Fallagela

Fallagela

Já, mé šiblé já a povídky
Jmenuji se Nikola a právě jsem nastoupila prvním rokem na vysokou v Praze. No učení žádná sláva, nebaví mě a to a nejde mi to, ale co...učený z nebe nespadl a zkusit se má všechno. Povídka Umřít je vlastně moje premíéra, co se psaní týče. Je to pochybné dílo, které by mohlo mít i nějaký ten obsah, ale to se všechno ještě uvidí.
Budu se snažit přispívat pravidelně a nenechat tyhle stránky ležet ladem, a když už nastanou nějaké komplikace, tak to oznámím. Aby těch pár jedinců, kteří se zde objeví věděli, že nastala nějaká prekérka a na tyhle stránky bude zbytečný pár chvil páchnout. :-D

To by bylo asi všechno, takže jediný, co vám popřeju do vašich životů je vytrvalost. Buďte vytrvalí a dostanete všechno, co budete chtít... :-*

Fantazie je nádherný dar...

 
Tak tohle je moje úplně první povídka, vyhrabala jsem ji kdesi v útrobách svého počítače. Už mnohokrát měla skončit v koši, ale pořád jsem se k tomu nemohla odhodlat. Že by nostalgie? 
Snad se vám bude aspoň malinko líbit.
Vaše Maja


Blábolivý lektvar
Harry se smutně díval, jak jeho přátelé vesele odcházejí ven, do slunečného dne. Sklonil hlavu a pomalu se loudal dlouhou, temnou chodbou ke schodišti do sklepení.
Před měsícem porazil Temného pána a následovala ohromná publicita, ve škole se střídali novináři a úředníci z ministerstva. Každý chtěl mluvit s Chlapcem, který zvítězil nad Pánem zla. Naštěstí ředitel tento nápor zastavil. Uspořádal tiskovou konferenci a vzápětí zakázal přístup všem obdivovatelům.
Vše se pomalu vracelo do starých kolejí. Učitelé zpočátku nevěděli, jak se mají k Harrymu chovat a chránili ho. Všichni, kromě Snapea, ten byl protivný a náročný jako obvykle.
Včera ho chytil, když se Harry vracel z Astronomické věže a neváhal mu strhnout body a dal mu školní trest, už třetí od porážky Voldemorta.
Do konce školního roku zbývaly pouhé tři týdny a Harry trávil už třetí sobotu ve společnosti svého protivného a neoblíbeného profesora lektvarů. Uvědomoval si, že si svůj trest zasloužil, ale Snape....
Minulou sobotu přišel kvůli trestu i o famfrpálový zápas. Nebelvír sice vyhrál, ale Harry si byl stoprocentně jistý, že Snape mu to na dnešním trestu jen tak nepromine.
V týdnu s ním měli všichni příslušníci jeho koleje hotové peklo. Strhával body a rozdával tresty všem, kteří se na něho jenom špatně podívali. Dokonce i Ron si u něho musel odpykat svoje nevhodné chování u stolu. Jakoby zázrakem se jemu trest vyhnul, sice mu byly odebrány nějaké body, ale to byla docela obvyklá situace.
Sestoupil do sklepení a zaklepal na silné, dřevěné dveře kabinetu, které se vzápětí otevřely. Vešel do tmavé místnosti a nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Byl zvědavý co si na něho jeho učitel přichystal. Nepochyboval o tom, že nic příjemného to nebude. K jeho překvapení byly všechny stoly prázdné a nevypadalo to, že Snape ho odvede ze třídy. Podíval se na svého profesora, který mu naznačil, aby se posadil.
Poslechl, tiše se posadil a díval se na zem. Cítil na sobě profesorův upřený pohled a vzápětí uslyšel i jeho hlas.
„Pane Pottere. Včera jsem měl velice zajímavý rozhovor s panem Weaslym. Jak jistě víte, měl se mnou trest. Připravoval blábolivý lektvar a nedopatřením k němu přidal kapku Veritaséra.“ řekl tiše a pozoroval ho.
Harry zvedl překvapeně hlavu. Zachvěl se nad výrazem v obličeji svého profesora. To nebude nic dobrého, pomyslel si.
Snape pokračoval: „Když jsem mu řekl, že mu lektvar nebudu hodnotit, protože ho jako vždy zpackal, byl velmi rozhořčený a řekl, že lektvar je v pořádku. A aby mi dokázal, že se pletu, vypil ho.“
Teď už Harry na svého profesora zíral s hrůzou v očích. To snad ne, to není pravda. Ani Ron nemůže být takový pitomec a vypít třeba i jen obyčejný blábolivý lektvar v přítomnosti Snapea.
Ten si zcela očividně užíval nepohodlí a hrůzu svého studenta. Škodolibě se zeptal svým učitelským tónem. „Můžete mi říct účinky blábolivého lektvaru v kombinaci s Veritasérem, pane Pottere?“
Harry mlčel, jen se nechápavě a ohromeně díval na svého učitele. Tomu nevěří. Ne. Tohle není pravda!
„Na něco jsem se vás ptal, pane Pottere. Odpovězte!“ zeptal se znovu profesor.
Harry si odkašlal, aby uvolnil stáhnuté hrdlo: „Nevím to jistě pane, ale myslím si, že kombinace blábolivého lektvaru a Veritaséra přinutí člověka blábolit jenom pravdu. Stačí mu jen naznačit o čem a nebude k zastavení.“
„Výborně, pane Pottere. Pan Weasley to udělal, vypil ten lektvar a blábolil. Ovšem na rozdíl od běžných situací, včera večer blábolil pravdu. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o kterých jsem neměl ani tušení.“ řekl Snape a dál se pátravě díval na Harryho.
V jeho hlase bylo slyšet uspokojení nad touto situací. Snape pokračoval a s každým dalším jeho slovem se prohlubovala Harryho hrůza.
Tohle nebylo dobré. Ne.
„Dověděl jsem se o vašich dobrodružstvích, které nejen že nebyly v souladu se školním řádem, ale mnohdy byly i v rozporu se zákonem. V těchto malých eskapádách jste byl většinou hlavním aktérem vy. Ovšem s nemalou pomocí slečny Grangerové a pana Weasleyho.“
Snape před něho položil dlouhý svitek pergamenu, odmlčel se a bedlivě Harryho pozoroval. Konečně ho měl ve své moci. Užíval si Harryho hrůzu s jakou si prohlížel jeho poznámky a čekal na další jeho slova. Ano, měl ho ve své moci a nehodlal ho pustit. Na jeho dvou přátelích mu nezáleželo, klidně je nechá být. Chtěl jen Harryho. A pokud půjde vše podle jeho plánu bude jeho v několika málo týdnech.
Ďábesky se pousmál a pokračoval: „Mám nějaké známosti na ministerstvu a jen tak, ze zvědavosti, jsem se informoval, co se stane se studenty, kteří porušují zákony a ministerstvo to zjistí.
A víte co jsem se dověděl, pane Pottere?“
Harry mlčel, i kdyby chtěl, nedostal by ze sebe ani slovo. Hrůzou měl sevřené hrdlo.
Snape se pousmál a po chvíli si odpověděl sám.
„Byli by vyloučeni, pane Pottere. Navíc by byly potrestány i osoby, které o jejich činech věděli, nebo jim dokonce pomáhali.“
Harryho hrůza rostla, v nebezpečí je nejen on a jeho dva přátelé, ale i Remus, Brumbál, Ronův otec a bratři a mnoho dalších. Skoro nevnímal další slova, která jen prohlubovala jeho zděšení.
„Čistě teoreticky jsem se zeptal, co by se stalo, pokud byste se toho dopustil vy. A k mému překvapení dokonce ani vy byste nebyl bez trestu. Nebyl byste vyloučen, ale dostal byste se pod přímý dohled ministerských úředníků, kteří by sledovali každý váš pohyb. Ovšem všichni, kteří vám pomáhali by neunikli svému trestu. Byl byste sám, bez přátel, pod dohledem.“
Tady se Snape znovu odmlčel, čekal nějakou reakci. Ale Harry mlčel, měl pevně sevřené rty, nakonec zvedl oči. K Snapeovu údivu byly klidné, bez jakékoliv emoce. Chlapec před ním si ho chladně prohlížel a chraptivě se ho zeptal.
„Neudělal jste to, nenahlásil nás. Jste Zmijozel, takže určitě máte nějaký plán. Něco ode mě chcete. Co? Co mám udělat?“
Snape se v duchu pousmál a chladně si chlapce přeměřoval. Ne chlapce, Potter už vyzrál, před ním seděl mladý muž, který je přinucen čelit následkům svých činů, a nejen svých. Už delší dobu vnímal Harryho jako mladého muže a chtěl ho pro sebe, měl s ním své plány. Teď konečně nastala situace, kdy by to mohlo vyjít. Harry byl natolik šlechetný Nebelvír, že bude ochoten obětovat sebe, aby zachránil svoje přátele.
„Záleží to na vás, pane Pottere. Máte osud svých přátel ve svých rukou. Jste ochoten obětovat sám sebe? Protože to je to, co chci. Vás! Vás ve svých rukou. Navždy.“ řekl tiše Snape.
Harry byl potichu. Mlčel. Byl zcela ohromen tím požadavkem.
Snape chce jeho? Ale jak a hlavně proč? Má být jeho otrok? Nebo jeho.....V tu chvíli mu to došlo. Chce, aby se stal jeho partnerem, jeho manželem.
Harry už to nevydržel, musel se postavit a chodit, aby byl schopný držet svoje emoce na uzdě, jinak by musel Snapea zabít. Povšiml, že starší kouzelník má ruku na hůlce a pátravě ho pozoruje. Zhluboka se nadechl a řekl: „Já, potřebuju čas, profesore. Nejde to, nemůžu....“
„Ano, chápu vás, pane Pottere, ani vy nejste tak šlechetný a obětavý. Dnes je sobota, dám vám čas do pondělí. Máte se mnou lektvary, tak tentokrát se budete snažit dostat se mnou trest. V pondělí večer mi řeknete, jak jste se rozhodl. Pevně věřím, že náš rozhovor zůstane tajný. Ani slovem se o něm nezmíníte svým přátelům.“ řekl ostře Snape.
Harry kývl a šel pomalu ke dveřím, chtěl je otevřít, hlavně se odtud dostat. Nakonec mu to nedalo a otočil se zpátky do místnosti. Snape seděl za svým stolem a díval se na něho. Harry na chvíli spatřil v jeho očích ...touhu..? Byl to jen okamžik a Harry se tím nehodlal zabývat.
Jen se tiše zeptal: „Proč, profesore? Proč já?“
Snape se něho klidně podíval a řekl: „Proč? Protože můžu a protože chci. Jste atraktivní, mladý a v kouzelnickém světě máte určité postavení . Jste dobrá partie pro každého a já jsem jen využil příležitosti, která se mi naskytla a chci vás pro sebe. Teď už běžte. A nezapomeňte v pondělí a nikomu ani slovo.“
Harry se na něho chvíli díval, pak zavrtěl hlavou, otevřel dveře a řekl: „Na shledanou, profesore.“
V chodbě se opřel o chladnou kamennou zeď. Hlavou mu divoce vířily myšlenky, potřeboval být sám a přemýšlet. Za chvíli sice bude oběd, ale na jídlo neměl ani pomyšlení. Ale Ron s Hermionou ho budou určitě hledat.
Rozhodoval se kam jít, rychle zamítl Astronomickou věž, tam ho budou určitě hledat. V tom ho to napadlo. Sovinec, tam je Hedvika, sice o tom nesmí nikomu říct, ale Hedvika je jen sova, nikomu to neřekne a on potřeboval blízkost a porozumění živého tvora. Rychle kráčel ke schodišti a doufal, že nikoho nepotká. Došel k Sovinci a rychle přeletěl pohledem celou místnost, aby se ujistil, že je opravdu sám.
Došel k malému balkonku na kterém sovy přistávaly a posadil se na široký, kamenný okraj. Slyšel lehké houkání, které sovy vydávaly a pak uslyšel a ucítil jak se víří vzduch a na rameni mu přistála jeho nádherná, bílá sova.
„Ahoj Hedviko, nikam nepoletíš, potřebuji jen chvíli přemýšlet. Můžeš zůstat se mnou?“ Sova ho jemně zobla na znamení souhlasu.
Chvíli mlčel a přemýšlel, nakonec začal sově vyprávět dnešní události.
„Víš, dneska jsem měl další trest se Snapem. Bylo to divný. On mě chce, víš? Zjistil nějaké věci, které jsem udělal a za svoje mlčení chce mně. A víš co je nejdivnější? Nevadí mi to. Už dávno jsem zjistil, že jsem na kluky, ale Snape....Byl jsem překvapený a vyděšený, ale pak, nevím...Asi za to může jeho výraz, nebo slova. Nepřipadá mi, že by mi chtěl ublížit. Jenže je to Zmijozel, nevím co si mám o něm myslet.“
Sova mu otřela svou nádhernou hlavu o ruku a dívala se na něho svýma moudrýma očima, jemně houkla na důkaz toho, že mu rozumí.
Prudce vzlétla. Harry se na ni díval trochu zmateně. Proč odlétá? Myslí si, že se zbláznil? Pak viděl, že se vrací. Nebyla sama. Vedle ní letěla nádherná, velká černá sova s velkým zobákem a černýma očima. Vypadala zlověstně a přitom tak nějak povědomě.
„Ty patříš Snapeovi, že?“ zeptal se Harry.
Sova houkla na souhlas a dosedla vedle Hedviky.
Harry se díval na oba ptáky. Byli jako den a noc, protiklady a přesto v jejich chování byl soulad, doplňovali se. Velká sova chránila Hedviku a jemně jí čechrala peří zobákem. Bylo to láskyplné gesto a Harry se musel pousmát.
Přítomnost obou ptáků ho uklidnila, tiše seděl v jejich blízkosti a přemýšlel. O sobě, o Snapeovi, o svých kamarádech. Bylo mu jasné co udělá.
Po prvních slovech svého profesora byl vyděšený a hrůzou bez sebe. Měl strach hlavně o svoje kamarády a pak Snape řekl, že chce jeho. Navždy. Kupodivu ho tohle nevyděsilo, nevěděl proč. Byl to přece Snape a chtěl po něm ….......
Pozoroval oba ptáky, černá sova zadumaně seděla na kamenné zídce a pozorovala Hedviku, která popocházela po okraji.
Najednou hned vedle ní prudce přistála jedna ze školních sov, Hedvika se trochu zapotácela na okraji, ale v tu chvíli u ní byl její černý přítel a jemně ji zachytil svými mohutnými křídly. Hned vzápětí se na sovu, která tak neopatrně přistála, snesl příval hněvivých skřeků a jedno rázné klovnutí. Hedvika jemně svým zobákem klovla do rozčilené sovy a začala ji uklidňovat jemným houkáním a klováním. Černá sova se stále hrozivě tyčila nad nešťastným provinilcem, ale pomalu se uklidnila pod láskyplnými doteky Hedvičina zobáku.
Harry se musel pousmát a znovu se zadíval na černou sovu. Pokud se dobře pamatoval, v mudlovském světě se říkalo, že majitel psa se podobal svému mazlíčkovi. To samé platilo i o Snapeovi a jeho sově, Byla jeho věrnou zvířecí kopii: hrozivá, silná, majetnická. Ale pokud je to pravda, pak i starostlivá a milující?
V Harryho srdci se probudil plamínek naděje. Mohl by snad Snape někdy cítit k němu to, co černá sova k Hedvice?
Dál pozoroval obě sovy a najednou se přistihl, že Hedvice závidí: dostávalo se jí pozornosti a lásky, kterou on sám postrádal. Potřásl hlavou, Merline, já už závidím i sově, pomyslel si trochu znechuceně.
Opatrně natáhl ruku a váhavě pohladil černou sovu po lesklém peří. Sova ho ostražitě sledovala, ale nechala se pohladit. Její peří bylo jemné a hladce mu prokluzovalo mezi prsty.
„Dáš mi na ni pozor, viď?“ zeptal se tiše.
Sova se na něho dívala ostražitýma tmavýma očima a tiše houkla na souhlas, jemně ho klovla do prstu, skoro jako Hedvika. Harrymu připadalo, že ho tím gestem uklidňuje a dodává mu odvahu.
S porozuměním přikývl a pomalu vstal. Naposledy se podíval na oba ptáky, kteří ho sledovali.
„Musím jít.“ řekl tiše a pokračoval. „Děkuju, Hedviko, moc jsi mi pomohla. Už nemám strach. Teda ne moc. On je děsivý, víš?“
Sova jemně houkla na souhlas a podívala se na svého tmavého přítele, který vypadal hrozivě a pochmurně.
Harry ji naposled jemně pohladil a pomalu odcházel.

Seběhl po tmavém schodišti a šel dlouhou chodbou směrem k Velkému sálu. Kousek před hlavními dveřmi narazil na své dva přátele.
„Harry, kde jsi byl?! Všude jsme tě hledali. Snape byl na obědě, tak jsme si mysleli, že přijdeš také.“začala vyčítavě Hermiona.
„Byl jsem se projít,“ řekl Harry „Potřeboval jsem chvíli přemýšlet a tak trochu jsem zapomněl na čas.“ řekl Harry trochu provinile.
„To nic, kámo. Hermiona trochu přehání. Však ji znáš. Co trest, bylo to moc hrozný?“ zeptal se Ron váhavě.
Harry jen pokrčil rameny. Nechtěl a ani nemohl svým přátelům nic říct, tak proč by to měl nějak zamlouvat.
Ron se naštěstí dál nevyptával, jen Hermiona si ho pátravě prohlížela. Naštěstí ji Ron netrpělivě chytil za ruku a táhl do Velké síně se slovy.
„Prosím tě Hermiono, nech ho. Umírám hlady a každý potřebuje být chvíli sám, někdy si myslím, že jsi naše matka a ne kamarádka. Kdyby Harry potřeboval naši pomoc, určitě by nám to řekl, nemyslíš?“
Harry je s úlevným úsměvem následoval. Posadil se k nim u stolu a nabral si večeři. Na talíři měl kuřecí prsíčka s jakousi lákavě vonící omáčkou, k tomu si přidal pár opečených brambor. Ron si nabral to samé jen o hodně větší porci. Na Hermionin tázavý pohled odpověděl s plnou pusou:
„No co, jsem he hýhoji. Nemůžu za to, že mám pořád hlad.“
Hermiona se na něj znechuceně podívala a přidala mu na talíř velkou naběračku dušené zeleniny, Harry se na Rona posměšně zašklebil, ovšem vzápětí byla zelenina i na jeho talíři.
Oba se podívali vyčítavě na svou kamarádku, která jim s úsměvem řekla.
„Jak Ron říkal – jste ve vývoj a potřebujete hodně zdravého jídla.“
„Hm.. Díky mami...“ řekl Ron potichu, ovšem vzápětí ze sebe vyrazil bolestný výkřik, když se jeho kamarádka strefila do jeho kotníku. Harry se rozesmál, tohle mu chybělo, bylo zábavné sledovat ty dva jak se láskyplně škorpí.
Chvíli beze slova jedli a Harry neodolal a jeho pohled se stočil k učitelskému stolu. Seděl tam a právě o něčem diskutoval s Brumbálem. Zřejmě vycítil jeho pohled a pohlédl k jejich stolu. Harry se trochu zachvěl a sklopil oči.
Jeho přátelé si naštěstí ničeho nevšimli, oba se právě snažili vysvětlit Deanovi a Seamusovi, že je úplně normální sedět za krásného, slunečného dne pod ohromným deštníkem stranou od svých spolužáků.
Oba chápavě přikyvovali a spokojená Hermiona začala znovu jíst, když najednou Seamus začal pískat melodii svatebního pochodu. Dean se k němu se smíchem přidal.
Hermiona zrudla, odložila příbor a rozzlobeně vstala. Na oba rozesmáté spolužáky vrhla pohrdavý a rozzlobený pohled a táhla Rona od stolu.
„Co se děje, Hermiono? Ještě jsem nedojedl.“ řekl Ron nechápavě, ale nechal se táhnout pryč z jídelny. Harry je pomalu následoval, opravdu nechápal, jak si Hermiona může myslet, že nikdo neví o tom, že chodí s Ronem.
U dveří Velké síně se otočil a podíval se k jejich stolu, Seamus s Deanem mu vesele zamávali a on jim to s úsměvem oplatil. Váhavě se podíval k učitelskému stolu, seděl tam už jen on a díval se jeho směrem. Zvedl pohár a malinko ho pozvedl jakoby na přípitek. Harry zčervenal a rychle odešel pryč.

Harry strávil celou neděli v přítomnosti svých dvou kamarádů a dalších přátel. Hermiona se stále ještě nebavila se dvěma vtipálky, ale jim to ani v nejmenším nevadilo. Vrhali na ni tajemné a chápavé úsměvy a jejich kamarádku to vytáčelo až k nepříčetnosti.
Bylo krásné pondělní ráno a Hermiona cestou na snídani opět vyjadřovala své znechucení nad oběma spolužáky, kteří na dveře společenské místnosti pověsili ohromné růžové srdce na kterém blikaly dvě menší s písmeny H a R.
„Hermiono, co ti na nich tak vadí?“ptal se jí Ron snad už popáté.
„Co mi na nich vadí, Ronalde? Jsou to pitomci. To mi na nich vadí. Oni si myslí, že spolu chodíme.“ řekla rozzlobeně Hermiona.
„Ale my spolu opravdu chodíme, ne?“ zeptal se nechápavě Ron.
„Jo, my spolu opravdu chodíme.“ řekla Hermiona o trochu klidněji.
„Tak co ti na tom vadí? Řekni jim to a oni dají pokoj.“ řekl klidně Ron.
Hermiona se zastavila a zůstala na něho nevěřícně koukat. Pak se tiše zeptala: „Tobě by to nevadilo, Rone? Pak budou všichni vědět, že....“
Ron ji k sobě přitáhl a místo odpovědi ji políbil, kolem nich se ozval bouřlivý potlesk. Ovšem Hermiona ani Ron to nevnímali, měli oči jen pro sebe. Hermiona začala tiše plakat na Ronově rameni. Harry se na Rona chápavě usmál a ukázal mu vztyčený palec.
Harry seděl po dlouhé době na snídani bez svých dvou přátel. Ron se konečně rozhodl a udělal rozhodující krok, přestože pravděpodobně přijde o snídani.
A opravdu. Velká síň se pomalu vyprazdňovala a Ron ani Hermiona stále nepřicházeli. Harry se zvedl a šel k východu. Nedíval se kolem sebe a najednou narazil do něčeho měkkého. S omluvou na rtech zvedl oči a....
„Pane Pottere. Opět nepozorný a nevšímavý ke svému okolí. Deset bodů z Nebelvíru.“ zaslechl sametový hlas svého profesora. Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale všiml si Rona a Hermiony, kteří právě běželi chodbou k Harrymu.
„Pan Weasley a slečna Grangerová. Dnešní ráno je opravdu kouzelné. Každému odebírám pět bodů.“ řekl úsečně a pokračoval „Na vašem místě bych vynechal snídani, pokud chcete přijít včas do mé hodiny.“ dodal a rychle odcházel.
Harry jen pokrčil rameny a všichni se vydali stejným směrem jako jejich učitel.
Ron si neodpustil pár nadávek na Snapea, zmlkl, až když byli těsně před vstupem do třídy.
Dveře se prudce otevřely a žáci začali tiše vstupovat dovnitř. Tři přátelé se okamžitě snažili dostat k jejich obvyklému místu v poslední lavici, ale zarazil je temný hlas jejich učitele.
„Vy tři sem.“ ukázal na tři místa přímo naproti jeho stolu.
Všichni se neochotně posadili a zklamaně se na sebe podívali. Tak tohle bude opravdu skvělá hodina, pomyslel si Harry.
„Dnes budeme připravovat Transformační dryják, který patří mezi poměrně jednoduché lektvary. Při jeho přípravě je ovšem důležitá naprostá přesnost. S jeho pomocí lze dosáhnout přeměny ve zvíře. Stejně jako u Mnoholičného lektvaru je jeho účinnost omezená na jednu hodinu. Postup máte napsaný na tabuli, na práci máte hodinu během které byste měli vytvořit základní lektvar.“ řekl Snape a posadil se ke svému stolu.
Harry si prohlížel návod na tabuli. Prý poměrně jednoduchý, pomyslel si znechuceně, já bych řekl, že zatraceně složitý.
Vydal se ke skříni s přísadami a velmi pečlivě vybíral složky. Všechny položil vedle sebe na lavici a začal krájen kořen gralie obecné. Koutkem oka zaznamenal, že Ron dělá to samé a Hermiona už má tu svoji v kotlíku.
Nakrájel si i plody jalovce horského a postavil se ke svému kotli do kterého dal dvě odměrky obyčejné vody a půl odměrky minerální. Postupoval podle návodu a podle jeho názoru se mu to docela dařilo. Byl si však vědom toho, že dnešní lektvar musí pokazit, aby dostal trest.
Přemýšlel jen kterou složku přidat navíc, aby mu směs v kotlíku nevybuchla pod rukama. Měl postupně přidávat čtyři semínka ostropeřce, která právě svíral v ruce, když do něho najednou Ron nevědomky strčil. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že je do kotlíku upustil všechny najednou. Směs v kotlíku prudce zasyčela a začala vytékat z kotle ven.
Snape to samozřejmě viděl a přistoupil k němu, rychle mávl hůlkou a tiché Evanesco vyprázdnilo Harryho kotlík.
„Pottere! Dnes jste překonal i pana Longbottoma. Myslím, že si dnešní hodinu zopakujete dnes večer se mnou. V sedm hodit a přijďte přesně. Za domácí úkol napíšete všichni pět stop pergamenu o účinku a použití Transformačního lektvaru. Odevzdejte svoje vzorky. V příští hodině budeme pokračovat.“
Harry nacpal do tašky svoji učebnici a poznámky a vyšel ze třídy. Po chvíli ho dohonil Ron, „Harry, nezlob se, já jsem nechtěl. Jen mi to v kotli nějak divně zahučelo a já jsem uskočil, no a vrazil jsem do tebe. Fakt nevím jak se to mohlo stát, ten lektvar byl celkem v pořádku, ale pak kolem prošel Snape a začalo to nějak bublat nebo co...“
„To nic, Rone. Aspoň nám nesebral body.“ uklidňoval Harry svého přítel, který na něj zkroušeně hleděl.
Zbytek dne utekl celkem dobře. Pouze při obědě je zastavila profesorka Mc Gonagallová a vyčetla jim ztrátu bodů a Harryho trest. Prý se má ovládat a snažit se lépe vycházet s profesorem Snapem. Prý ví, že to s ním není vždy jednoduché, ale mají se snažit.
Před večeří si Harry udělal všechny úkoly, aby mohl jít na trest se Snapem. Rozloučil se se svými přáteli, kteří šli ven na čerstvý vzduch, jak mu řekl trochu se červenající Ron.
Znovu stál před tmavými dveřmi a zamyšleně se na ně díval. Dnešním večerem se změní celý jeho život. Celou dobu přemýšlel nad svým životem, nad svými přáteli. Byl rozhodnutý. Nedopustí, aby Ron a Hemiona museli odejít ze školy, zbývá jim jen pár týdnů školy a budou dospělí. Hermiona chtěla jít studovat práva a Ron dostal místo na ministerstvu, bude si muset udělat pouze krátky kurz.
Jen on sám nevěděl, co dělat se svým životem, rozhodně nechtěl být Bystrozorem. Měl už dost násilí a pozornosti. Minulý týden měl dlouhý rozhovor s Brumbálem a byla tady možnost, že by se mohl stát učitelem. Protože neměl žádné zkušennosti v učení, bude si muset najít patrona, který mu bude pomáhat. V duchu se pousmál, ano udělá to, vezme si Snapea, zůstane v bradavické škole a bude učitelem. Snape bude určitě souhlasit s tím, že se stane i jeho patronem. Pomůže sobě, svým přátelům a zároveň vyhoví i Snapeovi.
Zaklepal a dveře se tiše otevřely, pomalu vstoupil do tmavé místnosti. Snape stál zády k němu a díval se z okna. Vypadal zamyšleně, když se otočil čelem k Harrymu.
„Udělám to, pane. Vezmu si vás.“ řekl Harry tiše.
Snape zhluboka vydechl, tohle jsou ta slova, která chtěl slyšet, ale najednou pro něho ztratila svůj smysl......Díval se na mladíka před sebou jako by ho viděl poprvé.
Harry nervózně přešlápl a opětoval jeho pohled. Snape se znovu odvrátil a podíval se z okna. Harry uviděl siluety dvou ptáků, kteří kroužili kolem věže. Poznal Hedviku a černou sovu.
Snape se stále díval na oba ptáky, když promluvil: „Vidíte je? Jsou nádherní, svobodní. Jsou jako den a noc. Kdyby jí chtěl Cézar ublížit, nedalo by mu to moc práce. Je silný, ale ona ho chce a on ji také. Přemýšlel jsem, Pottere.“ řekl Snape tiše, otočil se k Harrymu a pokračoval. „Já vás chci také, ale ne za jakoukoliv cenu. Oni jsou spolu protože chtějí. Já chci to samé. Kdybych tě k tomu nutil, nebylo by to tvoje rozhodnutí, nebyl bys volný. A to nechci. Nemusíš to dělat. Nikomu nic neřeknu, nemáš ke mně žádnou povinnost, žádný závazek. Můžeš odejít.“ dodal Snape a znovu se zadíval na krásné ptáky za oknem.
Harry překvapením ztuhl, v první chvíli se chtěl otočit a utéci, prchnout z této místnosti a daleko od toho muže. Pak jeho pohled přitáhli ptáci, Snape měl pravdu. Hedvika byla tak malá, vypadala tak bezbranně proti ohromné, černé sově a přesto spolu tvořili nádherný pár.
Přistoupil k oknu a díval se na sovy. V těch dvou předchozích dnech přemýšlel o sobě i o Snapeovi. Oba potřebovali lásku a porozumění, city, o kterých ani jeden z nich moc nevěděl a ani je nepoznal. Tiše řekl: „I já jsem přemýšlel, profesore. Udělám to. Byl jsem v Sovinci, v tu sobotu, když jsem odešel od vás a cítil jsem to stejné. A to, že jste mi dal volnost, moje rozhodnutí jen podporuje. Nejste takový za jakého vás všichni mají.“
„Pottere! Jsem bývalý Smrtijed, špion. Nedělej ze mě mučedníka a nestav mě na podstavec. Jsem pořád ten tvůj starý, neoblíbený profesor lektvarů, postrach všech studentů.“ skoro vykřikl Snape a obrátil se na Harryho.
Ten se na něj chvíli díval, zavrtěl hlavou a tiše řekl: „Ne, nejste. Jste statečný muž, který obětoval svůj život věci, které věří. Ano, kdysi jste udělal chybu, ale tvrdě jste za ni zaplatil a platíte. I vy máte právo na štěstí a na svůj život.“
„Harry.“ řekl unaveně Snape a posadil se na židli u okna. „Přiznávám, že jsem po tobě toužil a stále toužím. Ale....nejde to. Jak jsem řekl předtím, jsi mladý, atraktivní a budeš mít spoustu příležitostí najít si někoho vhodnějšího.“
„Ano jsem mladý, ale každý s kým jsem se seznámil vidí jen moji slávu, moji jizvu. Nevidí mě, nevidí Harryho. Všichni kolem jsou zaslepeni mou pověstí a očekávají ode mě statečné činy.“ řekl rozhořčeně Harry a pokračoval tišším hlasem. „Nevidí ve mně kluka, který je vyděšený, nejistý a kterému bylo předurčeno stát se vrahem. Ta jizva je prokletí. Vzala mi rodiče, jejich lásku a šťastné dětství. Vy jste jediný kdo ve mně viděl a vidí kluka, který porušuje pravidla, vy jediný vidíte Harryho. Zabil jsem Voldemorta a všichni se mnou zacházejí jako s modlou, jsem hrdina. Ale necítím se tak, jsem vrah, zabil jsem ho.“
„Harry, to, že v tobě většina lidí vidí hrdinu je přirozené. Zbavil jsi svět zla a oni jsou ti vděční. Ostatně i já jsem ti vděčný za to, že jsi ho zabil.“
„S vámi je to jiné. Vy víte jaký byl, co spáchal. Ostatně zabil jsem ho hlavně díky vám. To, že jste tam byl a pomohl mi...“ otřásl se Harry při vzpomínce na svůj únos o vánočních prázdninách.

***
Snape mu tehdy opravdu pomohl. Voldemort ho unesl přímo z Prasinek. Snape byl tehdy naštěstí zrovna u Temného pána. Dostal příkaz, aby mu dal Veritasérum, aby Harry prozradil vše co ví o Fénixově řádu. Snape mu opravdu dal napít lektvaru, ale byl to Felix Felixis, lektvar štěstí a hlavně s jeho pomocí se Harrymu podařilo porazit Voldemorta. Snape mu tehdy pomáhal a odvracel kletby ostatních Smrtijedů, zatímco Harry bojoval s Voldemortem. Nakonec ho opravdu zabil. Voldemort se rozpadl jako hrad z písku, Harry ani pořádně nevěděl jaká kouzla použil.
Jakmile Voldemort zemřel, padly všechny ochrany sídla Temného pána a dovnitř se nahrnuli členové Fénixova řádu a Bystrozoři. Harry si matně vzpomínal, že klečel na místě, kde bojoval s Voldemortem a cítil, jak Snape pokleká vedle něho a drží ho kolem ramen. Pak mu svět zmizel před očima a Harry se probral až v nemocničním křídle bradavického hradu.
Procitl právě když madam Pomfrayová natírala jeho rány jakýmsi ostře páchnoucím lektvarem. Zeptal se jí jestli je opravdu mrtvý, pochopila ho a ujistila ho, že Voldemort je opravdu mrtvý.
Dalších pár dní probíhalo jakoby v mlze, na ošetřovně se střídala jedna návštěva za druhou, ošetřovatelka zuřila, protože pacienti neměli potřebný klid. Už po dvou dnech Harryho raději propustila do domácí péče.
Harry se vrátil do nebelvírské věže, potřeboval klid, ale ten tam bohužel nenacházel. Proto podnikal svoje výlety do Astronomické věže, tam byl sám a pohled na tmavou oblohu ho uklidňoval. Bohužel nepočítal se svým profesorem, který pravděpodobně také nemohl spát a jeho oblíbeným místem byla, bohužel, také Astronomická věž. A tak následovala série trestů, Harry si samozřejmě mohl vzít svůj plášť, ale nechtěl se skrývat, nechtěl se odlišovat od svých spolužáků. Navíc zjistil, že Snape má sice ostrý jazyk a jeho pohled na svět je poněkud sarkastický, ale rozumí mu. Jeho a Snapeův život nebyl nikdy jednoduchý a odrazilo se to i v pohledu na svět kolem. Oni oba oceňovali podobné hodnoty, měli podobné názory na svět kolem sebe. A Snape, přestože byl arogantní a urážlivý, Harrymu rozuměl asi nejvíce. Harry se přistihl, že dokonce očekává ten mrazivě chladný, sametový hlas......
***

Harry po chvíli pokračoval: „Myslím to opravdu upřímně. Vy jste jeden z mála lidí, kteří mně chápou a rozumějí mi. Myslím, že mě znáte dokonce i víc než mí přátelé. Jsme si podobní – oba jsme neměli lehké dětství, od nás obou se očekávalo skoro nemožné a životy nás obou byly těsně propojeny s životem Voldemorta. Nemohli jsme být svobodní dokud žil. Ale teď je konečně mrtvý a my máme svou svobodu a já se nechci obětovat, nechci už dělat to, co se ode mě očekává. Chci svůj vlastní život. Vím, že jste stále ten samý muž, muž, který se nesnášel s mým otcem a byl věrným přítelem mé matky. Muž, který mi znepříjemňoval život celých sedm let, tady v Bradavicích. To všechno vím. Ale vím také, že jste mi několikrát během těch sedmi let zachránil život, naučil jste mně bojovat a v rozhodující chvíli jste neochvějně stál po mém boku. Chránil jste mě i když naše šance na vítěství byla nepatrná.
Přemýšlel jsem o tom celý víkend a asi podvědomě i déle. Po ukončení školy zůstanu v Bradavicích. Mluvil jsem s Brumbálem a nabídl mi místo mladšího učitele pod podmínkou, že si najdu patrona. Vybral jsem si vás. Tedy... jestli budete souhlasit.“
Harry dokončil svou řeč a díval se tázavě na svého učitele, který mu pohled opětoval. Snape se tentokrát nesnažil skrývat své pocity. V jeho jinak temných očích viděl zpočátku nedůvěru a pak nelíčený údiv.
Po chvíli ticha starší kouzelník konečně promluvil: „Harry, to co jsi právě řekl, je odrazem tvé čistě nebelvírské povahy. Brumbál mi mnohokrát říkal, že umíš odpouštět, ale mně připadá, že si vše idealizuješ. Já jsem Zmijozel a vždy budu. Byl jsem protivný profesor lektvarů a vždy budu, nezměním se. A musím tě upozornit na to, že to co je moje, moje i zůstane, navždy. Rozumíš?“
Harry se na něj díval a nakonec se pousmál. „Ano, rozumím , profesore. Ale byl jste Smrtijed a už dávno jste jím přestal být, že? Myslím, že se dokážete změnit, když je to důležité a správné.“ řekl Harry s jemným úsměvem.
Snape se na něho překvapeně díval a najednou cítil, jak se jeho žilami rozlévá krev. Zuřil. Ten malý nebelvírský spratek ho dostal. Podíval se na něho přivřenýma očima.
„Pottere!“
„Ano, pane profesore?“ zeptal se nevinně Harry.
„Dostanete přesně to, co si zasloužíte. Budu váš patron v příštím školním roce, ovšem nepočítejte s tím, že k vám budu shovívavý.“
„To bych si nikdy nedovolil, pane profesore.“ ujistil ho Harry s úsměvem a dodal: „A pokud se týká té druhé věci našeho rozhovoru?“ zeptal se nevinně.
Snape k němu přistoupil a podíval se mu do očí. „ Jsi si doopravdy jistý, Harry?“
Harry přikývl a nahlas řekl: „Ano, jsem. Jsem si jistý, chci zůstat s tebou. Chci být tvým partnerem v dobrém i zlém, Severusi.“ pomalu a smyslně vyslovil poprvé jeho jméno.
Snape ho upřeně pozoroval a tiše řekl: „Dobře, Harry. Souhlasím. Ovšem stále jsem tvůj profesor a ty můj student a tak to musí zůstat až do tvých zkoušek. Máš tedy ještě chvíli čas si vše důkladně rozmyslet.“
Harry se na něj vážně podíval, ale klidně řekl: „Respektuji tvůj stav, ale já už žádný čas nepotřebuji. Dnes půjdu za Brumbálem a přijmu jeho nabídku. Řeknu mu, že budeš mým patronem.“ pousmál se a pokračoval „Myslím, že nebude moc nadšený z toho, že bude muset hledat dalšího nového učitele Lektvarů.“
„Musím tě zklamat, Pottere, Albus si to užívá. A tohle nebude moc těžké, myslím, že Křiklan rád přijme místo na škole, kde je slavný Harry Potter a tentokrát nebude žádat ani zvýšení platu.“
Snape se k němu pomalu sklonil a jemně ho políbil na rty. Čekal. Harry pootevřel ústa a jemně polibek opětoval. Snape si ho jemně přitáhl do náruče, objímali se a mlčeli. Vychutnávali si ten nádherný pocit blízkosti, který cítili.
Po dlouhé chvíli se posadili na nízkou pohovku, Snape objímal Harryho ramena a ten se nechal obejmout. Poprvé cítil ten nádherný pocit tepla a sounáležitosti, který ho prostupoval. Aniž si to uvědomil usnul ve Snapeově náručí.
Snape se díval na mladíka, který se k němu přitulil i ve spánku. Konečně, pomyslel, si, konečně jsi můj. Navždy. Lehce pohladil jeho vlasy a jeho pohled sklouzl na okno za kterým opět kroužili dvě sovy. „Díky, díky vám.“ řekl polohlasně a s úsměvem mávl hůlkou. Za okny byl vidět pouze tmavý sráz nad jezerem než okno opět překryly tmavé, sametové závěsy..

Harry se probudil, dnes byla ta postel nějaká divná, pomyslel si. Byl celý rozlámaný, jak proležel většinu noci v nepřirozené poloze.
„Dobré ráno, pane Pottere.“ ozval se nad ním sametový hlas. Harry v duchu zasténal. Ne, ne! Snape a zrovna teď, když.....Otevřel oči a najednou si uvědomil kde je a s kým. Usmál se.
„Dobré ráno, Severusi.“ řekl tiše a trochu se nadzvedl a políbil Snapea na rty. Posadil se a trochu nechápavě se porozhlédl kolem.
Opradu je tady , se Snapem, sám a je na živu..... Vyšlo to. Opravdu, Snape souhlasil.......
„Pane Pottere, opravdu nerad vás vyrušuji z vašich snů, ale je nejvyšší čas, abyste se dostavil na snídani. Vaši přátelé o vás mají určitě strach, obávám se, že za chvíli budou bušit na mé dveře a ...“
Sotva to Snape dořekl, ozvalo se bušení na dveře.
Harry se ironicky pousmál a řekl: „To promluvilo vaše vnitřní oko, profesore?“ zeptal se ironicky. Snape ho rychle a tvrdě políbil a řekl:
„Žádné vnitřní oko, zkušenosti, Pottere. A máš trest, každý den v sedm, až do konce školního roku.“ řekl Snape.
Harry zaúpěl: „Proč, profesore?“ zeptal se rádoby žalostně, zatímco rychle dával s pomocí hůlky své oblečení do pořádku.
„Za drzost a neomalené chovaní vůči členu profesorského sboru, Pottere.“ řekl Snape, rychlým pohledem zkontroloval Potterův stav a mávnutím hůlky otevřel dveře.
Do místnosti přímo vletěla Hermiona nasledovaná poněkud váhavým Ronem.
„Dobrý den, slečno Grangerová, pane Weasley. Mohu se zeptat co vás ke mně přivádí v tak časnou hodinu?“ zeptal se Snape.
„Pane, Harry měl s vámi trest a nevrátil se zpá....“ začala Hermiona a zarazila se když viděla Harryho.
„Váš spolužák je zcela v pořádku, slečno. Pouze mu trvalo poněkud déle než dokončil svůj lektvar a ihned poté se pustil do vášnivé diskuze, která se bohužel protáhla. Přespal proto tady na pohovce. Nemohl jsem přece dopustit, aby se náš Spasitel procházel hradem po večerce, že?“ zeptal se ironicky Snape.
Ron se na něj stále mračil a Hermiona ho zkoumavě sledovala. Její oči přeletěly místnost: pohovka byla opravdu rozházená, ale nikde neviděla kotlík a ani žádné zbytky po vaření lektvaru. Zamračila se, ale Harry už je tlačil ze dveří.
„Na shledanou, pane.“ křikl jen a zavřel za sebou dveře.

Snape chvíli hleděl na zavřené dveře a pak se s úsměvem posadil. Opravdu to vyšlo. Jeho plán se podařil. Potter je jeho, dobrovolně a navždy. Bude trvat jen pár týdnů, přesněji řečeno dva a celý kouzelnický svět se dozví, koho si vybral jeho zachránce. Během té krátké doby bude mít Harryho pod kontrolou a pak, pak bude jeho, navždy.

Harry chtěl jít co nejrychleji na snídani, ale Hermiona na to měla jiný názor. Na konci chodby ho zatlačila do jedné z nepoužívaných učeben.
„Harry, hned teď nám řekneš, co po tobě Snape chtěl. Nevěřím, že tě nechal jen tak spát na pohovce.“ zeptala se útočně Hermiona.
„Hermiono, zbytečně si děláš starosti. Potřeboval jsem s ním mluvit. Příští rok chci zůstat v Bradavicích, Brumbál mi nabídl místo učitele, ale protože nemám žádné zkušenosti s učením, požadoval, abych si našel patrona, který mě povede.“ řekl Harry svým dvěma překvapeným kamarádům.
Ron na něj koukal, jako kdyby se zbláznil
„Harry, ty nechceš jít na Bystrozora? Už tě přece vzali, Moody říkal, že ani nemusíš dělat přijímací zkoušky a dokonce bys měl i kratší kurz.“ zeptal se Ron.
„Ne, Rone. Nechci. Už mám dost násilí. Nechci být Bystrozor. A tady je můj domov, rád tady zůstanu a bavilo mě učit Brumbálovu armádu. Myslím, že tohle bude podobné.“
„Harry, ale zahodíš ohromnou příležitost, byl bys dobrý Bystrozor a pomohl bys mnoha lidem....“
„Ne, Hermiono. Už mám dost ostatních. Udělal jsem to, co jsem musel a teď chci svůj život. Bystrozorů je dost i beze mě a já chci dělat něco jiného. Po zkouškách zůstanu tady, je tady všechno co potřebuji a všechno co chci.“ řekl tichým, ale jistým hlasem Harry.
Hermiona si ho pozorně prohlížela, ale nakonec se chápavě pousmála a řekla. „Ano, Harry. Pokud budeš šťastný a pokud je to doopravdy to, co chceš, děláš správnou věc, Ale myslím si, že překvapíš spoustu lidí, nemám pravdu?“
Harry se na ni usmál a řekl. „Máš Hermiono, jako vždy. Počkej na konec školního roku, všechno se dovíte.“dodal tajuplně.

Bylo po zkouškách a Harry si překvapeně uvědomil, že to uteklo jako voda. Sedmý ročník už se neučil, měli volno až do té doby, než přijdou výsledky zkoušek.
Harry poctivě chodil na školní trest se Snapem, ale ten se ani slůvkem nezmínil o jejich budoucnosti. Harryho nechal vařit lektvary a byl stejně ironický a arogantní jako předtím. Jediný rozdíl byl, že Harrymu vysvětloval chyby, kterých se při vaření dopustil a na konci trestu Harryho majetnicky políbil, předtím než mu povolil odejít.
Bylo pondělní ráno, slunce krásně svítilo a dnes měli dostat výsledky testů. Celý sedmý ročník byl napjatý. Vždyť na výsledcích závisel jejich budoucí život. Harry sledoval Hermionu, která si samou nervozitou kousala nehty. Ron se nepřítomně díval před sebe a každou chvíli vzhlédl, jakoby chtěl sovy přivolat. Snídaně probíhala za nezvyklého ticha, všichni dnes netrpělivě čekali na sovy.
Najednou se ozval ten dlouho očekávaný šum křídel a sovy začali slétat ke stolům.
Ke třem přátelům se snesla Hermionina roztomilá malá sovička i Ronův Papušík, ale Harry nikde neviděl svoji Hedviku. Najednou se před něj na stůl posadila ohromná, černá sova. Ron leknutím upustil svůj dopis, ale Hermiona se na Harryho usmála. Harry si překvapeně prohlížel černou sovu, která k němu natahovala nohu s dopisem a po chvíli ho netrpělivě klovla. Jako ve snu sundal dopis a díval se, jak si Cézar bere plátek slaniny a odlétá k učitelskému stolu, kde se posadil přímo před Snapea, který ho přátelsky pohladil a dal mu další kousek slaniny. Sova ji pevně sevřela v drápech a s hlasitým houknutím odlétla.
Překvapením vydechl a podíval se k učitelskému stolu, odkud je překvapeně sledovali učitelé. Pouze Snape se na něj samolibě usmál.
Harry zčervenal a rychle otevřel pergamen. Udělal to! Konečně má zkoušky za sebou, všude kolem slyšel podobné, úlevné výdechy.
„Harry, co to má znamenat? Co je s Hedvikou? A proč k tobě přiletěla Snapeova sova? Vypadá strašidelně, jakoby byla pořád naštvaná. “ zeptal se zmateně Ron.
Harry naštěstí nemusel odpovídat, protože slova se ujal Brumbál.
„Važení kolegové, milí studenti. Další rok je úspěšně za námi a před vámi jsou dlouho očekávané dny volna. Už brzy naši školu opustí žáci sedmého ročníku a vydají se vstříc novému životu. Dovoluji si tvrdit, že získali opravdu dobré i když ne moc příjemné zkušennosti. Ovšem s radostí vám oznamuji, že jeden z nich s námi zůstane, jak pevně doufám, i v mnoha dalších letech.
Pan Harry Potter zůstane v naší škole, prozatím jako mladší učitel Obrany proti černé magii, pod odborným vedením profesora Snapea. Lektvary bude v příštím roce učit vám dobře známý profesor Křiklan.“ řekl vesele Brumbál a potměšile dodal. „Osobně si myslím, že ještě není konec a myslím, že budeme všichni ještě velmi překvapeni.“ dodal tajuplným hlasem.
Snídaně skončila a všichni, kromě sedmáků se rozeběhli do svých tříd. Jen Harry zůstal sedět a pořád si nedůvěřivě prohlížel svoje výsledky. Nakonec do něj netrpělivě strčil Ron. „Harry, udělal jsi to. Máme volno, venku je krásně a myslím, že nám musíš ještě hodně věcí vysvětlit.“
Za Harrym se ozval temný, tichý hlas: „Nemyslím, si, že vám Potter musí něco vysvětlovat, pane Weasley.“ řekl chladně Snape a pokračoval „Pane Pottere, jestli už jste se dostatečně pokochal svými studijními výsledky, mohl byste jít se mnou?“
„Proč?“ zeptal se Ron a rychle se opravil, když viděl výhružný pohled svého profesora.
„Proč, pane? Harry už má volno. Pro nás škola skončila.“ zeptal se už s menším odhodláním, protože si uvědomil, že Harry s ním bude muset vydržet celý příští rok.
„Rone, to je v pořádku.“ uklidňoval Harry svého přítele a směrem ke Snapeovi řekl: „Už jdu, Severusi.“ řekl Harry a pozorně sledoval tvář svého přítele. Ani za nic by si nenechal ujít jeho reakci na to oslovení. Hermiona už to dávno pochopila, ostatně stejně jako Brumbál.
Ale Ron...opravdu nezklamal. Údiv na jeho obličeji byl nepopsatelný. Dokonce ani Severus se neubránil malému pousmání, kterého si ovšem Ron nevšiml.
„Pane Weasley, na vašem místě bych zavřel ústa. Vypadáte velmi primitivně a určitě byste nechtěl, aby vás tak slečna Grangerová viděla příliš dlouho. Harry, nechám tě chvíli s tvými přáteli, ale odpoledne strávíš v mé přítomnosti. Myslím, že máme ještě o mnohém diskutovat. Tedy pokud jsi nezměnil názor?“ zeptal se zkoumavě Snape.
„Ne, nezměnil jsem názor. Ale kdybys mohl jít s námi na chvíli ven. Myslím, že Ron by mi to nevěřil, a ani ostatní.“ řekl tiše, ale rozhodně Harry.
„Opravdu?“ zeptal se tiše Snape.
„Opravdu.“ stejně tiše, ale rozhodně odpověděl Harry.
Ron se na ně pořád zmateně díval a začal zmateně koktat. „Harry?! Co to u Merlina děláš? Proč...Jak? ON....“
„Rone, vlastně za to můžeš ty. Ty, tvůj lektvar a dvě sovy.“ Odpověděl se smíchem Harry a s profesorem po svém boku vyšel do slunečného dne.
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1809"
Varování: Stránka pro dospělé (18+), vstup pouze na vlastní riziko. :-)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one