou rukou ho dost nešetrně proplesknul. Nebelvír prudce otevřel oči. Měl nepřítomný a dost vystrašený pohled.Nasadil mu brýle, které při tom zmítání spadly na polštář.

„Ne-nechte mě!" Harry se zajíkal a prudce trhal rukama, jak se snažil vyprostit ze sevření.

„Prosté děkuji, by postačilo," zavrčel lektvarista a slezl z chlapce. Otevřel šuplík u nočního stolku a vytáhl odtud uklidňující lektvar.

„Tohle vypijte, Pottere!" Nečekal, že by chlapec mohl odporovat, takže ho dost vyvedlo z míry, když Nebelvír slezl z postele a utekl z pokoje. Chvíli tam konsternovaně stál, ale pak se ho vydal hledat. Jindy by ho nechal, ať si jde kam chce, ale vzhledem k tomu, v jakém byl stavu, tak Severus cítil určitou zodpovědnost za jeho zdraví.

„Pottere, kde jste?" Nic. Ani hlásek. Začal systematicky prohledávat všechny pokoje. Čím víc se blížil na konec chodby, tím měl větší strach, že chlapec utekl ven na ulici. Jestli to udělal, tak už ho dávno má Voldemort. Sešel dolů a nahlédl do kuchyně. Už už chtěl odejít, když si všiml, že je skříňka pod dřezem pootevřená. Vrhnul se na ní jako chytač na zlatonku. Prudce otevřel dvířka a tam se krčil ten, kterého už dobře čtvrt hodiny hledal.

„Pottere, okamžitě vylezte!" Jeho hlas byl nesmlouvavý. Harry se natlačil ještě více do rohu a obtočil ruce okolo kolen. Ztrácel trpělivost. Ten spratek si tu s ním hraje jako by byl snad jeho strýček nebo co. Nikdy nebyl klidná povaha a nikdy neuměl lidem lichotit. Takže místo toho, aby mu říkal uklidňující slůvka, tak ho čapnul za límec a vytáhl ven na smyka. Kluk se bránil, jak mohl. Poškrábal profesora na pažích a dokonce se ho snažil i kousnout.

„A dost!" hodil Pottera dost tvrdě na zem, ten se začal pozpátku plazit ke zdi. Profesor ho chvíli upřeně pozoroval a pak si před něj sedl na paty.

„Pottere? Děje se něco?" Do jeho jindy tak racionální a chladné mysli se vloudily obavy. Ten kluk vypadal jako vystrašené divoké zvíře. Po spáncích mu tekl pot a kolena měl sedřená do krve, jak asi někde při útěku upadl.

„Nech mě, strýčku, já nic neudělal!" zavzlykal a přitáhl si nohy pevněji k tělu. Najednou celý ztuhl a začal se kývat ze strany na stranu, jak to Severus mohl vidět u čarodějů a čarodějek, které postihl autizmus. Když se chtěl přiblížit, začal na něj chlapec zuřivě syčet. Musel to být hadí jazyk, jen nechápal, proč na něj mluvil hadí řečí, když ví, že jí nemůže rozumět. A pak ho to udeřilo do očí.

Halucinace!!! Nečekal, že to začne tak brzy, ani by nemělo. Náhle viděl vysvětlení i proto, proč se Potter tak strašně potí, lektvar na neutralizaci jedu funguje. Jeho tělo se potem snaží vyloučit veškerý jed, který mu stihl pes vstříknout do krevního oběhu.

„Pottere, poznáváte mě?" snažil se, aby jeho hlas nezněl tak chladně jako jindy, ale moc mu to nešlo. Sakra, nikdo ho nikdy nepřipravoval na to, že bude uklidňovat sedmnáctiletého rozmazleného spratka, který trpí halucinacemi a momentálně si o něm zřejmě myslí, že je přerostlý had.    

8

Po půlhodině marného přemlouvání, že on mu neublíží, to vzdal. Došel ke stolu, kde si sedl a sledoval zmateného chlapce, který se okamžitě začal šacovat, jestli nemá hůlku. Severusovi došlo, že ji nechal nahoře v pokoji a rozhodně nepovažoval za dobrý nápad mu ji donést. Chvíli bylo ticho, a pak se místností opět rozléhaly zvuky, jako když začnete dráždit zmiji. Nebelvír prskal a syčel, chvílemi se zdálo, že se kroutí jako skutečný had.

„Harant!" zamumlal si sám pro sebe a začal rytmicky klepat nehty o stůl. Harry se zarazil uprostřed pohybu a upřeně sledoval Snapeovi prsty, jak se zvedají a vzápětí dopadají na povrch stolu. Byl jako zhypnotizovaný. Pak se pomalinku začal sunout k židli, aniž by spustil zrak z profesorových prstů. Pokaždé, když se jeho prsty zastavily, začal Harry nespokojeně syčet. Po čtyřech se chlapec doplazil až k jeho nohám, položil si dlaně na mužova stehna a naslouchal zvukům, které vydávaly prsty, když stále dokola narážely na dřevo.

„Pottere?" V těch černých očích se snad nikdy nezračilo tolik překvapení najednou. Založil si ruce na prsa a snažil se probodnout pohledem toho drzého spratka, který se mu opíral o nohy, jako nějaké domácí zvířátko. Odpovědí mu bylo nespokojené hrdelní zavrčení. Nebylo mu to příjemné, ale došlo mu, že pokud nechce, aby chlapec zase začal panikařit a schovávat se všude po domě, měl by začít něco dělat. Chytil ho za bradu a zadíval se mu do očí. Chtěl použít nitrozpyt, ale velice brzy zjistil, že ta zvláštní mlha, která mu zakrývá duhovky, odklání všechny jeho pokusy dostat se mu do hlavy a zjistit, co se v něm odehrává.

Ten dotyk měl na chlapce zvláštní vliv. Mlha v jeho očích zčernala a skrz ní probleskoval zřetelný strach z něčeho, o čem neměl Severus ani páru. A on nesnášel, když něco nevěděl.

Harry zakřičel, jako by mu někdo na tvář přitiskl rozžhavený pohrabáč. Jeho tělo se zmučeně třáslo a z očí mu tekly slzy. Začal se hryzat ho rukou, snad aby zastavil křik.

„No skvěle, jen se rozbreč. Celý život netoužím po ničem jiném, než abych tě, Pottere, mohl utěšovat," sarkasmus mu z úst prýštil, jako když vytryskne láva ze chřtánu sopky. Ta věta se zaryla do stěn místnosti a profesor mohl cítit, jak se mu do kalhot až bolestně zarývají Potterovi nehty, který se na něj upřeně díval s bolestí v očích. Jeho rty něco šeptaly, takže se musel nahnout, aby těm slovům porozuměl.

„Omlouvám se, omlouvám se," tato slova se evidentně stala Potterovou mantrou, protože je opakoval stále dokola.

„Za co se omlouváte, pane Pottere?" Nespustil z chlapce zrak, ten se najednou smotal do klubíčka a bolestně skučel.

„Ne!! Já už budu hodný, prosím!" Tohle už na něj bylo moc, nikdy si nezakládal na tom, aby byl oblíbený, spíš se snažil o úplný opak a dařilo se mu to, ale aby od něj někdo očekával ránu, to nestrpěl. Nikdy nebyl násilník, občas byl trochu přísný a tvrdý, ale násilník, to Potter přehnal. Proto ho chytnul za ruce a jedním prudkým trhnutím, ho postavil na nohy. Dřív, než se chlapec stihl opět složit na zem, ho popadl do náručí a odnášel ho zpátky do pokoje. Nutno podotknout, že Harry mu to neulehčoval, celou dobu vřískal a mlátil kolem sebe rukama. Tentokrát se mu podařilo profesora pokousat. Naštěstí ho od sebe odtrhl dřív, než mu stihl prokousnout kůži na krku. Jindy relativně krátká cesta, jim trvala poměrně dlouho. V pokoji hodil vzpouzejícího se chlapce do postele. Ač se mu to zdálo velice barbarské, kouzlem mu připoutal ruce a nohy k posteli a seslal na chlapce kouzlo, které ho uvedlo do hlubokého spánku.

„Že mě to nenapadlo už dřív." Prohrábl si rukou vlasy, hodil jeden nespokojený pohled na Pottera a odešel dočíst tu knihu, kterou četl těsně před tím, než se rozhodl jít toho kluka zkontrolovat.

 

Zasténal. Bolela ho hlava, dokonce ze zubů mu vystřelovala tupá bolest a měl pocit, že mu ruce někdo strčil do mixéru a zapnul ho naplno.

„Tohle, Pottere, vypijte, je to proti bolesti." Snape mu přitlačil k ústům lahvičku s lektvarem a počkal, až ho chlapec vypije.

„Uhm, pane? Co se stalo?" Vzpomínal si, že se vzbudil po útoku toho psa a že, když Snape odešel, zkroutilo se mu celé tělo jakoby v křeči.

„Měl jste halucinace," ozvalo se tvrdě z míst, kde Harry matně tušil židli.

Snažil se přikývnout na znamení, že chápe, ale tělo jako by ho neposlouchalo, proto raději řekl pouhé: „Aha."

Chtěl se posadit, ale něco mu v tom zabránilo.

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one