Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Bylo dvacátého července večer a téměř sedmnáctiletý Harry Potter by o sobě rozhodně nemohl říct, že se cítí šťastný. Vlastně se cítil dosti vyčerpaně a hlavně špinavě. Ono po dni stráveném zahradními pracemi se není ani čemu divit. Teď již měl konečně všechno hotové a mohl si jít odpočinout. Letos se svými příbuznými vycházel až překvapivě dobře. Měli jednoduchou dohodu, která jasně říkala, že když on bude udržovat dům a zahradu podle tetiných pokynů, potom dostane třikrát denně najíst a nebudou ho zamykat v pokoji. A musel uznat, že nehladový a moct si dojít kdykoliv na záchod byl vysloveně luxus. Ano, v Bradavicích dostával podstatně větší příděly jídla a na toalety směl chodit klidně o půlnoci, ale od jeho příbuzných to bylo velmi šlechetné gesto. I Dudley si z něj přestal dělat boxovací pytel pokaždé, když ho spatřil. Takže se všechno vyvíjelo až nad očekávání dobře. To, že mu občas vrazil Vernon pohlavek, bylo normální, kdyby tomu tak nebylo, myslel by si, že je strýček nemocný. Po téhle stránce by tyto prázdniny mohl označit známkou Nad očekávání, jediný důvod proč by je neoznačil známkou Vynikající byli přátelé. Miloval své přátele, ale letos jakoby na něj zapomněli, žádné dopisy, žádné sovy, žádné zprávy z Fénixova řádu, prostě nic. Uvažoval jestli v tom nemá svoje dlouhé prsty opět Dobby, ale bál se ho přivolat, aby neměl problémy se strýčkem a tetou. Nerad by přišel o jídlo, když si ho každý den, tak těžce odpracovává.

„Pottere, kde se zase flákáš?“ zahřměl strýčkův hlas z kuchyňského okna a to bylo znamení, že je čas se najíst. Dokonce s nimi mohl sedět u jednoho stolu, ale to si nebyl jistý zda to není jistý druh mučení. Koukat na stolovací návyky svého bratrance bylo obzvláště nechutné a dnes měli pečené kuře. Když v duchu srovnával Rona a Dudleyho, tak Ron u jídla oproti bratranci vypadal velice kultivovaně. A to už je co říct.

„Prase…“ zamumlal si pro sebe Harry a snažil se odtrhnout pohled od Dudleyho, kterému právě vystříkl z kuřete omastek a přistál uprostřed stolu, kde vytvořil veliký do žluta zbarvený flek.

„Říkal jsi něco Pottere?“ nakrabatila čelo teta.

„Ne,“

„Dobře. U sebe v pokoji máš připravený seznam prací na zítřek. A nezapomeň umýt nádobí.“ Připomněla mu jeho povinnosti. Nádobí umýval pouze tento týden, protože se jim porouchala myčka a v pátek by měl přijít opravář.

Ano, teto,“ s těmito slovy se zvedl od stolu a došel ke dřezu, kde začal smývat vše, co se tam za den nahromadilo. Bylo až neuvěřitelné kolik dokáže tato rodina umazat nádobí za den. Možná to bylo tím, že jeho bratranec přestal držet dietu, takže okamžitě nabral všechna ta kila zpět i z přídavkem.

Když se Harry vydal nahoru do svého pokoje nikdo si ho již nevšímal, takže se v klidu vysprchoval a zhroutil se na postel. Dnešek nebyl dobrý, v kostech cítil, že se něco blíží a že to rozhodně nebude nic pozitivního.


V noci ho vzbudilo hlasité bouchání na dveře a hysterický pláč tety Petúnie.

„Co se děje?“otevřel dveře a spatřil celou rodinu Dursleyových v pyžamech jak se třesou a v očích mají děs.

„T-tam,“ ukázal Dursley svým tlustým prstem pod schody. Teprve teď si Harry všiml, že se venku ozývají hlasité rány a vykřikovaná kouzla. Vřítil se do pokoje pro hůlku a schody téměř přeletěl. Sotva rozrazil dveře prolétlo mu nad hlavou kouzlo, které nevypadalo zrovna bezpečně. Po zběžném rozhlédnutí spatřil členy Řádu, kteří měli co dělat, aby zabránili těm pár smrtijedům ve vstupu do domu.

„Harry okamžitě jdi dovnitř,“ vykřikl kdosi v davu, podle hlasu poznal Remuse, který se právě snažil odzbrojit smrtijeda. „Slyšíš!?!“

Ne, že by byl hluchý, ale ani kdyby se ho snažili do domu vtlačit, tak by se tam nevrátil. Přeci se nebude schovávat, když jeho přátelé nastavují krky. Jak typicky Potterovské, že?

Nedělal si marné naděje, že z tohoto boje vyvázne bez zranění, ale že mu někdo rozřízne kouzlem nohu během prvních pár vteřin, to nečekal. Neváhal ani chvíli a skočil do víru boje. Na všechny strany vrhal jeho tolik oblíbené kouzlo Conjunctivitus, které zhoršovalo zrak a částečně zabránilo soupeřovi trefit cíl.

„Pane Pottere,“ ozvalo se v bezprostřední blízkosti za ním, „rád vás vidím.“

„Malfoy,“ zhnuseněji by toto jméno vyplivnout nemohl.

„Vidím, že jste se rozhodl připojit.“

„No jistě, přeci si nenechám ujít takovou švandu,“ ani Oscar Wilde by to nemohl říci více ironicky než teď mladičký Harry Potter, kterému se při pohledu na blonďatého Luciuse rozpoutal v očích učinění hurikán, který měl chuť ničit a zabíjet.

„Fulgur Vestis.“ vykřikl ten blonďatý démon a Harry měl co dělat, aby se vyhnul modrému blesku, který byl určen jeho maličkosti. Tohle si přeci nemůže nechat líbit. Než by se kdokoliv nadál bojovala tato dvojice nejzuřivěji ze všech. I když Harry nebyl v kouzlech dobrý jako Lucius, tak byl zase podstatně mrštnější. Když neznal proti kouzlo, tak jednoduše uhnul. Po chvilce celkem vyrovnaného boje se Nebelvírovi podařilo trefit protivníka kouzlem Levicorpus. Malfoy zuřil, taková hanba. Remus, který se k Harrymu prodral svázal smrtijeda pevnými lany a poté byl velice nešetrně shozen zpět na zem. Boj ustal. Chytili pouze tři smrtijedy zbytek se stihl přemístit. Žádní mrtví, na straně Řádu pár ošklivě zraněných, ale nic vážného.

„Harry, co tě to popadlo,“ spílal mu vlkodlak. Ovšem bylo to jako by mluvil do dubu a hodně dutého dubu, protože Harry byl zaujal úplně jinou věcí. Byl tam Snape. V očích měl divoký výraz, vlasy ještě mastnější než obvykle mu zavlály kolem hlavy pokaždé, když zafoukal větřík a levá paže mu krvácela, až to vypadalo, že zákonitě musí do dvou minut umřít, ale tohle všechno byly pouze detaily. Ten hlavní důvod proč na něj tak zíral byl, že on neměl masku. Prostě NEMĚL masku a svazoval SMRTIJEDA. Na chvíli ho zachvátily mrákotné stavy, jeho mozek pracoval na maximum a ať dělal, co dělal, pořád mu vycházel jeden a tentýž výsledek. Snape už není špeh. To je průšvih.

„…bych tě seřezal,“ dokončil monolog Remus a teprve pak si všiml, že se mu dostalo pozornosti asi jako padlému řadovému vojákovi v druhé světové .

„SNAPE???“ otočil se na něj Harry a zuřivě máchal prstem ve směru, kde stál lektvarista.

„Oh, jo Severus už pracuje pouze pro Řád,“ Remuse najednou strašně zaujali jeho nehty a věnoval jim neobvyklou péči.

„A že by jste se mi to obtěžovali říct? Ne, vy jste se vlastně neobtěžovali ani napsat dopis, protože přece toho blbečka Pottera nebudete informovat o něčem tak banálním jako je odhalení jediného špeha v řadách smrtijedů. Mimochodem řekneš mi alespoň, proč ten ku-klux-klan v černém zaútočil právě teď?“ Mladíkova levá nožka zuřivě dupala po čerstvě posekaném trávníku.

„No, myslíme si, že Ty-víš-kdo měl plán. Chtěl tě zajmout a počkat do tvých narozenin, aby na tobě jako na dospělém kouzelníkovi mohl provést rituál Soma Sucus,“ odvětil se stále upřeným pohledem na svoje nehty.

„No jistě Remusi, už od narození lidé okolo mě nedělají nic jiného, než že mi vysvětlují rituál Soma Sucus.“

„Pane Pottere, vaše inteligence je ještě mizivější než jsem si myslel, když jsme se na konci šestého ročníku loučili. Soma znamená tělo a Sucus je síla. Temný Pán chtěl tímto rituálem splynout s vaším tělem a sílou, nikoliv duší, protože to je pro něj něco malicherného a zbytečného. Ale když na vás tak koukám, tak by vás nebyla ani škoda,“ odvětil naprosto flegmaticky za Remuse profesor lektvarů a již beze slova vtiskl Harrymu do ruky lektvar a zmizel. Trochu mu to připomínalo hojivý lektvar, ale jistý si tím nebyl a když si na etiketě přečetl latinské „Pro usu interno[1]“, tak hlasitě zavyl, asi se bude muset naučit latinsky.

„Vypij to,“ poradil mu Remus a oba potom sledovali jak se chlapci postupně uzavírá zranění na noze a různé šrámy na tvářích a rukách.

„Hm, zvláštní,“ zamručel. „On mě neotrávil.“ S těmito slovy zmizel zpět do domu, kde našel své příbuzné třesoucí se na gauči jak u nich stojí Brumbál a snaží se je uklidnit.

„Pane řediteli?“

„ÁÁÁ Harry, to co jsi udělal od tebe bylo mimořádně Nebelvírské,“začal a než se Harry stihl nadmout pýchou dodal, „což ale neznamená, že to bylo i rozumné.“
Harrymu zahořely studem tváře. Omluvil se, to se přeci od něj jako od hrdiny očekává. Sklonit hlavu a omluvit se, když se to vyžaduje, mlčet když vám řeknou, aby jste mlčeli a zemřít, když vám řeknou TEĎ. Tak ho to Brumbál naučil a takový má být pro kouzelnický svět. Připadal si jako literární postava, která dělá přesně to, co jí autor poručí. Možná je na čase, aby se autorem stal on.




--------------------------------------------------------------------------------

[1] na vnitřní užití

„Odvést na ústředí?“

„Ano, Harry,“ řekl mu s vážnou tváří Remus, který ho odvedl zpět do pokoje a balil mu věci.

„Remusi... Hm... Jak bych to jenom řekl,“ hrál hloupého Nebelvír, „ÁÁÁ už vím, JÁ ten dům NENÁVIDÍM!“

„Já vím, ale musíš nás pochopit. U Dursleyů nemá cenu zůstávat, když ani zde nejsi zcela v bezpečí, a momentálně je na ústředí vždy nějaký plně kvalifikovaný kouzelník, který by tě dokázal ochránit, nemluvě o tom, že ten dům je pod Fideliovým zaklínadlem,“ Remus považoval debatu za uzavřenou, ovšem to by Harry nesměl být ten zpropadený Potter, který stejně jako jeho otec neví, kdy prostě má skončit a poddat se (jak by řekl jeden nejmenovaný profesor).

„Jo, to jsou možná dost pádné důvody, ale pro mě je můj důvod podstatně důležitější, takže opakuji, že nikam nejdu,“ dřepl si na svoji rozvrzanou postel.

„Přestaňte dělat scény, Pottere,“ ozvalo se ode dveří, kde štítivě krčil nos právě ten jeden nejmenovaný profesor a obhlížel si pokoj.

„Laskavě pojďte dolů, my na vás nebudeme čekat věčnost,“ zavrčel dosti znechuceně, načež si pod svůj Cicerovský nos zahuhlal cosi o pitomcích a Nebelvírech.


Harrymu musíme uznat, že se bránil skutečně statečně, ale bylo mu to platné jako mrtvému zimník. Proto teď stál v chodbě domu rodiny Blacků a zíral do dálky.

„Hodláte se konečně pohnout, Pottere? Jsou tu lidé, kteří by rádi prošli.“ Panebože už
zase ten otravný netopýr. Občas si říkám, zda jeho pra-pra-pra a tak dál dědeček nebyl nikdo jiný, než samotný římský císař Nero. Popis by se hodil. Tyran každým coulem. Harry beze slova rozpohyboval své drobné tělo a zmizel ve dveřích jeho ložnice.


„Harry, drahoušku,“zakřičela paní Weasleyová, sotva ho spatřila mezi dveřmi v kuchyni, a Harrymu byl uštědřen pohled do bujných prsou této dámy. Raději rychle odvrátil zrak.

„D-dobrý den,“ nastal všeobecný chaos. Všichni zrzci v této místnosti se snažili Harryho alespoň poplácat po zádech. Ovšem Hermiona byla originální, ta mu vlepila takovou mlaskavou pusu na tvář, až z toho Ron zčervenal. Harry nikdy nezjistil proč, ale Ron je poněkud konzervativní či staromódní v těchto věcech. Jednou před ním Hermiona řekla slovo penis a on se s ní týden nebavil a pokaždé, když ji spatřil, tak celý zrudnul.

Po dlouhé době bylo na ústředí opravdu živo. Tonksová se snažila celý večer přesvědčit Moodyho, aby se podíval svým okem a řekl jí, jakou barvu spodního prádla nosí Snape. Mundungus s dvojčaty se zašili do salonu naproti kuchyni, Severus Snape se snažil pohledem zabít vše, co se hýbalo, Molly se snažila, aby vše bylo dokonalé, a do toho všeho se Harry snažil z kamarádů vypáčit, co to mělo znamenat s tou poštou.

„Harry, my ti chtěli napsat, opravdu, ale v poslední době ministerstvo kontroluje sovy,“ vysvětlovala Ginny a urputně mávala svými dlouhými řasami. A v Harrym vzplálo podezření, že to mrkání mělo býti koketní. Už jenom při pomyšlení na to, že ho bude uhánět, se mu poněkud zarosilo čelo.

„Ehm, hm, aha,“ projevil se jako inteligentní člověk na úrovni, vymluvil se na únavu a zmizel. Jeho přátelé se mu snažili ještě něco říct, ale jejich pokusy byly marné.


Ráno bylo v pokoji ticho. Moc podezřelá věc. Jak to, že Ron nechrápe? Jakmile se jeho mozku dotkla tahle myšlenka, okamžitě se vzpružil do sedu a nasadil si brýle. Druhá postel ustlaná, ale on nikdy neviděl Rona, že by si stlal postel. Další věc, která ho udeřila do očí byl dopis položený na nočním stolku.


Milý Harry,
včera jsme ti nestihli říct, že tu nemůžeme zůstat. Já jedu s rodiči do Holandska a Ronovi přijede tetička. Sovy ti bohužel posílat nemůžeme, ale profesor Brumbál slíbil, že poslední týden prázdnin můžeme strávit s tebou v domě.

S láskou
Hermiona.

P.S: Drž se kamaráde. Ron


Co si budeme povídat, Harry nebyl nadšený. Představoval si, jak spolu se svými kamarády prožije zbytek léta a oslaví narozeniny, což se nestane. Oblékl se a sešel dolů do kuchyně, kde bylo mrtvolné ticho.

„Nechcete mi říct, že budu v tohle strašným domě sám?“ zeptal se sám sebe.

„Copak Pottere, bojíte se sám?“ zase ten posměšný tón a jeho napadla dost šílená myšlenka. Já budu v tomhle strašným domě sám se Snapem? No to snad ne!

„Nebojte se, Pottere, Brumbál vám tu nechal na ochranu toho prašivého vlkodlaka.“

„Dobré ráno Harry, dobré ráno Severusi,“ vtrhl do kuchyně již zmiňovaný Remus, odpovědí mu bylo dvojité vrčení.

„Ale no tak, když tu spolu budeme přes měsíc, měli bychom spolu vycházet,“ hodil významný pohled na Severuse a poté ho stočil na chlapce s vrabčím hnízdě na hlavě, oba se snažili zavraždit pohledem toho druhého.

„Jediné, co chci, je, aby se mi tenhle spratek nemotal pod nohama kamkoliv vejdu.“

„Severusi, já myslím, že za tebou Harry chodit skutečně nebude,“ Severus nesnášel, když ten vlkodlak nasadil výraz, který říkal, že on je totální idiot. Tím byla ranní debata uzavřena a Harry si v hlavě dokola opakoval, že bude trávit prázdniny s Remusem, což bylo skvělé, ale byl tu i Snape, což už tak skvělé nebylo. Chvíli pozoroval, jak Remus svádí boj s pánvičkou, která měla hrubě navrch. Nakonec se smiloval.

„Remusi, prosím tebe, pusť mě k tomu,“

„Ne Harry, to je dobrý.“ Nakonec byl šťastný, když si mohl sednout a mladík se začal činit.

Oba muži na něj koukali jako na zjevení.

„Kdo tě to naučil?“

„Remusi, dětství strávené u Dursleyů tě naučí víc než jenom vařit,“ pokrčil rameny a obracel slaninu.


Každý, kdo měl tu čest spatřit dům Blacků, by mohl dosvědčit, že to skutečně není malý dům, takže vyhýbat se Snapeovi by teoreticky mělo být velmi jednoduché. Ovšem teorie a praxe se někdy liší stejně jako noc a den nebo Nebelvír a Zmijozel.

„Pardon, pane,“ vyhekl Harry a snažil se nasadit lítostivý výraz.

„Pottere, nejsme tady ani první den a začínám si myslet, že Longbottom je oproti vám skutečně geniální!“ Snape stiskl ruce v pěst tak pevně, až mu začaly vystupovat žíly.
Ano, ten muž se měl proč zlobit, jen Harryho vždy zaráželo, jak dokáže člověka urazit s určitou grácií jemu vlastní. A vůbec, přece nemohl vědět, že tam ten netopýr stojí, i když asi nebyl nejlepší nápad prohánět se po domě na koštěti.


A každý den to bylo stejné. Harry ráno vstával dříve než ostatní a udělal snídani, Remus potom zmizel do svého pokoje a četl knihy o lykantropii a Snape se zašil do sklepa, kde měl místnost na přípravu lektvarů, pak se všichni sešli na oběd, který opět vařil Harry. K večeři si bral každý, co chtěl, většinou nic. Harry se prostě nudil a nebylo se čemu divit, proto podnikal věci, které Snapea vytáčely do nepříčetnosti. I když měl sto chutí milého Harryho popadnout a nařezat mu, tak to nikdy neudělal. A dny plynuly a najednou se červenec lámal na srpen a z Harryho se stal v kouzelnickém světě dospělým jedincem. Beru zpět, stal se dospělým jedincem v kouzelnickém světe, který očekává, že pro blaho všech zabije Pána Zla a, když to bude nutné, klidně sám zemře a nikdo se ho nebude ptát, jestli chce.

„Remusi?“

„Ano, Harry,“ zvedl hlavu od knihy a podíval se na mírně nervózního chlapce.

„Víš, zítra již budu oficiálně dospělý kouzelník a tak mě napadlo, že když budu už moci
legálně kouzlit, mohl by jsi mě začít učit.“

„Učit?“

„Abych se uměl ubránit. Ve třetím ročníku jsi byl perfektní profesor, tak víš, jak člověka něco naučit, prosím,“ musel ho přesvědčit, prostě musel. Sám se to nenaučí a ve škole na to nebude tolik času.

„A jak by sis to představoval?“ Remus byl zmaten.

„Víš, napadlo mě, že by jsi mě mohl naučit sem tam něco z černé magie,“ Raději se přikrčil, protože kdo ví, co dělají vlkodlaci, když jsou naštvaní, že?

„Harry, já chápu, že chceš být připravený, ale černou magii tě učit nebudu. Ne, že bych nechtěl, já chápu, že i ona je důležitá pro tvé přežití. Já tě jí ani učit nemůžu, všechna kouzla která umím z černé magie, jsem už dávno zapomněl. Ale Severus by tě mohl učit.“ V očích mu vzplály jiskry.

„No, to nebude nutný. Děkuju Remusi, já radši půjdu.“ To tak! Myslím, že bych byl mrtvý dřív, než by mě něco naučil.

Harry toto téma považoval za uzavřené. A možná, kdyby večer nesešel dolů do kuchyně a Remus nedostal ten hloupý nápad, tak by to i uzavřené téma bylo.

„Všecko nejlepší, Harry,“ poplácal ho silně po zádech Hagrid a podal mu zmačkanou krabici, kde tušil griliášové hrudky.

„Díky,“ vypotil ze sebe úsměv. Remus je mrtvý muž. Jak ho mohlo napadnout uspořádat oslavu? A když už jí uspořádal, tak měl zařídit, aby tu byla Hermiona a Ron a vůbec všichni Weasleyovi.

„Já pro tebe mám taky nějakou drobnost,“ usmál se vlídně Brumbál a Harry začal strhávat citrónově žlutý obal z něčeho, co byla určitě kniha.

„To..já…Děkuji vám, pane,“ Byl mu vděčný. Mohl tušit, že mu to Remus řekne. Držel v rukou nejspíš pěkně starou knihu o základech černé magie.

„Doufám, že jí budeš používat s rozvahou.“

„Jistě, pane,“přikývl a přitom si nemohl nevšimnout jaký úšklebek se usadil Snapeovi na tváři.

„Všechno nejlepší, Harry. Sirius a rodiče by na tebe byli tolik hrdí,“dostalo se mu laskavému obětí od Lupina a do ruky mu vtiskl krabičku, odkud vylovil řetízek s přívěškem zlatonky.

„Tohle dostal Sirius od Jamese ještě na škole. Nedávno jsem ho našel v Siriusově pokoji. Myslím, že by chtěl, abys ho nosil.“ Harry hlasitě popotáhl nosem a poděkoval. Byl to překrásný dárek.

„Gratuluji, Pottere,“ ozvalo se nakonec úsečně od lektvaristy, Harry se neobtěžoval poděkovat.

„Harry, Remus mi říkal, že by jsi se chtěl naučit více kouzel.“obrátil na sebe pozornost ředitel.

„Ano, pane, to bych chtěl.“

„Také mi řekl, že on není kompetentní, aby tě dokázal naučit něco z černé magie a doporučil mi profesora Snapea,“ pokračoval a cumlal jeden z citrónových dropsů, které vytahuje z kapsy hábitu. Kolikrát si Harry pomyslel, že ta kapsa je bezedná.

„Víte, pane, to nebude nut…“

„A proto jsem mluvil s profesorem Snapem,“nenechal ho dokončit větu,“Který souhlasil.“

„On souhlasil?“ vypadlo z Harryho dříve, než si to stačil promyslet.

„Tedy, víte, já jsem skutečně rád, že souhlasíte s tím, abych se učil černou magii, ale profesor Snape a já…To nebude dělat dobrotu.“

„Pane Pottere! Já jsem ochotný vás učit za předpokladů, že budete dělat to, co vám řeknu a nebudete odmlouvat. Pak bychom spolu mohli vycházet.“ S tímto proslovem odešel pryč. Ta slova dokonale otrávila Harryho mysl.

Budete dělat to, co vám řeknu... Bla bla bla…

„Ale hochu, já myslím, že nakonec zjistíš, že Severus dokáže být velice dobrý učitel a přítel.“

„Tím si nejsem jistý, pane řediteli.“



Druhý den Harry už od božího rána používal kouzla. Kouzlem se oblékl, zavázal si boty a dokonce se snažil i učesat, ale tak silné kouzlo ještě nikdo nevynalezl.

„Dobré ráno,“ přiskotačil do kuchyně. Úsměv mu po spatření Snapea zmizel hodně rychle.

„Pottere? Po snídani přijďte do salónu,“zavelel a zmizel.

„Panebože, to bude den.“

„Ale no tak, Harry, buď rád, že se ti snaží pomoct,“ poplácal ho Remus po zádech a dál se cpal toastem s marmeládou, který jako jediný uměli připravit oba muži.

„Nejsem si jistý, jestli bych měl být šťastný, že budu celý dny zavřený se Snapem v jedné místnosti a ještě budeme muset komunikovat. Když k tomu přičtu to, že ho musím na slovo poslouchat, tak se mi začíná dělat šoufl.“



Nesnídal, prostě nemohl. O Harrym Potterovi nikdo nemohl říct, že je srab a on to věděl, ale tentokrát jeho nitro svíraly obavy o sebe sama.

„Bože, zabije mě. Určitě mě zabije,“ šeptal si pořád dokola, zatímco stoupal do schodů k salónu. Nakonec sebral dostatek odvahy, aby vstoupil, a zůstal užasle stát na prahu dveří. To, co dřív byl přepychový salón, se momentálně změnilo na výcvikovou místnost. Nábytek byl odsunut ke zdi, Snape na něj evidentně seslal kouzlo proti poškození, protože byl obalen modrou bublinou. Krásný perský koberec, který jindy pokrýval podlahu, byl změněn na tenké žíněnky a celá místnost byla jaksi větší.

„Pottere, přestaňte tak hloupě civět a pojďte ke mně,“ No jistě, proč by mě nepopíchl již během první minuty.

„Postavte se sem,“ ukázal na kruh, který byl na jedné žíněnce.

„Začneme tím, že budeme trénovat kouzla, která byste již měl znát, i když nedělám si klamné naděje, že budete znát alespoň půlku.“ Ten člověk měl určité nadání naplnit místnost sarkasmem a ironií. Harry se necítil příjemně, vlastně se mu začalo dělat špatně od žaludku a kolena se mu klepala, jako by byla z rosolu. Jindy celkem opálená tvář ztratila všechnu barvu během chvíle, a to jenom kvůli tomu, že bude muset strávit den s tímto člověkem, který na něj bude vrhat kouzla. A Severus si toho samozřejmě všiml.

„Ale, ale…Slavný Harry Potter má strach.“ Sotva tohle vypustil profesor z úst, začal si Harry připadat jako lovená kořist, a to mu skutečně moc nepomohlo.

„Ehm..Za-začneme, pane?“ vykoktal ze sebe a posbíral zbytečky své odvahy, takže dokázal přinutit nohy ke klidu. Celou dobu, dokud nebyl čas na oběd, se Harry proklínal, kam se to zase nechal uvrtat. Létal z jedné strany místnosti na druhou, měl potlučená záda, protože i když tu žíněnky byly, tak to přeci jenom dost bolelo, jednou si musel vzít dokrvovací lektvar, po kterém ho nenechal Snape ani vydechnout a přitom to byl on, kdo na něj seslal sečné kouzlo. On Snapeovi udělal pouze monokl, který si profesor okamžitě vyléčil. A navíc mu ho udělal ještě omylem, takže žádná sláva.

„No myslím, Pottere, že toho máte dost,“ ušklíbl se profesor a začal si uhlazovat a oprašovat hábit. Nebyly na něm patrné žádné známky únavy, zato Harry byl propocený jako vrata od chlíva, vlasy se mu lepily k čelu a dýchal, jako by právě uběhl maratón.

„Ano, pane,“ byl rád, že je propuštěn a zrovna když se chytal kliky, že otevře dveře a konečně nebude muset dýchat stejný vzduch s tím mužem, nasadil tomu Snape korunu.

„Přesně ve čtyři hodiny vás tu znovu očekávám.“

„C-Cože???“ Ten muž ho dokonale šokoval.

„Rozhodl jsem se, že když se tolik toužíte naučit černou magii, tak byste měl ovládat nitrobranu,“ jeho jindy tak melodický hlas dostal nádech až masochistického potěšení.

„Ale pane, já s vámi nechci pokračovat v nitro…“

„Pan ředitel tím bude nadšen,“ prohodil ještě jakoby nic a proplachtil kolem značně zapáchajícího Harry.

„On snad není normální,“ zakroutil nevěřícně hlavou.

„Já to slyšel Pottere,“ ozvalo se úsečně zpod schodů.

„Sakra,“ Harry raději hodně rychle zaplul do svého pokoje. Sprchu si vysloveně užíval. Nechal vodu, aby laskala jeho zmožené tělo hodně dlouho. Konečně se cítil být čistý a schopný čelit Snapeovi u oběda. Dřív po schodech běhával, teď se plazil, jako by měl každou chvilku umřít. Po urputných bojích se svým tělem konečně doklopýtal do kuchyně, kde zasedl za stůl a Remus, který byl ode dneška jmenován vrchním kuchařem, protože jako jediný bude mít na vaření čas, před něj předložil cosi, co s velkou dávkou fantazie připomínalo hovězí vývar. Harry pojal podezření, že hovězí ta polévka viděla maximálně na obrázku, ale raději mlčel. Poživatelné to bylo, ale kdybyste se zeptali, jestli by si přidal, tak by radši jedl kořínky, než znovu tohle. Až teď si všiml, že tu chybí Snape a ani se nedivil. Kdyby on věděl, do čeho jde, tak by sem taky nechodil.

„Remusi, proč mi si to jídlo nevyčarujeme?“

„Harry, to jsi se musel učit ve čtvrtém ročníku. Určité věci prostě vyčarovat ani přeměnit nejdou. Kromě jídla třeba peníze,“ vřele mu to osvětlil a dál si četl Denního Věštce.

„Něco nového v kouzelnickém světe?“

„Ne... Akorát, jak jsme chytili Luciuse v Kvikálkově, tak byl propuštěn,“oznámil mu s naprosto lhostejným hlasem.

„Cože? Jak ho mohli propustit?“ Byl šokován, tak oni chytnou smrtijeda a všichni o něm ví, že je to smrtijed, ale stejně ho pustí.

„Někdo jako Lucius má konexe na tak vysokých postech v ministerstvu, že by mu prošlo všechno, i kdyby zabil Popletala, což by zase taková škoda nebyla. S tím se musíme smířit.“

„Remusi, děkuji za jídlo, já se jdu teď trochu vyspat.“ S vypětím všech sil se zvedl ze židle a pomalu se sunul ke dveřím. Chůze do schodů mu trvala deset minut, za každým schodem odpočíval. V pokoji si svléknul triko, svalil se na postel a usnul. Zdály se mu příšerné sny, vlastně to byly spíš takové útržky. Jednou seděl v místnosti úplně sám pouze se Snapem, který na něj křičel, jak je neschopný a že Temného Pána nikdy neporazí, a najednou se začaly barvy míchat a rozpíjet. Stál vedle muže, který maloval na plátno. Náhle poznal, že se jedná o Únos Persefony a ten malíř nebude nikdo jiný než Niccoló dell´ Abbate, který byl až podezřele podobný profesoru Snapeovi. Zase to rozpíjení barev a všechno zčernalo. Něco na té tmě Harryho děsilo. Možná to byl ten chlad, který jako by se vsakoval až do morku kostí, nebo to ticho, bylo až ohlušující, neslyšel ani vlastní dech.

Trhnutím se probudil a místností ještě dozníval jeho vlastní křik. Na schodech zaslechl dusot nohou a po chvíli k němu do pokoje vtrhl Remus.

„Proboha, co se děje?“

„Nic, jenom noční můra. Proboha kolik je hodin?“ Prudce se posadil až ho zabolely namožené svaly.

„Čtvrt na pět,“ řekl suše vlkodlak a zmizel. Panebože, panebože… Já meškám na nitrobranu se Snapem, to teda bude zážitek. Vyřítil se z pokoje a za běhu se snažil nandat si triko. Bylo to obtížné. Doběhl do salónu, kde už netrpělivě čekal profesor.

„Pottere, nejen, že jdete pozdě, ale ještě k tomu nejste oblečený?!?“ To bylo poprvé, co Harry viděl na jeho obličeji i jiné emoce než jenom vztek. Tvářil dost překvapeně, ale to se dá přičítat tomu, že tam vběhl s trikem, které si zrovna přetahoval přes hlavu.

„Omlouvám se pane, ale já jsem…“

„Mě to nezajímá. Sedněte si.“ Podle hlasu bylo jasné, že není radno tomu muži odporovat.

„Nebudu vám znovu vysvětlovat, co to nitrobrana je. Takže se připravte a snažte se mě vyhodit. Tři, dva, jedna…Legilimens.“

Zase připadal jako na horské dráze, ten pocit nesnášel. Před očima se mu začaly míhat vzpomínky. Jako když přetáčíte film a občas ho zastavíte v určitém momentě. Harry a Dudley jako malí kluci na zahradě. Harry je připoutaný ke stromu a Dudley po něm hází jablka.

Harry, jak se krčí v přístěnku a strýc na něj křičí, že je budižkničemu. Hermiona schovávající se na holčičích záchodcích před obřím trollem. Snape, který na něj křičí, že je stejný jako jeho otec. Voldemort nořící se na hřbitově z kotle a Cedrikovo bezvládné tělo ležící opodál.

„Pottere, vy se vůbec nesnažíte. Musíte se přestat soustředit na vzpomínky, musíte je potlačit.“ Se Snapem žádná z těch vzpomínek ani nezamávala, nebo to alespoň nedal nijak najevo. Naopak jeho pohled ještě více ztvrdl.

„Já se snažím,“ odsekl naštvaně Harry. Ten chlap si snad myslí, že to dělám naschvál. Je dost prudérní.

„Ne, vy se nesnažíte. Legilimens.“ Už zase mu listoval myslí jako velkou knihou.
Remus měnící se na vlkodlaka. Harryho první let na koštěti. Křik jeho matky a lhostejně pronesené Avada Kedavra. Mozkomoři, kteří mu chtějí vysát duši.

„Dost!!!“

„Soustřeďte se!“ zaječel nepříčetně profesor. Harrymu třeštila hlava a měl sucho v puse.

„Ale jak? Jak se mám soustředit, když mi před očima běhají ne zrovna veselé vzpomínky?“

„Snažte se mi podstrčit jiné, méně významné vzpomínky. Nenechte mě podívat se, na co chci. Legilimens!!!“
Snažil se, Merlin je mu svědkem, že se snažil, ale prostě to nešlo.

Profesor Quirrell, kterému zezadu z hlavy trčí Pán Zla. Lockhart, který mu odstranil všechny kosti v ruce. On a Ginny o Vánočních prázdninách, jak…Tak to ne, to vidět nemusí. Vzepřel se, ale profesor, protože je v podstatě osoba zvědavá, trochu přitlačil a vzpomínka pokračovala. On a Ginny o Vánočních prázdninách, jak se milují v chlapecké ložnici a dost si to užívají. V tu chvíli Harrymu problesklo hlavou „A do prdele.“ Vzpomínka skončila, ale profesor toto téma nechtěl nechat jenom tak, a proto pokračoval. Harrymu bylo jasný, že je to proto, aby se mu mohl vysmívat.
Harry jak stojí opřený o zeď a nechává se líbat mrzimorským páťákem. Profesor přestal útočit na jeho mysl.

„Pane Pottere, já jsem nevěděl, že…“

„Nebudeme se o tom bavit,“ uťal profesorovu jízlivou poznámku v půlce. Tenkrát to udělal jenom ze zvědavosti se slovy, zkusit se má všechno, a navíc ten páťák líbat moc neuměl. Nenadchlo ho to.

„Pojďte sem, Pottere, a posaďte se zády ke mě,“ vyzval ho Snape a celou dobu měl na tváři posměšný úšklebek, který jasně říkal, že tohle by od Nebelvírského prince nečekal a Harrymu bylo jasný, že tím mu dal eso do rukávu. Teď bude jenom čekat, při jaké příležitosti to, jakoby omylem, prohodí.
Poslušně si sedl na židli a Snape mu položil ruce na spánky.

„Teď vám předvedu, co to znamená, vyčistit si mysl,“ jeho sytý baryton se ještě prohloubil a Harryho to začalo uspávat.

„Pottere, spát můžete, kdy chcete, ale teď se soustřeďte.“

„Já se snažím.“ Cítil, jak z profesorových rukou vyzařuje teplo, a soustředil se jenom na ten pocit. Všechny myšlenky jakoby se mu vypařily z hlavy a on vnímal jenom ten příjemný dotyk. Náhle to všechno zmizelo a on zjistil, že Snape již stojí před ním, ruce založené na prsou a čeká až Harry otevře oči.

„Hm, takže tohle je vyčistit si mysl? To je dost příjemné,“ okamžitě se pro to nadchl.

„Ano, takhle vypadá vyčištěná mysl. Musíte si najít jiný způsob, jak toho docílit, já za vámi nebudu chodit každý večer a nebudu vám držet hlavu v dlaních,“zavrčel profesor.
Jak typické, že? Už, už chtěl Harry vykřiknout: Proč ne? No pak si uvědomil, jak hloupě by to vyznělo.

„Můžete jít,“

„Děkuji, pane.“



Věděl jsem, že nitrobrana přinese určitá rizika, ale že mě Snape hned na první hodině uvidí in flagranti, jak s holkou, tak i s klukem, to jsem nečekal. Bože, hlavně ať to nikomu neřekne.

Kdo očekával, že si Harry poslušně večer lehne do postýlky, vyčistí si mysl a usne, tak se pletl. Ano, do postýlky si lehnul a o vyčištění mysli se snažil taky, jenže nějak se mu nedařilo najít si jiný způsob. Jak tak přemýšlel, tak se mu začaly klížit oči, udělal jedinou věc, kterou udělat mohl, prostě usnul.


Ráno bylo krušné. Všechny svaly, které si včera namohl, dnes bolely, jako by ho při každém pohybu někdo mlátil velkou dřevěnou palicí. Tajně se modlil, aby ho Snape začal učit nová kouzla, která by dneska pouze zkoušel. Jeho modlitby byly zbytečné, možná ho Bůh nevyslechl, protože byl ateista, kdo ví?

„Pane Pottere, vy jste se uráčil dostavit?“ naoko se podivil profesor a nechal do svého hlasu vniknout velkou dávku sarkasmu. Ne, nebylo mu ho líto, ani v tom nejhlubším koutě jeho srdce mu ho nebylo líto. A proč taky jo? Vypadal sice, jako by po něm přeběhlo stádo hipogryfů, ale pořád to byl v jeho očích ten rozmazlený spratek, který na každého hrál divadlo, jak byl celý život týraný. Na tohle neměl Severus žaludek, navíc to byl syn Jamese Pottera, a aby toho nebylo málo, tak ještě Nebelvír. Kombinace, která ho nutila pokaždé, když ho zahlédl byť koutkem oka, pevně stisknout zuby a opakovat si pořád dokola, že je to jediná šance na porážku Temného Pána.

„Nestůjte tam, jako kdyby na vás někdo uvalil svazovací kouzlo,“ vyštěkl, aby se nějak uklidnil a Harry se vydal doprostřed místnosti na značku, kde bylo jeho místo. Při každém kroku se mu tvář zkřivila bolestí a Severus si, i přes veškerou dětinskost, kterou ta věta vyjadřovala, pomyslel „Dobře ti tak!“

„Pane, dneska už budete probírat černou magii?“ z očí mu čišela naděje na lepší zítřejší ráno.

„Ne!“ Ten je tvrdý jak betonový polobotky.

„Myslíte si, že všechna útočná a obranná kouzla, která jste se měl naučit za šest let, přejdeme za jeden den? Jste naivní ještě více, než jsem se domníval,“ na tváři se mu usadil úšklebek, který sliboval, že to nebude procházka růžovou zahradou.

„Ale, pane. Já myslel…“

„Ticho! Jestli chcete kňourat, tak jste měl jít za tím vlkodlakem, ne za mnou.“


Bylo to utrpení. Bylo to snad ještě horší než včera. Ano, sice si ze včerejška zapamatoval hodně kouzel. Taky aby ne, když mu většina z nich způsobila nějakou újmu na zdraví nebo alespoň krásný let přes místnost, po kterém hned následoval tvrdý pád. Jenže ráno se nenasnídal, protože Remusova spálená slanina a téměř syrová vejce se nedala pozřít a navíc byl unavený.

„Pottere, kdybyste se alespoň nepatrnou částí soustředil na kouzlení tak, jako jste se soustředil na toho vašeho mrzimorského přítele, tak bych vám byl neskutečně vděčný.“

„Tohle mi prostě budete dávat sežrat, že jo? Dělá vám to potěšení?“ Byl nasupený, protože mu nic nešlo, všechno ho bolelo a byl v místnosti s chlapem, kterého nesnáší.

„Važte slova, pane Pottere.“ No, v určitém smyslu slova z toho měl zvracené potěšení, kdo by neměl?

„No, tak jsem se líbal s klukem, bože. Co mi uděláte? Dáte mi školní trest? Do mého osobního života vám je kulový.“ Bojovně zvedl bradu a blýsklo se mu v očích. Ruply mu nervy. Jestli mu hodlá tohle přehazovat pokaždé, když mu něco nepůjde, tak mu jednoho krásného dne ten orlí nos zlomí. Profesor neopověděl, jen se zašklebil a použil na něj slabé bleskové kouzlo. Než Harry stihl vyslovit první hlásku štítového kouzla, letěl přes místnost a na hrudi měl popáleninu velikosti vejce.

„Příště si snad rozmyslíte, jak se mnou budete mluvit, pane Pottere.“ Zavířil pláštěm a odešel.

Bylo mu to líto. Tedy ne toho, jak se ke Snapeovi zachoval, ale toho, že teď mu v triku zela obří díra a on nevěděl, jak ji spravit. Reparo na tohle evidentně nefungovalo, navíc to bolelo jako čert a jediná hojivá mast široko daleko trůnila u Snapea a toho se nezeptá, ani kdyby mu platili.


V kuchyni ho čekalo skutečně překvapení. Stůl byl plný jídla, které vonělo a dokonce vypadalo velice lákavě. Jediné, co mu tento dojem kazilo, byla přítomnost Snapea, kterého se bohužel ještě měsíc neměl zbavit. Rychle se posadil za stůl, aby jeho přítel nespatřil popáleninu na břiše.

„Remusi, ty jsi našel nějakou kuchařku, které rozumíš?“

„Ne, Harry. Jen jsem poprosil Brumbála, jestli by nám nepůjčil zpět Kráturu, aby nám vařil. No, byl tak štědrý, že Kráturu nechal na hradě a poslal Sunny, která je podstatně vychovanější a hlavně umí vařit,“odvětil poněkud pochmurně. Už ráno se Harrymu zdálo, že není úplně v pořádku.

„Děje se něco?“ Jeho zájem byl opravdový a, i když stále měl vztek na toho netopýra, tak si ho nechtěl vylévat na Lupinovi.

„Dnes je úplněk.“

„Och, to je mi líto, Remusi. A kde budeš?“ Jeho nitro zachvátila panika, že Remus odejde někam pryč a on tu bude jenom s tím tyranem.

„V Bradavicích. Albus mi tam připravil speciální místnost a Poppy mě bude moci kontrolovat,“

„A k-kdy se vrátíš?“ Styděl se za svoje zadrhnutí, ale nechtěl tu být sám, prostě nechtěl.

„Snad za tři dny, ale znáš Poppy, dokud si nebude jistá, že jí nepotřebuji za zadkem, tak mě nepustí,“ usmál se a na chvíli zase vypadal na svůj věk. Zbytek jídla proběhl v tichosti. Harry se vyhýbal pohledem Snapeovi, ten zase vypadal, jako by mu byl celý svět ukradený, a Remus se po rozhovoru stáhl do sebe a tvářil se, že tam ani není.


Co by se stalo, kdyby na nitrobranu nešel? Snape by zuřil, to nepochybně, ale co když uvidí ještě nějaké momenty z jeho sexuálního života? Třeba to, jak se vyspal v famfrpálové šatně se Susan? Ruměnec mu zalil tváře. Až teď si uvědomil, jak je to všechno strašně ponižující. Jeho nenáviděný profesor zná jeho sexuální život líp, než kdokoliv jiný.

Raději na to přestal co nejrychleji myslet a zaplul do salónu.

První, co ho překvapilo, bylo to, že Snape seděl na zemi. Nikdy si neuměl tohoto muže, který vystupoval s elegancí a grácií, představit, jak sedí na zemi.

„Posaďte se naproti mně.“ Byl to spíš takový povel než zdvořilostní oznámení.

„Uvolněte se a dýchejte zhluboka, ale nezavírejte oči. Napadlo mě, že když nejste schopen sám pochopit, na jakém principu funguje nitrobrana, tak vám to ukážu,“ pronesl to tónem, který Harryho jasně označoval za malé a neschopné děcko.

„To nebude p…“

„Já jsem tady ten, co bude rozhodovat, jestli to je potřeba nebo není,“ z toho chlapa čišela nevraživost. Harrymu se zježily chloupky na zátylku.

Chvíli se v místnosti ozývalo pouze chlapcovo hluboké dýchání. Dívat se Snapeovi tak dlouho do očí bylo téměř neúnosné. A zrovna, když chtěl Harry uhnout pohledem, ucítil, jak se mu do myšlenek pomalu vplížilo něco jiného. Něco, co by tam správně být nemělo. Nebylo to nepříjemné, jen nezvyklé a trochu ho to znervózňovalo. Rozlézalo se to jako parazit do všech koutů a zákoutí jeho mysli. Bylo to, jako když nalijete vodu na písek. Okamžitě se vsákne a obalí každé zrníčko písku, které po cestě potká a přesně tak to bylo i s Harrym a se Snapem. Profesor mu doslova obalil každou myšlenku a každou vzpomínku, dokud mu v mysli nezůstalo nic, čeho by se svojí přítomností nedotkl. A najednou na něj zevnitř něco zaútočilo. Část profesorovy mysli začala napadat jeho vzpomínky a před očima se mu zase vytvořila ta šňůra nekonečného filmu, ale než stihl spatřit svou třetí vzpomínku, ta další část cizí mysli ukázala Harrymu, jak vylovit z paměti nedůležité vzpomínky, které nic neprozrazují a jsou absolutně nevinné. Bylo to vlastně jednoduché. Prakticky celou dobu se snažil o něco jiného a teď zjistil, že je to jednoduché stejně jako rozpoznat zimu a léto.
Snape se pomalu začal z jeho mysli stahovat a když bylo po všem, připadal si jako by z něj servali šaty a postavili ho na pranýř. Byl najednou tak zranitelný.

„Já... to bylo… jak jste to udělal? Chránil jste moji mysl, ale zároveň jste na ni útočil,“ zajíkal se vzrušením.

„To je nejvyšší forma nitrobrany a nitrozpytu. Tu se vy, Pottere, učit nebudete,“ prohodil, jako by se bavil o počasí, a vyšvihl se na nohy.

„A proč ne?“

„Vy budete rád, když se naučíte to, co jsem vám teď ukázal. Postavte se. Teď vám vniknu do mysli normální způsobem a vy se budete snažit nastrčit mi vzpomínky. Legilimens!“

Jeho počáteční nadšení z něj hodně rychle opadlo. Z těch desítek vzpomínek, které Snape viděl, se Harrymu podařilo nastrčit dvě. Jednu z doby, když byl ještě hodně malý a maloval si ve svém přístěnku, a druhou z třetího ročníku na jednu z hodin
Věštění. Snape měl pravdu. Nebylo to snadné a jak si myslel, že už tomu rozumí, tak to se šeredně mýlil. Sotva Snape opustil jeho mysl, tak tápal. Netušil jak je možné, že mu to s profesorovou přítomností v hlavě připadalo tak primitivní. Cítil se jako méněcenný jedinec, kterému musí zavazovat tkaničky u bot.

„Pro dnešek to stačí, Pottere,“ zavrčel. Značně otráven, že ten kluk nedělá tak velké pokroky, jak si myslel, že dělat bude.

„Ano, pane.“

„Pottere? Už jste přišel na způsob, jak si pročistit mysl?“ Váhal. Co mu má odpovědět? Nakonec se rozhodl pro pravdu.

„Ne, pane. Bohužel mě nic nenapadá,“ pokrčil bezradně rameny a chtěl pokračovat v cestě ke dveřím.

„Vraťte se a sedněte si,“ ukázal svým dlouhým ukazováčkem na jednu z židlí a Harrymu se nepatřičně zatetelil kousíček srdce blahem.

„Och,“ splynulo mu ze rtů a rozpohyboval se směrem k židli. Při sedání trochu usykl, protože popálenina z dopoledního cvičení byla hodně citlivá, což mu ale vzhledem k situaci vůbec nevadilo. Prostě jenom chtěl zase cítit to nebetyčně příjemné teplo, které sálalo z dlaní jeho profesora.


Asi se zbláznil a měl halucinace nebo co. Severus sarkastický Snape mu dal hojivou mast, no dal. Jak se to vezme. Na konci hodiny nitrobrany mu prostě řekl, že nehodlá to jeho skuhrání poslouchat celé dny a z kapsy vyndal nádobku s hojivou mastí.
Samozřejmě, že poté k tomu dodal alespoň dalších pět ironických poznámek nad jeho neschopností ovládat své emoce, ale to už šlo mimo něj. Ten kalíšek pro něj momentálně znamenal středobod vesmíru.


„Harry?“ Pootevřely se dveře a tam stál Remus s kufrem.

„Pojď dál Remusi,“ rychle schoval hojivou mast pod polštář a na tváři vynutil cosi, co se mělo nejspíš podobat úsměvu.

„Přišel jsem ti jenom říct, že už odcházím. Kdyby jsi cokoliv potřeboval, tak stačí poslat vzkaz letaxem,“ věnoval mu krátké objetí a měl se hned zase k odchodu.

„Ehm, Remusi. Já…Vrátíš se brzo?“ Bylo mu jasné, že jakmile Remus odejde, tak
Snape na něj uvalí embargo. Třeba mu zakáže vycházet z pokoje nebo ho zavře do salónu a bude se mu probírat hlavou tak dlouho, dokud se nezhroutí. To mohl rovnou zůstat u Dursleyů.

„Nevím, kdy se vrátím, ale věřím, že to tu zvládneš,“ naposledy ho popleskal po rameni a odešel. Harry propadl depresi. To je konec.


Ráno vstal a, jak nejtišeji dokázal, se plížil dolů do kuchyně. Za dveřmi se zastavil a chvíli poslouchal, jestli neuslyší třeba cinkání příboru nebo něco jiného.

„Pane Pottere, můžu vědět, co to tu děláte?“ Prudce sebou škubnul a zrak mu padl na profesora lektvarů, který tam jenom tak stál se zvednutým levým obočím a pohledem, jenž zabijí na potkání.

„Ehm, D-dobré r-ráno, profesore,“ Snapea jako by už najednou nezajímalo, co tu dělal. Prostě prošel do kuchyně a usadil se za stůl. Harry ho ostražitě následoval.

„Dobré ráno, pane. Co pro vás Sunny může udělat?“ vedle židle, na které seděl profesor, se přemístila skřítka. Byla o něco menší než Dobby a její oblečení se hodně podobalo dětské bílé košilce. Harry se pouze dohadoval, že ten vybledlý obrázek na prsou skřítky byla dřív smějící se jahoda.

„Přines nám snídani,“ zavelel Snape hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Jako by snad ta nebohá skřítka měla právo odporovat, pomyslel si Harry a dál urputně zkoumal desku dřevěného stolu. Než si stihl do paměti dostatečně vrýt každý detail a každý letopočet, přemístila se skřítka zpět. Musel obdivovat její zručnost. Na jedné ruce jí až nebezpečně balancoval tác s jídlem, zatímco na druhé ruce vyvažovala talíře se skleničkami a příborem.

Když už se zdálo, že zákon přitažlivosti přeci jenom překoná skřítčinu snahu, Harry se natáhl a malé Sunny odebral tác s jídlem, který položil na stůl.

„Děkujeme Sunny. Jenom to tu polož, my už se obsloužíme sami,“ věnoval jí vřelý úsměv, který Sunny obdarovala pohledem plným zděšení.

„Pane... To ale...“ zakoktávala se a oči se jí začaly zaplňovat slzami.

„Sunny nebýt dobrá skřítka? Sunny udělala něco špatně?“ nervózně se tahala za uši a kroutila hlavou, takže slzy se rozstřikovaly na všechny strany.

„Ne, Sunny, ty jsi moc dobrá skřítka. Hlavně si neubližuj,“ přikázal jí, poučen z krizových let, kdy to samé předváděl Dobby.

„Dobby říkal, že jste zvláštní,“ popotáhla tím svým velkým nosem a s typickým PUF! zmizela.

„Hm, nejsem si jistý, jestli to měla být pochvala nebo ne,“zamručel a položil talíř před sebe a před Snapea.

„Pottere, jste dojemný. Vy jste dokázal dohnat tu skřítku k slzám. To nedokázal ani Lucius Malfoy svými tresty,“ ozvalo se sarkasticky od naproti sedícího muže.

„Já se k nim snažím chovat jako k živé bytosti, kdežto vy a vám podobní je berete pouze jako sluhy,“ pronesl odvážně, ale zrak od stolu nezvedl.

„Pottere, možná vám to ještě nikdo neřekl, ale oni jsou sluhové,“ zavrčel profesor a Harry mohl ve svém zorném poli spatřit, jak se profesorovy ruce natahovaly po příboru.
Ten chlap ho prostě chtěl naštvat. A dařilo se mu to.

„A vám možná nikdy nikdo neřekl, co to je soucit a nebo být na někoho milý,“ Bože, ten čas strávený se Snapem na něm začal zanechávat následky. Ironie přeci není jeho vlastnost.

Neodpověděl, takže Harry tento rozhovor považoval za uzavřený. Systematicky si natíral jahodovou marmeládu na toast a dělal, že tam profesor není, bylo to tak snadnější pro obě zúčastněné strany, co si taky máte povídat s takovým starým mrzoutem.

„Pokud jste dojedl, tak bychom se mohli přesunout do salónu,“ pronesl o značnou chvíli později jeho „nadřízený“.


A šlo to zase dokola. Sotva se postavil na svojí značku, ozvalo se velice zřetelné Legilimens a on si mohl prohlédnout své vzpomínky z dětství nebo ze školy, na které nebyl zrovna dvakrát pyšný. A pokud se ptáte, tak ano. I na tu vzpomínku se Susan ve famfrpálové šatně došlo. Takto zahanbeně se Harry ještě nikdy necítil. A Snape ho potupil ještě víc, protože jeho obočí vylétlo vzhůru závratnou rychlostí a ústa se roztáhla do podivného šklebu, který hned v zápětí identifikoval jako úsměv. Už nikdy nechce vidět Snapea usmívat se. Bylo to poprvé a snad i naposledy. Úplně živě mohl vidět, co si ten bídák myslí. Určitě něco o tom, že takové top star leze do postele každá a že jeho mínění o něm kleslo ještě hlouběji, protože si nemyslel, že kvůli sexu skočí po každé, která se kolem mihne.

„Neřekl bych to takto neohrabaně, ale pointa je v podstatě stejná,“ v Harrym zatrnulo. On mi prohlíží myšlenky, zatímco se tu snažím posbírat zbytky své hrdosti?

„A vy jste to ani nezaregistroval. To bude další věc, kterou se budete muset naučit.

Když vám někdo nahlíží do myšlenek, tak mu stačí oční kontakt pouze na vteřinu, a pak už mu zbývá pouze naslouchat. Tohle je velice nenápadný zákrok, velmi ztěžka se učí toto vycítit, ale vy se to naučíte, i kdybych měl vypustit duši.“ Harry měl sto chutí říct, že tu duši spíš vypustí on, ale dalších komentářů se raději zdržel.

„Připravte se. Legilimens!“ Snape nebyl jemný v žádném ohledu. Drancoval jeho mysl jako nájezdní kočovníci a na světlo vytahoval ty nejvíce bolestivé vzpomínky. Zelené světlo, křik ženy, temným hlasem pronesená kletba. Pláč dítěte…

Vykřikl kouzlo a vzápětí se oba dva sbírali ze země.

„Pottere, máte mi nastrkovat vzpomínky, ne na mě útočit. Znovu. Legilimens!“ Profesor ho nenechal ani pořádně nadechnout.

Mozkomoři. Sirius jak padá za závěs a Bellatrix se směje.

A pak ho to napadlo, najednou se to vynořilo. Snažil se přestat vnímat jednotlivé myšlenky a jejich význam a soustředil se pouze na jednu jedinou, kterou viděl jako mlžný opar minulosti, která postupně začala nabírat na zřetelnosti a opravdovosti.

Školní pozemky. James, Sirius, Lupin, Petr a Lily stojí kolem jednoho chlapce s mastnými vlasy. Po chvíli se zvedá do vzduchu za kotník a všechny přítomné obdaří pohledem na jeho kostnatý zadek v sepraných spodkách…

„A DOST!!!“ zařičel nepříčetně profesor a velice rychlými kroky se hrnul k Harrymu.

Chytil ho pod krkem za triko a přitáhl si ho k obličeji na vzdálenost pěti centimetrů. Nebelvír hlasitě polkl a srdce bilo jako na poplach. Snape zbrunátněl a chvíli zavíral a otvíral pusu, načež ho pustil a se supěním odešel pryč.

Přehnal to. Věděl, že to přehnal, ale i přes toto uvědomění se v něm začal rozlévat pocit spokojenosti. Konečně pochopil, jak nastrčit vzpomínku, a tentokrát si byl jistý, že příště nezaváhá. Mohl si vybrat i jinou než tuhle, ale on v té chvíli chtěl tomu muži tak moc ublížit.

A věděl, že to podařilo. Celkový dojem kazil pouze fakt, že z toho neměl radost. Byl spokojený, že už zvládl kousek nitrobrany, ale jinak ho v mysli kousaly výčitky svědomí a podle všeho nehodlaly přestat. Nevěděl, jak se omluví, ani kdy, ale věděl, že to bude muset udělat. Ne proto, aby profesor pochopil, že není žádný rozmazlený spratek, to mu už nikdo neodpáře, ale proto, aby měl klid on sám.


Na oběd se profesor nedostavil. Harry byl rád, že ho nemusí vidět tak brzy, i když odpoledne se tomu nevyhne. Po obědě se rozhodl, že si zkusí přečíst alespoň něco v té knize od Brumbála a, jak to tak bývá u takto pilných studentů, nad tou knihou regulérně usnul.

Vzbudilo ho až třísknutí dveří, následované velice hlasitým: „POTTERE!!!“

Chvíli si myslel, že je zpátky u Dursleyů a strýček na něj volá, ať kouká vstávat, že mám plno práce. Pak mu došlo, že ten hlas nepatřil jeho strýci a ten pokoj byl úplně jiný, než jaký měl v Zobí ulici.

„Pane?“ zamžoural na postavu stojící u postele.

„Pottere, vidím, že jste s snažil studovat. Dnešní výcvik nebude, musím odejít, vrátím se večer.“ Bylo to velice strohé a jeho pohled jasně říkal, že by na něj neměl nějakou dobu mluvit, proto pouze přikývl. Pokojem prolétl závan větru, když za odcházejícím profesorem zavlál hábit, a byl pryč.
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4510"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one