Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

Varování: 18+

Byl čtvrtek večer a Harry se plížil po chodbách hradu pod neviditelným pláštěm. Byl navštívit Hagrida, což mu samo o sobě nezabralo tolik času, prohodil s ním jen pár slov a téměř si vylámal zuby o jeho griliášové hrudky, na které je Hagrid velice pyšný, zatím nikdo neměl to srdce mu říct, že to je nepoživatelné. Ovšem při cestě do hradu ho přemohla nutkavá potřeba jít se projít kolem jezera, takže se nikdo nemůže divit, že vrátit se na kolej prostě do večerky nestihl.

 

Harry byl právě natisklý na kamenné stěně a čekal až kolem něj provlaje učitel lektvarů. Už se chtěl odlepit a pokračovat v cestě v domnění, že si ho profesor nevšiml. To by ale nesměl být Snape, který pro Harryho z neznámého důvodu vycítí, že je někde blízko. Možná proto mladík nebyl ani moc překvapený, když přítmí chodby protrhl sytý baryton.

„Ale, ale…Kdopak se nám to tu potuluje po chodbách hodinu po večerce a v neviditelném plášti?" zazněla jízlivá otázka z těch až nepřirozeně býlích rtů, načež z Harryho strhl plášť po jeho otci.

„Já…Omlouvám se pane, nějak jsem zapomněl na čas." sklopil mladý Nebelvír zrak ke svým odraným botám.

„Mě nezajímají vaše výmluvy, pane Pottere. Strhávám Nebelvíru deset bodů a teď mi zmizte z očí." zasyčel ten, Harrym, tolik nenáviděný člověk. Jak přikázal, tak Harry učinil a skryl se pod neviditelný plášť. Profesor lektvarů, tak mohl již pouze slyšet, jak se chodbou rozléhají rychlé kroky.

 

„No kde jsi byl, začínala jsme o tebe mít starost." vrhla se na něj Hermiona sotva prošel obrazem do společenské místnosti.

„Klid, zdržel jsem se u Hagrida. Mimochodem přišel jsem o deset bodů, teď mě chytnul Snape." prohodil jakoby nic a plynule pokračoval do ložnice, teď potřeboval spánek jako sůl.

„A kam si myslíš, že jdeš?" křikla Hermiona a přes celou místnost po něm mrštila učebnici lektvarů.

„Zítra máme odevzdávat úkol z lektvarů a ty nemáš ani čárku." pozvedla povýšeně hlavu, načež to v Nebelvírovi vzkypělo.
"A ani nic psát nebudu, já nejsem malý dítě Hermiono, umím se o sebe postarat sám. Přestaň mi říkat, co mám dělat."

„Ale…"

„Žádný ale, je jenom moje věc, jestli to budu psát nebo ne a já se rozhod, že to tuplem nenapíšu." odsekl a zmizel za dveřmi ložnice, kde již napjatě čekal Ron s klukama, kteří samozřejmě tohle nemohli přeslechnout.

„Fííha." vyvalil oči Ron a plesknul Harryho po zádech s uznalým pokýváním hlavy.

„To bylo dobrý, akorát tě nechci vidět zítra na lektvarech. Snape si na tobě smlsne." zahlaholil Dean Thomas zpod deky.

„Jo." těžce si povzdechl hrdina kouzelnického světa a zalezl do postele.

 

Druhý den už od rána měl Ron a Harry poněkud rozběháno a nutně podotknout, že to byla Ronova vina, kdyby se ráno nenacpával na snídani do poslední chvíle, tak by teď nemuseli běžet jako šílení dolů do sklepení na dvouhodinovku lektvarů, stejně už šli o pět minut pozdě, ale Snape není radno rozčilovat ještě víc, než je nutné. Do třídy vtrhli jako hurikán, div profesorovi nevyrazili zuby o dveře. No i když o ten velký nos by se spolehlivě zastavili.

Profesor nehnul ani brvou, pomalu zavřel dveře, počkal až se hoši usadí a hlasem ledovějším než kra pronesl: „Pan Potter a pan Weasley, jako obvykle. Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za pozdní příchod a neukázněný vstup do třídy."

„Ale to.." začal ryšavý chlapec protestovat.

„Za každého dvacet bodů, pane Weasley. Zda se vám to snad málo?" pozdvihl jedno obočí a rty zkroutil do nepřívětivého šklebu.

„Ne, pane." řekl Ron a uši mu zčervenali od vzteku.

„Hajzl jeden." špitl směrem k Harrymu.

„Ostatně jako vždycky." vrátil mu to kamarád a oba svorně šli pro přísady do zvětšovacího dryáku.

 

Hodina probíhala v zajetých kolejích, které se za posledních pět let Harryho studia nijak nezměnili. Neville se klepal jako ratlík, kdykoliv o něj Snape zavadil byť pouze koutkem oka a Draco se snažil trefovat výbušnými přísadami do Harryho kotlíku. Drobná změna nastala pouze v tom, že se s ním Hermiona nebavila, takže mu neměl kdo radit, když byl s postupem v koncích, což se stalo právě teď.

„Rone? Myslíš, že jsem teď měl míchat pětkrát po a nebo proti směru hodinových ručiček?" zasyčel Nebelvír koutkem úst. Odpovědí mu bylo zoufalé pokrčení ramen.

Po chvíli zuřivého míchání se Harrymu z kotlíku vyvalil černý dým a zahalil je od hlavy až k patě, takže si neviděli ani na špičku vlastního nosu. Odněkud za nimi se ozvalo úsečné: „Evanesco." a dým i lektvar zmizeli.

„Pottere, výborně dnes jste předčil i pana Longbottoma. Očekávám, že dnes večer o osmé hodině budete u mě v kabinetu, aby jste si tento lektvar dodělal. Odebírám Nebelvíru deset bodů za neschopnost." podíval se na rozzuřeného chlapce a pokračoval ke katedře.

„Měli by jste být všichni již hotovy, nalijte své vzorky do lahviček a i s esejí, kterou jste dostali za domácí úkol, mi to přinesete ke katedře." po těchto slovech zavládl všeobecný chaos a Harry se stihl vypařit ze třídy dřív, než si Snape mohl všimnout, že neodevzdal esej.

 

Večer přesně v osm klepal zelenooký chlapec na dubové dveře ve sklepení hradu.

„Dále." ozval se hlas podobný vrčení divokého psa. Dveře jemně zaskřípali, když do nich Harry strčil a to stačilo, aby se mu zježili chloupky vzadu na krku.

„Dobrý večer, pane." pozdravil uctivě chlapec, na něj až moc uctivě, možná si myslel, že když bude hodný, tak si Snape nevzpomene na tu zatracenou esej, kterou měl k čertu napsat.

„Posaďte se Pottere, ještě než začnete s vaším lektvarem, vám uděluji školní trest na celý týden, od zítřka do pátku. Myslel jste si, že si nevšimnu vaší chybějící eseje?" zavrčel sarkasticky a pohodlně se opřel v křesle.

„Ne, pane." svěsil Harry poraženecky hlavu a přesunul se k lavici s kotlíkem a přísadami.

„A ještě pane Pottere, tu esej mi vypracujete. Přinesete mi jí na zítřejší trest, rozuměl jste?" zasyčel.

„Ano, pane."kuňknul hoch a dělal, že čte postup lektvaru jenom, aby se mu nemusel kouknout do očí. Jak toho chlapa nenáviděl. Na jednu stranu by ho nejraději poslal do říše mrtvých pokaždé, když ho jenom vidí, ale na druhou stranu ho ten muž až neuvěřitelně fascinoval, svým způsobem jím byl Harry posedlý. Byl jím posedlý tak, že se mu o něm už začínali zdát i sny, vlastně sen. Jenom jeden sen, který se mu opakoval aspoň třikrát týdně už od začátku školního roku, takže necelých osm měsíců. Harry si myslel, že se musí zbláznit, ale kupodivu se nezbláznil, spíš si začal Snape všímat víc než jindy, ale do očí se mu odvážil podívat málokdy. V tom snu viděl Snapea s nasazenou smrtijedskou maskou, jak mu ve větru vlasy vlají kolem obličeje a on stojí u hrobu, který je porostlý mechem a sem tam trčí z hrobu osamělá lilie. Zdá se už věčnost, co tam stojí a najednou si serve masku a mrští jí o náhrobní kámen, kde se roztříští na milion kousků, ale nejzvláštnější je, že Snapeovi po tváři kane slza. Možná, že přesně tohle chlapce na muži tolik fascinuje, možná je to tím, že Snapea s ledovým srdcem a ještě studenějšíma očima viděl uronit slzu. A i když to byl pouze sen a výplod jeho fantazie, tak to byla situace, ve které nikdy nikdo Snape neviděl, to si byl jistý, že ne. Možná ho tolik fascinuje to, že Snape by mohl něco cítit, cokoliv. Spousta lidí ho viděla, jak se mu zračí v obličeji nenávist, už jenom při pohledu na Harryho, ale i to se zdá Harrymu jaksi hrané. Jakoby to nechal promítnout na tváři jenom pro pocit, že plní roli, aby bylo všechno tak, jak to být má, ale chlapec si již delší dobou není jistý, jestli je tohle přesně to, co chce. Dívat se na toho muže s odporem pokaždé, když ho uvidí, co když se jednou přistihne, že to dělá už jenom ze zvyku a ne proto, že by to skutečně cítil, co když jednoho dne zjistí, že tohle nikdy necítil, že to dělá jenom proto, že přesně tohle se od něj očekává. Že přesně tohle se naučil cítit jenom proto, že Sirius to tak taky cítí a jeho otec cítil totéž, co když zjistí, že radši nenáviděl jednoho člověka pro klid druhého? Nebo snad pro blaho sebe sama?

Chlapec po pěti minutách tupého zírání prudce zavrtěl hlavou, jakoby se snažil vystrnadit nepatřičné myšlenky z hlavy.

„Být vámi Pottere, tak začnu pracovat, jestli to chcete stihnout do půlnoci." doporučil Harrymu profesor, aniž by zvedl hlavu od opravování esejí.

Skoro celý trest proběhl v tichosti, až na pár utroušených poznámek od Snapea na Potterovu adresu, většinou to obsahovalo slova jako neschopnost nebo minimální inteligence.

O dvě hodiny později Harry konečně dokončil jakž takž ucházející lektvar, přičemž poslední půlhodinu na něj Snape nepokrytě zíral, možná si myslel, že ho tím znervózní. Spíš to v Harrym vyvolalo další vlnu fascinace, takže se mladík občas přistihl jak po očku na profesora kouká. No Snape by musel být slepý, aby si toho nevšiml. Snad tomu nepřikládá vážný důraz. Rozloučení bylo velmi chladné, vlastně jako vždycky, a o půl hodiny později Harry ležel v posteli s nebesy a zdálo sem u o muži, jenž stojí u hrobu s liliemi a mechem.

 

Sotva se probudil udeřila mu v hlavě myšlenka na to, že je sobota, hned v zápětí mu došlo, že i dnes má školní trest, jestli někde potká McGonagallovou, tak ta ho roztrhá na kousíčky dřív než řekne famrfpál. Hned po snídani, na které se Ron málem udusil topinkou a Hermiona ho stále ignorovala, začal náš malý hrdina smolit esej do lektvarů na téma: Sto užití žabího slizu a jeho klady a zápory. Nutně podotknout, že se u toho zapotil víc, než by se zdálo, že je možné. Snad si o něm Snape nepomyslí, že je tupec, protože když si Harry své dílo prohlédl zjistil, že posledních deset palců písmo natáhl a zvětšil na dvojitou velikost, než je u něj obvyklé, takže to vypadá dost zvláštně. No spíš jak od analfabeta. Zbytek dne až do večera strávil na famfrpálovém hřišti. Na trest přišel sice včas, ale unavený a uřícený z toho běhu dolů do sklepení. Po tom, co byl vyzván, aby vešel, odložil umolousanou esej na Snapeův stůl a čekal, co si na něj profesor vymyslí. Možná byla osudová chyba, že se odvážil podívat se mu do těch obsidiánových očích, protože to, jak se mu v nich blýskalo nevěštilo nic dobrého. Až moc se zdálo, že se Snape na něco těší. A to pro Harryho v žádném ohledu nemohlo být dobré znamení.

„Pane Pottere. Stoupněte si támhle k té lavici." pokynul mu profesor a jeho blýskání v jeho očích nabralo na intenzitě. No Harry se k lavici došoural po pěkné chvíli a pak pochopil, proč to zlověstné blýskání v očích. Ležel tam totiž přát morkomora a Harrymu se už jenom při pohledu udělalo špatně.

„Zacházejte s tím opatrně, kůži opatrně sejmete, ne že se pořežete, krev z morkomora je velice jedovatá, poté tu kůži nakrouháte a na závěr strháte drápy. Nastrouhanou kůži a drápy pečlivě uložíte do mističek a Pottere, jestli si chcete hrát na chudinku, tak to na mě neplatí, na to omdlívání vám skočí možná tak ostatní, já ne." dodal jakoby nic a začetl se do Harryho eseje, za každou větou se ozývalo posměšné „Tsss." Harry se mohl s lepší známkou jak Troll rozloučit rovnou.

 

Nebylo mu dobře, i když dostal dračí rukavice, tak mu nebylo dobře, všude po těle mu vyskočil ledový pot a v uších se mu pořád dokola ozývala slabá ozvěna ženského křiku. Byl slaboch, musel si to přiznat, byl slaboch, když i pouhý pařát toho tvora v něm vzbuzuje tyto pocity. Co chvíli měl pocit, že omdlí, na nohou se držel pouze silou vůle a čím déle byl v kontaktu s tou věcí, tím hůře mu bylo. Po půl hodině strávené oddělováním kůže od masa se mu na prsou usadil imaginární balvan, který mu zabraňoval dýchat. Musel se na chvilku opřít, prostě musel jinak sebou praští o zem a to nemohl Snapeovi dopřát.

„Copak Pottere? Nějaký problém?" ozval se sametový, ale přece chladný hlas z míst, kde matně tušil profesora. Nebyl schopen zaostřit, svět se mu začal míhat.

„Jsem v pořádku." odlepil své suché rty od sebe a zachrčel odpověď. Snape to vzal na vědomí a odešel jakýmisi tajnými dveřmi pryč, stačil ho ještě informovat, že nemá odcházet, jinak si tím vyžádá další týden trestu navíc.

„No fajn…" špitl chlapec a než si stihl uvědomit, co se to s ním děje, omdlel. Při pádu na zem se uhodil do čela o hranu lavice.

 

„K čertu s ním s fakanem." zamumlal Snape jakmile vešel zpět do třídy a Harryho neviděl stát za lavicí. Než k ní došel stihl si pod vousy zamumlat ještě pět dalších nadávek, které mu ale rychle zmrzli na rtech, když spatřil na zemi ležet Nebelvírovo bezvládné tělo. Pokud by jste v tento moment čekali jakýkoliv projev citů, tak se pletete. Profesor lektvarů prostě jenom pronesl kouzlo Aquamenti a zmáčel Harryho od hlavy až k patě. Bohužel tento plán měl jisté slabiny, třeba tu, že to Pottera neprobralo, tak zkusil Rennervate, které z nějakého důvodu selhalo též.

„No tak, Pottere, vzbuďte se!" dvakrát ho propleskl až tomu malému hrdinovi zčervenali líce, když ani to nezabralo, tak si jeho trup velice opatrně opřel o svá prsa a do krku mu nalil povzbuzující lektvar.

„Pottere?" zeptal se a modlil se ke všem svatým, aby se z těch mladičkých úst už něco ozvalo.

„Au."šeptl hoch tiše, takže muž musel velice napínat sluch, aby ho zaslechl.

„Pottere, proboha, co nechápete na tom, že omdlívaní si máte nechat pro někoho jiného?" Snape se opět dostával do ráže, ale i tak v jeho hlase na vteřinku zazněl strach. U něj něco neuvěřitelného a Harry to zaslechl. Byl zmatený. Severus Snape se o něj bál. Nebo se možná bál, že by měl problém u Brumbála, kdyby se s ním něco stalo. Jo, to bude ono. Rozhodl se Nebelvír a až poté si uvědomil, že se půlkou těla válí po profesorovi.

„Pardon, omlouvám se." začal blekotat, zatímco se snažil co nejrychleji zvednout. Když se konečně prudce postavil, tak se mu zamotala hlava a hrozilo, že tu studenou zem políbí znovu, naštěstí ho profesor včas zachytil. Harry chytl barvu přezrálého rajčete.

„Pottere, myslím, že pro dnešek to stačí, jděte a přijďte zítra." popoháněl ho.

„Dobrou noc, pane." kvíkl a ve sklepení po něm zůstal viset jemný opar pižma, potu a vůně jasmínu. Odkdy Potter voní po jasmínu? Že by měl dívku? Po této myšlence Severuse píchlo v hrudi až podezřele blízko u srdce. Ať chtěl či ne, musel uznat, že to byla velice příjemná vůně.

Nedělní ráno bylo velice pošmourné a zdálo se, že se musí co nevidět spustit hustý liják, ale ani to nezabránilo studentům Bradavic užívat si víkendu plnými doušky. Všichni již dávno vstali, kromě jednoho mladého Nebelvíra. Harry ležel v posteli na čele modřinu velkou jak galeon a skuhral na celé kolo. Na bolest hlavy je zvyklí, ale ne na takovouhle bolest. Myšlenky se mu pletly, ze spánků mu vystřelovala ostrá bolest a neustále měl pocit, že bude zvracet. Když ho skrz jizvu napadal Voldemort, tak to bolelo ještě víc než teď, ale bolest vždy po chvíli ustala. Tahle bolest se s každým pohybem stupňuje, každý větší hluk mu způsobí v hlavě ohňostroj, který až oslepuje a navíc absolutně neví, co má dělat. Ron se po něm dnes bude asi jen stěží shánět, ten má tuhle neděli jakýsi turnaj v šachách a Hermiona s ním za prvé stále nemluví a za druhé bude někde v knihovně.

„D-Dobby?" zachrčel Harry a modlil se, aby skřítek přišel. Po chvíli se ozvalo hlasité PUK, které mladíkovi v hlavě rozpoutalo peklo jako v Hirošimě.

„Může pro vás Dobby něco udělat Harry Pottere, pane?" zapištělo to ušatý stvoření. Místo odpovědi se Harry naklonil přes pelest postele a vyzvracel včerejší večeři.

„Pomfeyovou." sotva Dobby toto slovo zaslechl okamžitě zmizel, tentokráte o poznání tišeji.

Po pěti minutách útrapného sténání a dávení žaludečních šťáv na koberec, který je vyveden v Nebelvírských barvách, se objevila lékouzelnice.

„Konečně."

Madam Pomfreyová se k němu beze slov vrhla a začala na něj aplikovat různá kouzla a skákala okolo něj jak na koštěti. Harrymu v takovýchto chvíli připadala spíš jako šaman než jako zdravotnice.

„Máte silný otřes mozku a jste nachlazený." zkonstatovala jako by šlo o běžnou věc, načež dodala: „Jak jste se mohl nachladit, když je venku 30 stupňů ve stínu?" zakroutila na chlapcem hlavou a začala hrabat ve velké brašně, co si přinesla. Harry si pomyslel cosi o studených chodbách ve sklepení a bláznivých profesorech, co kropí své žáky vodou.

„Tenhle je na bolest hlavy, tento na zklidnění žaludku a tenhle je preventivní proti horečce." vtiskla mu do ruky lektvary.

„Děkuji vám." úlevně vydechl, když se mu tělo vrátilo do klidu.

„Tak teď ležte v klidu, ať vás můžu přenést do nemocničního křídla."

„Cože?" pevně sevřel v ruce prostěradlo. Nesnášel nemocniční křídlo, snad ještě víc než Snapea.

„No, snad jste si nemyslel, pane Pottere, že vás nechám bez dohledu?" popravdě, přesně tohle si pan Potter myslel.

„Já tam nepůjdu." zatvrdil se a jeho oči ztmavly minimálně o dva odstíny.

„O tom s vámi nebudu diskutovat." ošetřovatelce ztvrdly rysy ještě víc než Harrymu. Ani jeden nechtěl ustoupit.

„Já tam prostě nepůjdu." skřípal Harry svými pevně stisklými zuby.

„To tedy půjdete." odsekla, ta jinak tolik milá paní, zpět.

„A kdybych k vám chodil každý den po obědě na kontrolu?" zkusil to po dobrém a přidal vřelý úsměv, který se naučil vykouzlit, jako mávnutím proutkem.

„Ne. Žádné takové." ta ženská je neoblomná jako Čínská zeď.

„Prosííím."

„Ne."

„Moc, moc,moc prosím." pohled zoufalého člověka jí asi dostal, protože rezignovaně povzdechla.

„No dobrá, do konce týdne se mi budete chodit po obědě ukazovat. Mimochodem, tady máte mast na tu modřinu, ale můžete si jí nanést až zítra, teď by mohla mít nepříjemné vedlejší účinky kvůli tomu lektvaru na hlavu." uraženě zahuhlala a odešla.

„Pff, na ošetřovnu, to tak…" uchechtl se Harry a zavrtal se zpět do postele. Vzbudili ho až kluci, kteří si šli pro košťata na famfrpál.

„Harry ty ještě spíš?" udivil se Dean.

„Hm."

„Co to máš na čele?" ozval se tentokrát Neville.

„Nic." nakonec byl Harry donucen vstát a vydat se na oběd, který stejně neměl tu vůli sníst. Vy by jste snad jedli těsně potom, co jste si málem vyzvraceli vnitřnosti? Nakonec se doloudal do knihovny s tím, že si udělá úkol do formulí. Hned ve dveřích knihovny ho do očí uhodila shrbená dívčí postava s bujnými vlasy.

 „Hermiono?" přistoupil k ní blíž a položil jí ruku na rameno, dívka sebou poplašeně trhla. Když zjistila, že je to Harry otočila se zpět ke knize a nevzrušeně otočila na další stránku.

„Já se ti omlouvám Hermiono, neměl jsem na tebe tak vyjet, promiň." sedl si na vedlejší židli.

„Hm, víš, možná nejsi malý dítě, ale občas tak působíš a já z nějakého důvodu mám potřebu, tě pořád kontrolovat." pokrčila Hermiona rameny a v zápětí se pověsila Harrymu kolem krku.

„Takže všechno dobrý?" zeptal se.

„Samozřejmě." odvětila a začala zuřivě vypisovat věty v nějaké cizím jazyce.

„Můžu si tady vypracovat úkol z formulí?" zeptal se jí spíše ze zdvořilosti, protože neočekával jinou odpověď než ano, a tu také dostal. Nakonec si vypracoval úkol i do astronomie a obrany¨. A stihli probrat Harryho včerejší trest u Snapea. Na večeři se s Hermionou vlekli úplně odrovnaní a ač se to zdá neuvěřitelné, tak i zpocení, to by člověk neřekl, jaké může být mezi těmi knihami horko.

„Ahoj Rone, tak jak jsi dopadl na tom turnaji?" zeptal se Harry sotva dosedl za stůl.

„Dobhe."

„Co?" nahnul se nad stůl, protože skutečně Ronovi nerozuměl.

„Dobře. Porazil jsem Markuse Belbyho i Demelzu Robinsonovou. A s Erniem mám rozehranou partii, ale vypadá to dobře." napřímil se a v očích mu probleskla pýcha na sebe samého.

„No to je skvělé Rone." vykřikla Hermiona a vlípla Ronovi pusu na tvář, který okamžitě dostal barvu langusty.

„Jo, hmm..Já teda půjdu na ten trest." velice nenápadně Harry vycouval od stolu a zmizel za dveřmi Velké síně. Přestože měl ještě hodinu, vydal se rovnou do sklepení. Chvíli stepoval a když se konečně odhodlal zaklepat ozval se za ním jízlivým a nezaměnitelným hlasem Snape:„Pane Pottere, jdete nějak brzy, snad jste se netěšil?"

„Ehm..Ne.Tedy vlastně…"

„Pojďte dál." přerušil jeho blekotání.

 

Panebože to je teda modřina.. Pomyslel si Snape sotva to zelenooké nadělení uviděl stát u prahu jeho dveří. Když se kolem něj Harry prosmýkl do třídy, ucítil zase tu slabou vůni jasmínu. Snapeovi vynechalo srdce jeden úder, když si uvědomil, že ho to vzrušuje.

Ale no tak Snape! Kolik ti je let, aby tě vzrušovali kluci v pubertě. Napomenul sám sebe.

 

„Vzhledem k tomu, jak jste neschopný, vám dnes dám pouze čistění prázdných flakónků, do kterých budete příští týden lít vaše lektvary. Něco, tak primitivního by zvládla i cvičená opice, takže to pro vás bude úkol jako stvořený. " A v Harrym to začalo vřít, už hodně dlouho se jím nenechal vyprovokovat, tak si to přece dneska večer nezkazí. Nádech a výdech.

„Ano pane." ucedil a postavil se za lavici, která byla přímo naproti katedře.

„A pane Pottere za každou rozbitou lahvičku vám strhnu pět bodů." řekl jakoby to byla ta největší samozřejmost, kterou za dnešní den pronesl a usadil se za katedru. Dnes neměl co na práci, eseje a písemky opravil již včera, proto se pohodlně opřel a nechal si od skřítka donést mátový čaj. Byl to zvláštní pohled, jak ten malý hrdina pečlivě čistí a leští každou lahvičku zvlášť, jakoby snad věděl, že když se to nebude Snapeovi líbit, tak to bude muset leštit znovu a znovu.

I když svíčky v kabinetu nevrhali tak ostré světlo jako pochodně na chodbě, stále byla velice jasně patrná modřina, která hyzdila chlapcovo čelo.

„Pottere, kde jste přišel k tý modřině? Natrefil jste snad na brnění, když jste se v noci plížil po chodbách?" sakra, ten je kousavej. Projelo chlapci hlavou.

„Včera jsme při to…pádu…narazil asi hlavou do lavice." pokrčil rameny a dál cídil co mu síly stačili. Na to mu Snape už nic neřekl, jen zíral. Chlapce to po chvíli začalo znervózňovat, což mělo za následek mírný třes v rukou, kterého si profesor samozřejmě všiml, ale neřekl nic.

Ten kluk ho zajímal. Co se to s ním děje? Vždycky měl kolem sebe rád pěkný partnery, ať to byli ženy či muži, ale nikdy nic neměl s nikým tak mladým jako je Potter. Asi začínám stárnout. Z úvah ho vyrušilo řinčení skla.

„Pottere, to je pět bodů dolů." řekl lektvarista, sotva si uvědomil, co se to stalo.

„To je tím ,že na mě pořád civíte, jak na nějaký exponát." ohradil se Harry a bylo na něm vidět, že ho to štve.

„Nebuďte drzí Pottere."

„Nebudu drzí, když na mě přestanete civět." co to do mě sakra vjelo? Tímhle tempem připravím kolej o všechny body. Jenže ten pohled tak dráždí.

„Chováte se jako malý dítě Pottere." zvýšil hlas Snape a za katedrou se postavil, takže si Harry až bolestně uvědomil jak je vysoký.

„Já nejsem dítě!!!"Harry začal být nepříčetný. Najednou dostal nutkavou potřebu vytáhnout hůlku a seslat na profesora to nejzákeřnější kouzlo, na které si v tu chvíli vzpomene.

Dřív než stihl vyslovit první písmenko kletby, tak ho Snape odzbrojil velice hrubým způsobem. Odletěl pár metrů dozadu, kde poměrně tvrdě dopadl na zem, kde si narazil temeno hlavy. První co ho napadlo, byla myšlenka, že si v posledních dnech tu hlavu otlouká poměrně často. Když se mu rozplynula mlha před očima, kterou způsobil ten náraz uviděl nad sebou celkem rozzuřený obličej svého profesora.

„Pottere, tím, že jste mě chtěl napadnou jste si vykoledovat další měsíc školního trestu a strhávám Nebelvíru padesát bodů." zavrčel, chytl ho za hábit na prsou a jedním plynulým pohybem jeho tělo postavil na nohy. A Harry mlčel a díval se. Zase ta fascinace. Jakoby mu někdo přikoval nohy k podlaze. A Snape mu to vůbec neulehčuje, proč už nic neříká? Žádné narážky na mojí inteligenci nebo něco podobného? Prostě zase civí.

„Říkal jsem vám, aby jste na mě nezíral." zašeptal chlapec.

„A já vám říkal, aby jste se nechoval jako malé dítě." odvětil, tak zvláštně hlubokým až hypnotizujícím hlasem.

„Já nejsem malé…" Harry byl přerušen uprostřed slova poměrně bizardním způsobem. Profesor se mu prostě přisál na rty. Harry nevěděl, co dělat. Začal panikařit. Pro něj to bylo něco absolutně nepřirozeného. Jeho celou dobu přitahují ženy a ne muži, ale tak proč sakra mu tak tepe ve spáncích a srdce buší jako splašené? Snažil se od sebe staršího muže odstrčil, ale docílil pouze toho, že ho Snape natlačil na zeď kabinetu, aby nemohl nikam utéct.

„Ne prosím.." zavzlykal Harry, když muž na chvíli přerušil polibek, aby se nadechl.

Snape se na tato slova jen tiše zasmál. Harryho zradilo jeho vlastní tělo. Mozek mu říkal, že to není správně, že je to proti jeho přirozenosti, ale teplo lidského těla na jeho vlastním, cítit ruce na svých bocích. To bylo něco co nikdy nezažil a jeho tělo po tom začalo bolestně toužit.

Severus ho lehce líbal na krku a vdechoval mladíkovu vůni.

„Tak jemný, tak hříšně dobrý." zamumlal a jemně ochutnal jazykem Harryho pokožku.

Podlomily se mu kolena. Připadal si jako na horské dráze, krev se mu vařila v žilách a začal mít problém s velikostí kalhot. Snape to musel vycítit, protože Nebelvírovi vklínil stehno mezi nohy a jemně začal třít o látku kalhot. Harryho ruce se chvěly, nevěděl co s nimi. Sakra, nikdy tohle nedělal a Snape byl tak dobrý, když laskal jeho krk a ušní lalůček.

„Ach bože." zašeptal ten zelenooký anděl, který se právě stal profesorovým vesmírem.

Možná právě na tohle Severus celou dobu čekal, aby mohl ze sebe vypustit kromě něhy i vášeň.

Harry najednou cítil jeho ruce úplně všude. Jeho tělo vanul chladný vzduch, když ho Snape zbavil trika. Okamžitě mu ztvrdly bradavky a naskočila husí kůže. A Severus byl…úžasný.

Kde se Harryho dotkl, tam cítil žár, bylo to nepopsatelné. A hoch udělal to po čem celou dobu toužil, začal plenit profesorovi ústa hbitým a hlavně učenlivým jazýčkem. Ruce mu zabořil do vlasů, které ač byly mastné, tak byly i jemné jako hedvábí, to Harryho zaujalo nejvíc.

A nikdo neměl zábrany, protože to bylo tak dobré a tak žádané.

Najednou ho Snape popadl za ruku a táhl ho ke dveřím, ve kterým zmizel včera tesně předtím než omdlel.

„Kam to jdeme?" vydechl roztřeseně Harry.

„Ke mně." Prošli místností, která byla zjevně obývák a ocitli se v malé, ale útulné ložnici, než si to Harry stihl pořádně prohlídnout, ležel na posteli a jeho tělo bylo zavaleno roztouženým mužem. Tentokrát si Harry nestěžoval. Teď věděl, že to potřebuje a bylo jedno co bude zítra nebo za měsíc, teď chtěl toho může, který má příliš velký nos a příliš kruté srdce.

„Svlékni se." zavelel Severus a přesunul se mladíkovi za záda. Harry se okamžitě začal zbavovat kalhot. Muž mu to moc neusnadňoval, protože ho celou tu dobu líbal zezadu na šíji.

Ten strašný třas v rukou mu nedovoloval rozepnou kalhot, tak rychle jak by si býval přál. Po chvíli marného boje mu Severus kalhoty rozepnul a přitom se nezapomněl lehce otřít přiškem palce o to tolik citlivé místo.

„Panebože, prosím." zavyl Nebelvír a svlékl si trenky. bylo vidět jak mu erekce bolestivě tepe. A Snape udělal to, co si mladík nejvíce přál. Vzal ho do ruky a zručně ho polaskal po celé jeho délce a Harry se svíjel a chtěl víc, chtěl jeho, celého.

„Prosím, svlékni se." zavrčel Harry do záhybů Snapeova krku. On neměl takový problém se svlékáním jako Harry. Během chvilky se v záři svíček leskla dvě těla jedno lehce opálené do bronzova a to druhé až voskově bílé, ale i tak krásné. Krásně, protože toužilo zrovna po Harrym. Už jenom ten pocit, že po něm někdo touží ho dostával blízko vrcholu a Severusova ruka ho znovu začala přivádět na vrchol. když už si Harry myslel, že to dál nevydrží Severus přestal a otočil ho zády k sobě.

„Harry víš, co.."

„Ano…Teoreticky ano."přerušil Snapeův dotaz chlapec a mírně zčervenal.

„A jsi si jistý, že…"

„Ano jsem, Prosím." možná z obavy, že ho teď Severus opustí si Harry sám klekl na všechny čtyři a nastavil se tak, jak si myslel, že to bude mít Severus nejsnadnější. chvíli se nic nedělo a pak ucítil jak mu něco chladného krouží kolem vstupu do těla.

„Nejdřív tě musím připravit." vysvětlil mu trpělivě profesor i když v jeho hlase byla jasně znatelná touha.

„Teď se musíš uvolnit a dýchat." jedním prstem začal pomalu vstupovat do těla a druhou rukou mladíkovi jemně masíroval záda. Harry cítil nepříjemný tlak, ale dokázal se uvolnit tak, aby to bylo co nejméně nepříjemné a Severus mohl pokračovat.

„Teď přidám druhý, jakmile to bude bolet, okamžitě mi řekni."

„A-Ano." vypotil ze sebe a užíval si pomalu přicházející rozkoš z toho, že se v něm ohýbá Snapeův prst. Při druhém a třetím prstu musel Severus třikrát přestat, aby si Harry stihl zvyknout. Pomalu začal hledat malou uzlinku, které když se dotkl, tak se Harrymu napnulo celé tělo a ze rtů mu splynul napůl překvapený napůl vzrušený sten.

Když Severus prsty vyndal a navedl penis na kraj dírky, chtěl přirazit, což mu bylo zakázáno rukama, které ho pevně chytli za jeho mladý pevná zadek.

„Ne, tím by jsi si ublížil."

Začal do něj pomalu vnikat a Harry si myslel, že tam mu někdo zažehl oheň. Trochu zakňučel a muž se přestal hýbat. Po chvíli to zkusil znovu. Trvalo to dlouho než se do něj Severus dostal na celou délku a z Harryho pomalu opadalo vzrušení.

„Tak horký, tak úzký. Tak…tak můj." zasténal Snape a políbil svého milence mezi lopatky. Po pár pomalých přírazech našel ten správný úhel a začal se otírat o chlapcovu prostatu.

Místnost naplnili vzdechy protkané nesmyslnými výkřiky vášně pokaždé, když se muž trefil do toho hrbolku lásky. A právě ty výkřiky přivedli Severuse navrchol. Harryho tělo se propnulo při orgasmu těsně po profesorovi. Obě těla se zhroutila na postel a Severus rozdělil jejich spojení. Chvíli těžce oddechovali v peřinách.

„To..já…" snažil se něco říct Harry.

„Pššt. Prostě jenom spi." řekl Snape a oba je přikryl pokrývkou. Harry se z posledních sil naklonil nad muže a krátce ho políbil.

„Dobrou noc." zaznělo z chlapeckých úst a položil si hlavu na silný hrudník jeho milence.

„Dobrou noc, Harry."       

 

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1809"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one